Vývojově nejodvozenější skupinou tlamovců v jezeře Tanganika jsou druhy, které patří do tribu (vývojové linie) Haplochromini. V akvaristice jsou z této skupiny velmi známí a oblíbení tlamovci rodu Tropheus.
Vývojová linie Haplochromini je druhově vůbec nejpočetnějším tribem cichlid. Její zástupci žijí na většině území subsaharské Afriky, patří do ní jak druhy říční, tak jezerní. Například už víme (viz Cichlidy jezera Malawi (1)), že s výjimkou pěti druhů patří do tribu Haplochromini všechny cichlidy z jezera Malawi. Obdobná je situace ve Viktoriině jezeře, kde existují (kromě několika introdukovaných) dva původní endemické druhy tlamounů rodu Oreochromis, všechny ostatní tamní cichlidy jsou haplochromní. V Tanganice je počet haplochromních druhů daleko nižší a tvoří jen asi 12 % z celkového počtu aktuálně vědecky popsaných druhů. V minulosti se tyto druhy označovaly dokonce jako samostatný tribus Tropheini, ale s postupujícím výzkumem fylogeneze tanganických cichlid se ukázalo, že to není správné, protože ve skutečnosti jde o relativně mladou vývojovou podskupinu haplochromních cichlid.
I když například skálomilové rodu Petrochromis, zejména skálomil mnohozubý (Petrochromis polyodon), jsou v jezeře velmi hojní, v akváriích se běžně z tanganických haplochromních druhů chovají pouze tlamovci rodu Tropheus. Pro milovníky jezerních tlamovců je lákavé obrovské množství (aktuálně asi 120) lokálních barevných forem „trofeusů“, díky němuž se i po několika desetiletích, co se tyto ryby v akváriích chovají, objevují v importech stále nové, neokoukané, představující novou chovatelskou výzvu. Na úvod ale uveďme dvě upozornění. První – tlamovci rodu Tropheus nejsou ryby vhodné pro začátečníky. A druhé – různé populace se nesmí chovat společně v jedné nádrži, protože by mohlo docházet k jejich nežádoucímu křížení. Populace se totiž v přírodě vyskytují na geograficky izolovaných lokalitách díky tomu, že „trofeusové“ nejsou schopni překonat ani sebemenší geografickou bariéru v podobě bažinaté partie nebo písčiny oddělující mělké skalnaté zóny, které obývají. Proto nedochází mezi sousedními populacemi „trofeusů“ k výměně genů a u každé se vyvíjí a udržuje specifická barevná kresba. Jakmile přírodní geografická bariéra zmizí (při společném chovu v jedné nádrži), příslušníci různých populací se mohou třít mezi sebou. Jednoznačně to platí pro příslušníky různých populací téhož druhu, ale zkušení chovatelé často varují i před společným chovem různých druhů „trofeusů“. K riziku křížení totiž přistupují i faktory etologické. „Trofeusové“ jsou teritoriální ryby, které obývají mělké skalnaté pobřeží a živí se spásáním řasových porostů na skalách. Každý jedinec (bez ohledu na pohlaví) si vytváří své vlastní potravní teritorium. Při společném chovu dvou druhů se může stát, že jeden je celkově silnější a agresivnější než druhý, který je pak utlačován. Obecně lze konstatovat, že nejagresivnější jsou tlamovec pětiskvrnný a tlamovec Brichardův, naopak nejmírnější je tlamovec Duboisův. V případě tlamovce Duboisova společný chov s některou barevně odlišnou formou některého z jiných mírnějších druhů (např. tlamovec Mooreův nebo Tropheus sp. „red“) možný je.
Tím se dostáváme k ožehavé otázce: Kolik druhů v rodu Tropheus vlastně existuje? Základní referenční zdroje nejsou v tomto případě zajedno. Zvláštní je, že Eschemeyerův katalog, který jinak převzal snad všechny ostatní taxonomické názory Ada Koningse, formulované v posledních dvou vydáních jeho knihy „Tanganyika Cichlids in their natural habitat“ z let 2015 a 2019, zrovna názor na počet druhů „trofeusů“ nesdílí. A tak je platných, vědecky popsaných druhů v rodu Tropheus podle FishBase šest, podle Eschmeyerova katalogu pět a podle Koningse čtyři. Jsou to tlamovec Duboisův (Tropheus duboisi), tlamovec Mooreův (Tropheus moorii), tlamovec Brichardův (Tropheus brichardi) a tlamovec pětiskvrnný (Tropheus annectens), dále pak podle FishBase a Eschmeyerova katalogu tlamovec kasabský (Tropheus kasabae) a pouze podle FishBase ještě tlamovec Pollův (Tropheus polli). Tlamovec kasabský byl původně popsán v roce 1977 jako poddruh tlamovce Mooreova a později povýšen na samostatný druh. Podle Koningse, který vychází z výsledků dizertační práce Van Steenberga z roku 2014, nejde o samostatný druh, ale pouze o jednu z forem tlamovce Mooreova. Z výsledků jedné genetické studie publikované roku 2005 i z uvedené dizertace Van Steenberga pak vyplývá, že ryby ze střední části východního pobřeží jezera, které popsal Axelrod v roce 1977 jako samostatný druh Tropheus polli, patří ke stejnému druhu, který už v roce 1900 popsal z protilehlé střední části západního pobřeží Boulenger jako Tropheus annectens, a že tedy jde jen o dvě populace jednoho druhu, jemuž na základě historické priority patří jméno Tropheus annectens (tlamovec pětiskvrnný).
Konings ovšem kromě čtyř vědecky popsaných druhů uvádí dalších pět, které jsou podle něj jednoznačně samostatnými druhy, zatím ale vědecky nepopsanými. Označuje je takto: Tropheus sp. „maculatus“ (zelenavé základní zbarvení, často zelenavá a tečkovaná hlava, vyskytuje se pouze ve dvou úsecích jihozápadního konžského pobřeží od Mulunguzi po Tembwe a od Zongwe po Kiku a v kratičkém úseku zhruba uprostřed východního tanzanského pobřeží), Tropheus sp. „red“ (červenočerné varianty z jihozápadní části jezera v Kongu a Zambii, dříve označované někdy jako „Red Moorii“ nebo „Zambia“), Tropheus sp. „black“ (černé základní zbarvení těla a ploutví; do tohoto druhu patří černé populace ze severní části jezera – Burundi a Kongo, mj. formy známé v akváriích jako Brabant Moorii nebo Bemba, resp. Pemba Moorii, ale také populace z jihovýchodního tanzanského pobřeží, které jsou akvaristům velmi dobře známé jako Kaiser Moorii neboli „ikola“ a Kirschfleck Moorii neboli „bulu point“), Tropheus sp. „lunatus“ (tři populace v Kongu a tři v Tanzanii) a Tropheus sp. „mpimbwe“ (střední část východního tanzanského pobřeží, podle dosud provedených genetických studií mají tyto populace blízko k druhu Tropheus moorii, nelze ani vyloučit variantu, že jde o přírodního křížence T. moori × T. brichardi).
Vývojově nejpůvodnějším druhem je tlamovec Duboisův. Jeho postavení ve vývojovém stromu „trofeusů“ je natolik specifické, že už skoro před 15 lety se na základě některých genetických studií navrhovalo, že by tento druh měl být z rodu Tropheus vyjmut a měl by po něj být ustaven nový samostatný rod. Zatím k tomu ale pořád nedošlo. Tlamovec Duboisův je znám mezi akvaristy nápadnou změnou zbarvení v průběhu dospívání. Mláďata jsou totiž černá s pravidelně hustě rozmístěnými bílými tečkami na těle i v nepárových ploutvích, zatímco dospělci jsou celí černí s temně modrou hlavou a tenčím bílým příčným pruhem zhruba ve třetině těla, některé populace ze střední části tanzanského pobřeží mají příčný pruh širší a žlutě zbarvený.
Pro chov „trofeusů“ je třeba velká nádrž o objemu minimálně 300 l. Protože ale ideální je chovat „trofeusy“ v opravdu početné skupině o několika desítkách jedinců, jsou vhodnější ještě větší akvária. Nádrž musí být vybavena výkonným filtrem a podstatné je, aby pH vody bylo trvale zásadité (7,1–8,0). Nutné jsou poměrně časté výměny většího objemu vody (polovina až dvě třetiny nádrže týdně). V přírodě se „trofeusové“ živí převážně rostlinnou potravou (doplněnou o živočichy, které pozřou společně se spásanými řasami), čemuž mají přizpůsobeno trávicí soustavu. I v akváriu proto vyžadují velké množství potravy poměrně chudé na živiny, ale bohaté na balastní látky. Základem bývají umělá vločková krmiva s velkým podílem rostlinné složky, doplněná o plankton, nejlépe mražený. Živočišná potrava typu patentek či nitěnek je zcela nevhodná. Špatná je proto i kombinace „trofeusů“ v jedné nádrži s nějakými masožravými druhy, protože „trofeusové“ budou jiným rybám předkládanou živočišnou potravu přijímat také, ale budou po ní mít trávicí problémy. Všechny druhy „trofeusů“ jsou maternální tlamovci.
Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 3/2019. Pro vydání na AQUATABu byl článek aktualizován a doplněn o několik fotografií.
