V mnoha ohledech svéráznou a výjimečnou skupinu cichlid představují druhy, které žijí na Madagaskaru a v jižní Asii, konkrétně v jižní části indického subkontinentu a na Srí Lance.
Před 160–150 miliony let se od jižního superkontinentu Gondwana oddělila pevninská masa zahrnující budoucí Antarktidu, Austrálii, Nový Zéland, Indii a Madagaskar. Zhruba před 135–120 miliony let se Antarktida s Austrálií a Novým Zélandem oddělily od Indie s Madagaskarem a na konci tohoto období se víceméně stabilizovala poloha budoucího Madagaskaru vůči Africe. Posledním krokem na cestě ke vzniku dnešního čtvrtého největšího ostrova na světě bylo oddělení Madagaskaru od budoucí Indie, k němuž došlo asi před 88 miliony let (zpravidla se udává rozmezí 92–84 mil. let). Průběh těchto geologických jevů jasně ilustruje, proč k sobě mají madagaskarské a jihoasijské cichlidy z vývojového hlediska vzájemně daleko blíže než k cichlidám africkým či americkým.
Na Madagaskaru žije zřejmě 28 platných druhů cichlid a několik dalších lokálních forem, vědecky dosud nepopsaných, v jižní Asii tři druhy. Zajímavé je, že jde o ryby dvou vývojových linií s postavením samostatných podčeledí. Do podčeledi Etroplinae, která byla fylogeneticky prvním divergujícím kladem (větví) ve vývoji cichlid, patří všechny tři jihoasijské druhy (dva druhy rodu Etroplus, jeden druh rodu Pseudetroplus) a 13 madagaskarských druhů rodu Paretroplus. Druhá podčeleď Ptychochrominae je sesterskou skupinou vývojové větve zahrnující obě zbylé, druhově nesrovnatelné početnější podčeledi cichlid, totiž africkou podčeleď Pseudocrenilabrinae a americkou Cichlinae. Zahrnuje výlučně madagaskarské druhy – po jednom v rodech Paratilapia, Oxylapia a Katria, tři v rodu Ptychochromoides, 9–10 v rodu Ptychochromis a k tomu opět několik lokálních nepopsaných forem. Postavení rodu Paratilapia ve vývoji madagaskarských cichlid ale není zcela jasné. Podle některých genetických znaků se zdá, že jde o zcela samostatnou vývojovou linii, kterou někteří autoři považují za samostatnou podčeleď Paratilapiinae.
Naprostá většina madagaskarských cichlid je v různém stupni ohrožená vyhynutím. Aktuálně je jeden druh považován za vyhynulý, sedm druhů je kriticky ohrožených, 11 druhů ohrožených, tři zranitelné, u pěti chybí dostatek údajů k stanovení stupně jejich ohrožení a pouhé dva druhy se těší z kategorie „málo dotčený“. Jihoasijské druhy jsou na tom z tohoto pohledu trochu lépe, jeden je ohrožený, dva málo dotčené. Z těchto údajů je zřejmé, že madagaskarské cichlidy patří k těm rybám, u nichž je mimořádně významný chov a rozmnožování v akváriích. U mnohých druhů jde zřejmě o jediný způsob, jak dlouhodobě zachránit a zachovat jejich existenci na naší planetě. Pro většinu madagaskarských druhů (platí to nejen pro cichlidy, ale skoro pro všechny tamní původní sladkovodní druhy ryb) je totiž typické, že se v přírodě vyskytují pouze na velmi malém území, často v jediném jezeře nebo říčním toku. Navíc madagaskarská příroda mimo území několika národních parků a rezervací je značně zdevastovaná. Ryby ohrožuje hned několik faktorů – ničení přirozeného prostředí kvůli masivnímu odlesňování a odvádění vody z toků na zavlažování rýžovišť, spojenému navíc s masivní erozí obnažené půdy, nadměrný výlov ryb ke konzumaci i rozšiřování nepůvodních invazivních druhů v madagaskarských vodách.
