Úvod » Články » Halančíkovci (3)

Halančíkovci (3)

Hofmann Jaroslav, publikováno: 13. 12. 2015

Akvaristé, kteří se přímo nevěnují chovu právě této skupiny ryb, mají halančíky v širokém smyslu slova zpravidla zafixovány jako ty ryby, jejichž oplozené jikry musí být k řádnému vývoji nějakou dobu mimo vodu a v tomto období je lze posílat i poštou.

Už v posledních dvou článcích jsme si na příkladu nejrůznějších zástupců podřádu Cyprinodontoidei ukázali, že halančíkovci jsou ve skutečnosti skupinou daleko pestřejší, která zahrnuje ryby s různými rozmnožovacími strategiemi. Navzdory této pestrosti jsme se ale dosud nesetkali s pobytem vyvíjejících se jiker mimo vodu. Tento způsob rozmnožování je typický pro halančíkovce z druhého podřádu Aplocheiloidei, ale nikoliv pro všechny. I zde se setkáváme rovněž s druhy, jejichž jikry se vyvíjejí „normálně“, tj. kontinuálně ve vodě.

Štikovec pruhovaný – samec
© Jaroslav Hofmann
Štikovec pruhovaný – samice
© Jaroslav Hofmann
Štikovec pruhovaný – samec vyšlechtěné zlaté formy
© Jaroslav Hofmann
Štikovec pruhovaný – samice vyšlechtěné zlaté formy
© Jaroslav Hofmann

Na základě nejnovějších výzkumů se podřád Aplocheiloidei dělí do tří čeledí, u nichž vše nasvědčuje, že jsou monofyletického původu, a navíc jejich rozšíření výborně koreluje s postupným rozpadáním superkontinentu Gondwany na menší části, k němuž docházelo zhruba v období před 180–120 miliony let. Početně výrazně nejmenší z nich jsou štikovcovití (Aplocheilidae), kam patří pouhých 14 druhů (7 se vyskytuje v jižní a jihovýchodní Asii, 6 na Madagaskaru a 1 na Seychelách), všechny s kontinuálním vývojem jiker ve vodě. Čeleď halančíkovití (Nothobranchiidae) zahrnuje přes 250 druhů z kontinentální Afriky a nejpočetnější čeleď rivulovití (Rivulidae) více než 370 druhů amerických. V obou těchto čeledích najdeme jak druhy s kontinuálním vývojem jiker, tak druhy, u kterých je vývoj jiker přerušen jednou až třemi přestávkami.

Štikovec cejlonský – samec formy Moragala
© Jaroslav Hofmann
Štikovec indický – pár formy HKK0371, samec vpředu
© Jaroslav Hofmann

Vývojový cyklus druhů, u nichž dochází k přestávkám ve vývoji oplozených vajíček, je adaptován na klimatické změny v průběhu roku, a proto se takové druhy označují jako „annuální“ (annus = latinsky „rok“). Adekvátně tomu se halančíkovci s kontinuálním vývojem oplozených vajíček a zárodků označují jako „neannuální“. Annuální druhy obývají periodicky vysychající vodní nádrže v oblastech travnatých plání (savany, pampy, llanos). Takové nádrže se naplní vodou na počátku období dešťů, určitou dobu po jeho skončení opět vyschnou a až do začátku následujícího období dešťů jsou bez vody. Annuální halančíkovci kladou jikry do dna, kde zůstávají i po vyschnutí vody, v době, kdy rodičovské ryby již kvůli nepříznivým podmínkám prostředí uhynuly. Annuální druhy tedy přežívají období sucha ve fázi zárodku. Tato životní strategie se ve fylogenezi halančíkovců vyvinula nezávisle na sobě přinejmenším dvakrát (u afrických a u amerických druhů). Jakmile nastane další období dešťů, zárodečný vývoj se velmi rychle dokončí a z jiker se vykulí plůdek, jehož následující vývoj je stejný jako u všech ostatních ryb s jediným rozdílem – vše probíhá velmi rychle. U některých druhů mohou ryby pohlavně dospět a začít se množit už ve věku necelých tří týdnů! Dospělé ryby se v přírodě třou velmi často, skoro denně, neboť jejich cílem je zanechat po sobě co nejvíce oplozených jiker. Období, po které se v jejich biotopu nalézá voda, je velmi proměnlivé, zpravidla se pohybuje od dvou do jedenácti měsíců.

