Do africké čeledi halančíkovitých (Nothobranchiidae) jsme velmi letmo nakoukli už minule, když jsme se stručně zmínili o panchaxech rodu Epiplatys. Dnes si představíme její nejznámější zástupce, halančíky rodů Nothobranchius, Aphyosemion, Fundulopanchax a některých dalších.
Pro tyto halančíky je typický výrazný sexuální dimorfismus. Samci jsou větší, mohutnější, s delšími ploutvemi a hlavně podstatně barevnější. Samice většiny druhů se navzájem velmi podobají, jsou nenápadné, šedohnědě zbarvené. Dalším typickým jevem je, že většina druhů vytváří různé populace, jejichž příslušníci se od sebe liší svým zbarvením, resp. kresbou. V některých případech se dají zřetelně odlišit různé formy (např. žlutá a červená forma halančíka tyrkysového – Nothobranchius furzeri, modrá a červená forma halančíka Korthausové – Nothobranchius korthausae, oranžová, modrá a tmavá forma halančíka modrého – Fundulopanchax sjostedti), jindy jsou rozdíly subtilnější a spočívají v odlišnostech kresby. Samozřejmě je žádoucí, aby v akváriích nedocházelo ke křížení různých forem a populací, byť jde o stejný druh. Proto je důležité, aby akvaristé tyto ryby šířili i s názvem původní lokality, případně s kódem označujícím expedici, při níž byly ryby původně odchyceny, i další údaje. U některých druhů (např. halančík gabunský – Aphyosemion gabunense, halančík Gardnerův – Fundulopanchax gardneri) byly v minulosti popsány poddruhy, dnešní taxonomie ale s poddruhy pracuje nerada a vesměs je neuznává.
Chovatelsky mají afričtí halančíci pověst náročných, choulostivých a krátkověkých ryb, která není úplně zasloužená. Skutečně krátkověcí jsou jen příslušníci annuálních druhů, kteří v přírodě žijí pouze několik měsíců a v akváriu 1–2 roky. Ryby neannuálních druhů se v akváriích dožívají vcelku běžně 3–4 let, podobně jako mnohé jiné drobné ryby. Také s náročností chovu to není jednoznačné. Mezi halančíky se dají najít druhy snadno chovatelné i problematické, a to pohromadě v jednom rodu. Hlavně nároky na odchov se mohou lišit dokonce i u různých populací stejného druhu. U halančíků se těžko zevšeobecňuje a vždy je třeba si najít informace ke konkrétnímu druhu či populaci.
Životní cykly halančíků jsme si popsali v minulém čísle. Dnes k nim ještě doplňme, že malý počet druhů se označuje jako „semiannuální“. Jde o druhy, jejichž jikry se mohou podle konkrétních podmínek vyvíjet oběma možnými způsoby – buď kontinuálně ve vodě jako u neannuálních druhů, nebo s diapauzami a obdobím mimo vodu jako u annuálních druhů. Zkušenosti chovatelů s tím, kterou variantu zvolit v akváriu, jsou u různých druhů různé. Opět je třeba hledat konkrétní informace pro daný druh. Semiannuální jsou například mnozí halančíci rodu Fundulopanchax. Ve starší akvaristické literatuře figurují příslušné druhy pod rodovým jménem Aphyosemion, kam byly původně řazeny se spoustou druhů dalších. Taxon Fundulopanchax byl nejprve ustaven jako podrod a později v 90. letech 20. stol. v rámci dělení sběrného rodu Aphyosemion na menší skupiny podle fylogenetické příbuznosti povýšen na rod. V rodu Aphyosemion v užším smyslu, jak je chápán dnes, zůstal jediný annuální druh – halančík Batesův (Aphyosemion batesii), a to ještě s otazníkem, neboť někteří ichtyologové se domnívají, že druh by měl být vyčleněn do samostatného rodu Raddaella (i v tomto případě jde o někdejší podrod v rodu Aphyosemion). Všechny ostatní druhy jsou neannuální. Ze západoafrických a středoafrických halančíků jsou neannuální rovněž příslušníci rodů Scriptaphyosemion a Nimbapanchax, druhy rodu Fenerbahce semiannuální. Naopak výlučně annuální jsou převážně východoafrické druhy rodu Nothobranchius.
Halančíci se nejčastěji chovají v druhových nádržích, i když to není jednoznačnou podmínkou. Teoreticky lze halančíky chovat i ve společenském akváriu společně s rybami jiných skupin, samozřejmě při dodržení odpovídající velikosti. V praxi se ale tento způsob nepoužívá. Hlavně zkušení specializovaní chovatelé volí někdy společný chov více druhů halančíků ve velké nádrži, odkud pak odlovují vybrané jedince do malých nádržek na tření. Pro běžného akvaristu, zvláště pokud nemá dosud s halančíky zkušenosti, je však nejvhodnější použití nádrže druhové. Tradičně se doporučuje chovat buď pár, nebo ještě lépe jednoho samce se dvěma nebo třemi samicemi. V dostatečně velké nádrži může být ryb ještě více, ale nikdy ne dva samci – v takovém případě slabší po určité době podlehne neustálým útokům silnějšího a uhyne. Znamená to pořídit samce tři nebo čtyři a k nim odpovídající počet samic, nejméně šest až osm. U méně náročných druhů stačí pro chov polotvrdá voda o teplotě kolem 22-23 °C. Příliš vysoká teplota je zbytečná, výrazně zkracuje halančíkům život. Pro západoafrické neannuální druhy je vhodnější voda mírně kyselá, pro annuální druhy rodu Nothobranchius naopak voda neutrální nebo mírně zásaditá. Halančíci jsou vesměs výborní skokani, a proto musí být jejich akvárium velmi dobře přikryto.
Některé neannuální druhy se vytírají do plovoucích rostlin nebo umělých třecích střapců pod hladinou, jiné do rostlin či střapců u dna. V nejjednodušším případě lze jikry ponechat v nádrži, odchov ale nebude příliš produktivní. Pro efektivnější odchov je třeba rostliny nebo střapce s jikrami odebírat a přemisťovat do samostatných nádržek. Vývoj neannuálních druhů trvá poměrně dlouho, mláďata se z jiker líhnou podle teploty vody a druhu za 2–3 týdny. K nejsnáze chovatelným africkým neannuálním druhům patří halančík pestrý (Aphyosemion australe), halančík dvoupásý (Aphyosemion bivittatum), halančík Gardnerův (Fundulopanchax gardneri) či halančík Scheelův (Fundulopanchax scheeli).
U annuálních halančíků často splývá chovná nádrž s odchovnou – do nádrže s párem nebo triem halančíků stačí vložit větší misku či krabičku s propranou rašelinou. Tyto druhy kladou jikry do substrátu dna a třou se na jeho povrchu, na rozdíl od jihoamerických annuálních halančíkovců, kterým se budeme věnovat příště, se ale do něj nezanořují. Zhruba po dvou týdnech se miska vytáhne z akvária, voda se z ní vylije přes síťku a vlhká (ne mokrá) rašelina s jikrami vloží do plastikového sáčku, který se pak uloží ve tmě při přibližně pokojové teplotě. Doba, po kterou musí jikry zůstat mimo vodu, se liší podle konkrétního druhu halančíků, ale závisí třeba i na teplotě, v níž jsou jikry uloženy. (Vyšší teplota inkubační dobu zkracuje.) Po uplynutí potřebné doby se rašelina s jikrami vysype do prázdné nádržky a zalije nízkým sloupcem odstáté vody. Mláďata se začnou líhnout během několika hodin. Jakmile vylíhlý potěr trochu vyroste, odebere se třecí substrát z nádrže, znovu se zbaví přebytečné vody a uloží ještě jednou v sáčku na temné místo, nejméně na měsíc. Poté se proces zalití jiker znovu zopakuje. Z annuálních druhů patří k nejsnadněji chovatelným halančík Güntherův (Nothobranchius guentheri), halančík Patriziův (Nothobranchius patrizii), halančík Korthausové (Nothobranchius korthausae) či halančík Foerschův (Nothobranchius foerschi).
Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 3/2015. Pro vydání na AQUATABu byl rozšířen o další fotografie.