Není divu, že již třikrát v nedávné minulosti došlo k situaci, že se určitý druh madagaskarských cichlid považoval v přírodě za vyhynulý a ryby žijící v dané době v akváriích (pokud takové vůbec byly) za jeho poslední existující jedince. V podčeledi Etroplinae, které se budeme podrobně věnovat v příštím článku, šlo o skvrnivce menarambo (Paretroplus menarambo). Z čeledi Ptychochrominae postihl tento osud cichlidu neobvyklou (Ptychochromis insolitus) a cichlidu onilažskou (Ptychochromis onilahy). Příběh cichlidy neobvyklé je tak pozoruhodný, že stojí za připomenutí. Ilustruje totiž zároveň, jak významnou roli mohou hrát v záchraně ohrožených druhů chovatelská zařízení i soukromí chovatelé po celém světě. Cichlida neobvyklá byla vědecky popsána v roce 2006, ale nešlo o úplnou novinku. Tyto ryby byly známy už od 60. let 20. stol. právě jako jedna z oněch výše zmiňovaných lokálních forem, jež nebylo možné přiřadit k žádnému známému druhu. Jejich jediným známým místem výskytu byla řeka Mangarahara a její přítok Ambomboa nedaleko od města Mandritsara na severu Madagaskaru. V roce 2002 rozmnožil tyto ryby jeden anglický akvarista a 11 mláďat věnoval londýnské zoo. Na jaře roku 2013 přišla špatná zpráva – po postavení přehrady výše proti proudu a několika extrémně suchých letech obě řeky v příslušném úseku vyschly, takže cichlidu neobvyklou je nutno považovat v přírodě za vyhynulou. V péči člověka se v té době vědělo o pouhých třech jedincích, ve všech případech naneštěstí samcích – dva žili stále ještě v Akváriu londýnské zoo a jeden v Akváriu zoo Berlín. Právě ten berlínský zabil o něco dříve při pokusu o výtěr poslední známou samici. A tak chovatelé z Londýna a Berlína vyhlásili doslova celosvětové pátrání nejen mezi chovatelskými zařízeními, ale i mezi soukromými akvaristy po dalších jedincích tohoto druhu. Několik měsíců se zdálo, že bezúspěšně, ale pak se ozval jeden farmář a podnikatel z Madagaskaru, že takové ryby viděl nedávno v jakémsi odlehlém městě. V listopadu 2013 odjela na Madagaskar expedice tvořená odborníky ze zoologických zahrad v Londýně a Torontu, která zaznamenala nečekaný úspěch skoro jako z pohádky. Po třech týdnech cestování a průzkumu asi 15 různých lokalit byla nakonec v nevhodných podmínkách stojaté vody mrtvého říčního ramene, dříve jednoho z přítoků vyschlé Mangarahary, objevena populace 18 jedinců tohoto druhu. Ryby byly odchyceny a přemístěny do soukromého rybochovného zařízení v Andapě na severovýchodě Madagaskaru, kde byly vytvořeny co nejlepší podmínky k jejich rozmnožování. Ryby se tam opravdu podařilo odchovat a v září 2014 bylo několik jedinců převezeno do zoo v Torontu. V srpnu 2016 pak došlo k prvnímu úspěšnému odchovu i tam. Dnes se odhaduje, že na světě žije již opět více než 300 jedinců tohoto druhu.
Cichlida onilažská takové štěstí zatím neměla. Také tento druh byl vědecky popsán až v roce 2006, a to podle několika jedinců odchycených v přírodě už v 60. letech 20. stol. a uložených v muzejních sbírkách. Jak autoři přímo v popisu uvádějí, „přestože se v posledních letech uskutečnila řada expedic na jihozápad Madagaskaru, které tam lovily ryby, nebyl odchycen žádný jedinec odpovídající druhu Ptychochromis onilahy a je možné, že tento druh je vyhynulý. Na druhé straně však mnohé oblasti jihozápadního Madagaskaru nebyly z pohledu sladkovodních ryb důkladněji prozkoumány. Povodí řeky Onilahy je rozlehlá oblast, a proto existuje možnost, že někde v odlehlejší části regionu nějaké populace tohoto druhu přetrvávají.“ Tento stav trvá dodnes, proto ona nejistota v počtu žijících druhů madagaskarských cichlid, kterou jsem zmiňoval výše.
Madagaskarské cichlidy chovají akvaristé velmi málo. Několik druhů je relativně oblíbenějších v USA, evropští akvaristé se k těmto rybám chovají dost macešsky. Přesto se ale individuálně čas od času v zájmových chovech objevují, a to i u nás či na Slovensku. Pro zajímavost proto uvádím v popiskách k snímkům původ vyobrazených ryb. Druhy z podčeledi Ptychochrominae se vyznačují tím, že ve většině případů nemají žádné zvláštní nároky na složení vody ani na potravu. Základní problém v jejich chovu představuje vysoká vnitrodruhová agresivita. Problémem často bývá získat harmonizující pár, a i když už se zdá, že se takový našel, může se vyladění ryb i třeba během tření prudce změnit. Navíc nejde o ryby nijak malé. Druhy rodu Ptychochromis dorůstají velikosti kolem 15 cm, u příslušníků vzhledově nejatraktivnějšího rodu Paratilapia je to až 30 cm. Dohromady tyto skutečnosti znamenají nutnost velkých nádrží. Cichlidy rodu Ptychochromis se vytírají na nechráněný pevný substrát, většinou kámen, paratilápie kladou jikry v provazcích někdy také na pevný podklad, někdy přímo na povrch písčitého substrátu. Po vytření se samice stará o snůšku, zatímco samec hlídá třecí teritorium. Larvy se líhnou za 48–60 hodin, zůstávají skryty v substrátu a rozplavávají se za 6–7 dnů. U paratilápií bylo pozorováno, že pokud se samec přiblíží příliš blízko k snůšce, samice ho odhání. Někdy ale má naopak samec tendenci vyhánět samici od výtěru a začít se o něj starat sám. Pokud se mu to podaří, končí odchov zpravidla neúspěšně, neboť samec se o jikry nestará zdaleka tak pečlivě a intenzivně jako samice a jikry hynou.
V rodu Paratilapia je aktuálně platný jediný druh, paratilápie Pollenova (Paratilapia polleni). Jméno Paratilapia bleekeri, které se občas v literatuře objevuje, je mladším synonymem. Ryby popsané v roce 1905 z Konga jako Paratilapia toddi evidentně do rodu Paratilapia nepatří, jenže nikdo u tohoto taxonu dosud neprovedl revizi, a tak vzniká trochu matoucí situace. V Eschmeyerově katalogu ryb je druh provizorně řazen do rodu Haplochromis, podle jiných názorů by ale měl tento rod zůstat rezervován jen pro cichlidy z Viktoriina jezera. Nejasná je však situace i se „skutečnými“ madagaskarskými paratilápiemi, které patří k těm několika druhům tamních cichlid, jež se vyskytují na mnoha místech ostrova. Již několik desetiletí je zřejmé, že na Madagaskaru žijí přinejmenším dva různé druhy paratilápií. Na první pohled patrný rozdíl mezi nimi je ve velikosti bílých skvrn. Jeden druh má skvrny velké, někdy až pěticentimetrové, druhý naopak malé, menší než duhovka oka, občas dokonce v podobě droboučkých bílých teček. Vzhledem k tomu, že původní Bleekerův popis druhu Paratilapia polleni z roku 1868 doprovází vyobrazení ryby s drobnými tečkami, přisuzují mnozí ichtyologové toto jméno právě této formě. Potíž je ale v tom, že v širokém okolí lokality, odkud popisované ryby pocházely, se dnes vyskytují pouze paratilápie s velkými skvrnami, zatímco ty drobnoskvrnné žijí na jiných místech ostrova. Navíc se podle dalších znaků zdá, že přinejmenším drobnoskvrnná forma v sobě skrývá minimálně dva různé druhy. Proto se přistupuje k tomu, že se formy z různých míst označují jménem příslušné lokality, a tak se dnes můžeme setkat např. s rybami Paratilapia sp. „East Coast“, Paratilapia sp. „Andapa“ či Paratilapia sp. „Ambalavao“.
Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 11/2019.