Štikovec modravý – samec formy Ramena ze severozápadu Madagaskaru, která patří ke žlutě zbarveným variantám tohoto druhu
© Jaroslav Hofmann
Štikovec modravý – samice formy Ramena
© Jaroslav Hofmann
Samec štikovce modravého s mimořádně sytým zlatým zbarvením
© Jaroslav Hofmann

Přestávky ve vývoji oplozené jikry, resp. zárodku, se nazývají diapauzy. Mohou být až tři, přičemž k nim nedochází nahodile, nýbrž v přesně daných fázích vývoje. Formulace „mohou být“ naznačuje, že ne vždy nastávají ve vývoji všechny. První diapauza je prakticky u všech annuálních druhů fakultativní (může, ale nemusí nastat), dochází k ní na konci tzv. blastogeneze, před začátkem tvorby zárodečného proužku. Druhá diapauza je u ryb některých rodů obligatorní (nastává vždy), u jiných fakultativní, dochází k ní mezi koncem embryogeneze a začátkem organogeneze. Zdá se, že právě v této fázi přečkává období sucha většina druhů. Třetí diapauza, opět fakultativní, pak může nastat na konci organogeneze, ve chvíli, kdy už je zárodek kompletně připraven k vylíhnutí. O tom, zda zárodek vstoupí do některé diapauzy, i o tom, kdy z diapauzy vystoupí a bude pokračovat ve vývoji, rozhoduje velmi složitá a komplexní kombinace genetických faktorů a faktorů prostředí, která dosud není vědecky zdaleka prozkoumána. Z environmentálních faktorů hrají největší roli zřejmě parciální tlak kyslíku (případně dalších plynů) a relativní vlhkost prostředí, v němž se jikry nacházejí. Adaptace na nepředvídatelnost následujících srážek umožňuje, aby se v některých případech vylíhla mláďata za necelé tři týdny po tření rodičů, zatímco jindy mohou jikry ve vhodném substrátu přečkat bez vody i několik let. Veškerá tato variabilita má jediný cíl – zajistit přežití druhu v podmínkách, kdy nelze předpokládat, za jak dlouho dojde k opětovnému zavodnění lokality. Výzkumy ukázaly, že dokonce i jikry nakladené na jednom místě jedním rodičovským párem během hodiny do stejného substrátu a následně inkubované ve stejných podmínkách mají odlišnou celkovou dobu inkubace. Akvaristé, kteří se na annuální halančíkovce specializují, tuto skutečnost empiricky dobře znají – substrát s jikrami (zpravidla rašelinu) zalévají vodou nejméně dvakrát s odstupem několika týdnů. Často se po druhém zalití vylíhne více mláďat než po prvním.

Samec panchaxe prstencového při hrozbě s odtaženými skřelemi a povislým hrdlem
© Jaroslav Hofmann
Samice panchaxe prstencového
© Jaroslav Hofmann

Annuálním druhům se budeme podrobněji věnovat v příštím článku, dnes se podíváme na štikovce, mezi nimiž najdeme některé druhy, které se v akváriích chovají už dlouhá desetiletí. Pojmenování těchto ryb vychází z jejich vzhledu. Mají protáhlé štíhlé tělo a dlouhou plochou hlavu. Téměř rovná linie hřbetu naznačuje, že se štikovci nejčastěji a nejraději zdržují těsně pod hladinou, kde číhají na kořist. V přírodě se živí převážně hmyzem, který spadne na hladinu, v akváriu ale přijímají i umělá krmiva. Pro zachování dobré kondice, zejména pokud je chceme také množit, je ale třeba jim alespoň občas poskytnout i v akváriu také živou potravu.

Panchax příčnopásý – samec
© Jaroslav Hofmann
Panchax červenoskvrnný – samec
© Jaroslav Hofmann

Asi vůbec nejznámějším druhem je štikovec pruhovaný (Aplocheilus lineatus), dříve často uváděný s českým druhovým jménem „páskovaný“. Pochází z Indie, kde vytváří několik barevně poněkud odlišných forem. Jeho případný výskyt na Srí Lance je stále předmětem diskusí, podle některých autorů jde o záměnu s jedním z poddruhů tamního štikovce cejlonského (Aplocheilus dayi). Kromě toho byla v akváriích vyšlechtěna nápadně zbarvená zlatá forma („Gold“). Jde o vcelku nenáročný druh, jeden z nejlepších pro toho, kdo chce s halančíkovci začít a nemá s nimi dosud žádné zkušenosti. Jeho jedinou relativní nevýhodou je velikost – při dobrém krmení a dostatečném prostoru dorůstají ryby kolem 10 cm, takže potřebují nádrž o délce minimálně 80–90 cm. Pozor musíme dávat také na velikost spolubydlících, malé rybky jsou považovány za kořist a likvidovány. Kromě velikosti nádrže je základní podmínkou úspěšného chovu její dobré přikrytí, protože štikovci jsou výbornými skokany.

Panchax Ansorgeův (Epiplatys ansorgii) – samec formy Masana GSJ 00/2
© Jaroslav Hofmann
Panchax Roloffův (Epiplatys roloffi) – samec formy RL99
© Jaroslav Hofmann

Štikovci se třou dlouhodobě – třecí období trvá několik týdnů, během nichž se ryby třou denně nebo skoro každý den. Lepivé jikry odkládají do rostlin, s výhodou lze použít také umělé třecí střapce. Pokud chceme mláďata odchovávat racionálně, je třeba jikry pravidelně každý den odebírat do samostatné nádržky. Jejich vývoj je kontinuální a trvá v závislosti na teplotě vody od 12 do 17 dnů.

V případě druhu Epiplatys infrafasciatus se ichtyologové určitou dobu domnívali, že jde o ryby patřící ve skutečnosti k dříve popsanému druhu Epiplatys sexfasciatus (panchax šestipruhý). V současnosti převládá názor, že je to platný samostatný druh
© Jaroslav Hofmann

Z dalších asijských druhů se v chovech nejčastěji objevují již zmíněný štikovec cejlonský a štikovec indický (Aplocheilus panchax), který se vyskytuje na obrovském areálu od Pákistánu po Thajsko. Z ostrovních štikovců rodu Pachypanchax jsou nejznámější štikovec ozdobný (Pachypanchax playfairii) ze Seychel a štikovec modravý (Pachypanchax omalonotus) z ostrůvku Nosy Bé a protilehlé části severozápadního pobřeží Madagaskaru, který vytváří tři různé barevné formy (modrou, červenou a žlutou – rozdíly ve zbarvení se týkají především samců), jež se na některých lokalitách vyskytují dokonce společně.

Panchax Epiplatys cf. guineensis
© Jaroslav Hofmann

Vzhledem i způsobem života se štikovcům podobají o něco menší a chovatelsky daleko obtížnější panchaxové rodu Epiplatys, kteří v současnosti patří do čeledi halančíkovití (Nothobranchiidae) a vyskytují se v západní a střední Africe. Jejich chovatelská náročnost spočívá především v nárocích na vodu – nejen ke tření, ale i k chovu vyžadují velmi čistou, měkkou až velmi měkkou a mírně kyselou vodu. Některé druhy také jen velmi neochotně přijímají jinou než živou potravu. Způsob rozmnožování panchaxů je obdobný jako u štikovců, vývoj jiker trvá o něco kratší dobu (8–10 dnů) a potěr je po rozplavání velmi drobný, takže vyžaduje zpočátku krmení nálevníky. Asi vůbec nejkrásnějším druhem je panchax prstencový (Epiplatys annulatus), občas se objevuje i panchax příčnopásý (Epiplatys dageti), panchax červenoskvrnný (Epiplatys lamottei) a další druhy.

Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 2/2015. Pro vydání na AQUATABu byl rozšířen o další fotografie.

SPONZOROVANÉ ODKAZY

NOVINKY Z BLOGU

ABECEDNÍ PŘEHLED TAXONŮ

HLEDEJ TAXON

Čeleď:

Rod:

Druh: