Dnes poprvé vstupujeme mezi africké cichlidy. V současnosti tvoří africké druhy už asi tři čtvrtiny všech dosud vědecky popsaných druhů cichlid. Za obrovskou druhovou rozmanitostí stojí především cichlidy z velkých východoafrických jezer.
V chovatelské literatuře se africké cichlidy někdy rozdělují velmi hrubě a nepřesně na říční a jezerní, přičemž ty jezerní se vztahují právě k jezerům ve Velké příkopové propadlině, z nichž zejména Malawi a Tanganika jsou významnými zdroji akvarijních ryb. Trochu rozumnější, i když také ne ideální, je rozdělení na západoafrické a východoafrické cichlidy, kdy termín „západoafrický“ označuje subsaharskou Afriku na západ od Velké příkopové propadliny a termín „východoafrický“ pak jezera ve Velké příkopové propadlině a oblast na východ od ní. Způsob života i chovatelské nároky cichlid z různých typů prostředí a různých vývojových linií jsou tak odlišné, že prakticky nelze zevšeobecňovat, snad kromě takových tvrzení, která platí pro všechny cichlidy (nejen africké), např. že je u všech cichlid vyvinuta nějaká forma péče o potomstvo.
Jako prvním se budeme věnovat cichlidám z jezera Malawi. Toto deváté největší jezero na světě o rozloze téměř 30 000 km2 (tj. více než třetina plochy ČR) je nejjižnějším ze všech jezer ve Velké příkopové propadlině. Táhne se v délce téměř 600 km víceméně severojižním směrem podél hranice Malawi (na západě a jihu) s Tanzanií (severní část východního pobřeží) a Mozambikem (jižní část východního pobřeží). V nejširších místech měří od západu k východu asi 75–78 km. Jezero je hluboké až 700 m, ale pod hranicí zhruba 200 m už není ve vodě dostatek kyslíku, takže život se odehrává ve svrchní vrstvě vody a z velké části v blízkosti pobřeží. Teplota vody u hladiny se celoročně pohybuje v rozmezí 23–28 °C, v mělkých chráněných zátokách se může především v období dešťů (od listopadu do dubna) vyšplhat i na 30 °C, naopak v jižní části jezera v době sucha (červen–srpen) může klesnout k 20 °C. Hned na úvod bychom měli upozornit na jednu nepravdu, která, byť mnohokrát vyvrácená, úporně přežívá v myslích mnohých akvaristů neustále. I když se chovatelskými nároky zdejších cichlid budeme zabývat až později, vodu můžeme charakterizovat už v rámci obecného povídání, neboť její vlastnosti jsou v celém obrovském jezeře velmi uniformní. Voda v jezeře Malawi není tvrdá! Je alkalická, což ale není totéž. Hodnota pH se pohybuje v rozmezí 7,7–8,6 – to je třeba v chovu zásadně respektovat. Vodivost, která je měřítkem množství minerálů rozpuštěných ve vodě, se ale pohybuje jen v rozmezí 200–280 μS/cm, tvrdost dosahuje hodnot 3–6 °N a alkalita („uhličitanová tvrdost“) 5–8 °N. I na tyto hodnoty je třeba v chovu dbát.
Cichlidy z jezera Malawi se začaly v nádržích severoamerických a evropských chovatelů objevovat v polovině 60. let minulého století, od poloviny 70. let se jejich obliba výrazně zvyšovala a v 80. letech dorazily ve větší míře i k nám. Syté pestré zbarvení mnohých z nich vedlo spolu s jejich životem nad skalisky k tomu, že se přirovnávaly k mořským korálovým rybám. V době největší popularity šlo o módní vlnu, která po čase začala zase trochu opadávat. Tyto ryby mají stále své nadšené příznivce, kromě některých dlouhodobě „dobře zavedených“ se chovají stále nové a nové druhy a formy, ale do značné míry je dnes jejich chov záležitostí specialistů.
Přesný počet druhů malawských cichlid není znám. Vědecky popsaných je něco přes 300, střízlivé odhady hovoří minimálně o 700, ale také až o tisíci. V jezeře totiž žije obrovské množství populací označovaných většinou lokalitou výskytu, u kterých je třeba rozhodnout, zda jde skutečně jen o populaci již známého druhu nebo o druh nový. Ne vždy je při tom řešením použití metod molekulární genetiky. Některé druhy jsou totiž tak mladé, tj. existují tak krátkou dobu (jde řádově o stovky, nanejvýš několik málo tisíc let), že se geneticky především na úrovni mitochondriální DNA ještě nestačily dostatečně diferencovat, zatímco podle morfologických znaků, zbarvení a etologických projevů (chování) jsou zřetelně odlišitelné. Molekulární genetika naopak přispívá řadou cenných údajů k zpřesňování našich vědomostí o tom, jak vývoj cichlid v jezeře Malawi probíhal.
Malawi je geologicky mladé jezero. Tradičně se jeho stáří odhaduje jen na něco mezi jedním až dvěma miliony let. Existují i názory, že je přece jen poněkud starší, vzniklo asi před 8,5 mil. let, ale to pořád není mnoho, zvláště když uvážíme, že asi před milionem let téměř vyschlo a před půl až čtvrt milionem let v něm došlo znovu k drastickému zmenšení objemu vody. Jezero není pozoruhodné jen pouhým množstvím druhů a tím, že v něm vlastně probíhá speciace (vznik nových druhů) „v přímém přenosu“ přímo před našima očima. Zajímavé jsou i další skutečnosti. Téměř všechny cichlidy, které v Malawi žijí, patří do haplochromní vývojové linie (tribus Haplochromini), pouze několik druhů patří do tribu Tilapiini. Téměř všechny druhy malawských cichlid jsou endemické a najdeme je pouze v tomto jezeře. Výjimky se dají spočítat na prstech jedné ruky. Až na jedinou výjimku jsou všechny malawské cichlidy maternální tlamovci. Jenom tilápie Rendallova (Coptodon rendalli), jeden z mála tilapiiních a navíc i neendemických druhů, se vytírá na substrát a hlídá volně nakladené jikry.
Mezi tilapiiní malawské cichlidy patří kromě právě uvedené tilápie Rendallovy ještě čtyři druhy tlamounů rodu Oreochromis, z nichž tři jsou v Malawi endemické a jeden nikoliv. Společné mají to, že jsou velké (20–40 cm), barevně nezajímavé a v akváriích se téměř nechovají.
Všechny haplochromní malawské cichlidy vznikly z jednoho společného předka, který se v jezeře objevil zhruba před dvěma a půl až třemi a půl miliony let. Tato dlouhá léta všeobecně přijímaná teorie dostává v poslední době lehké trhliny, protože v množství vědeckých prací, které jsou každoročně na téma fylogeneze malawských cichlid a jejich speciace publikovány, se začínají objevovat určité náznaky, že by to nemusela být úplně pravda. V každém případě ale v Malawi proběhla mimořádně rychlá adaptivní radiace, která vyústila až v dnešní stav, tj. v existenci tzv. druhového hejna (resp. několika druhových hejn), skupiny blízce příbuzných druhů obývajících stejný ekosystém, geograficky jasně vymezenou oblast, v níž jsou endemické. Odhaduje se, že na vznik nového druhu je třeba časový úsek zhruba 10 000 let a v jezeře se objevuje nový druh v průměru každých 40 roků.
V rámci haplochromní linie malawských cichlid existují tři skupiny ryb. Jednou je skupina „říčních haplochrominů“, kam patří dva neendemické druhy, tlamovec zelený (Astatotilapia calliptera) a pilocichlida mohutná (Serranochromis robustus), které se sice vyskytují kromě řek také v jezerech, ale od „skutečných“ jezerních haplochrominů se na první pohled odlišují.
Akvaristickým symbolem haplochromních malawských cichlid je především skupina „mbuna“, která se začala vyvíjet před 500 000–600 000 let. Čítá aktuálně 14 rodů, počet druhů včetně těch dosud vědecky nepopsaných je určitě vyšší než 100, možných je i nějakých 250. Mbuny žijí nad kamenitým, resp. skalnatým podkladem. Na skaliska připadá zhruba třetina z celkové délky pobřeží Malawi, většina je písčitá. Třetím, nejméně rozšířeným typem pobřeží jsou bažiny s rákosovými porosty v ústí řek. Mbuny jsou ve většině případů převážně vegetariáni, kteří se živí spásáním řasových porostů na skalách. I v anglicky psané literatuře se pro jejich potravu stále častěji používá německé slovo aufwuchs, „porost“ či „nárůst“. Ryby ale přijímají zároveň s řasami také všechny drobné živočichy, kteří v řasových porostech žijí. Zajímavá věc byla zjištěna u mbuny černožluté (Pseudotropheus crabro). Při rozboru obsahu žaludků tohoto druhu v nich byli kromě obvyklých řas nalezeni rovněž parazitičtí kapřivci Argulus africanus, které mbuny obírají ze sumíčků jižních (Bagrus meridionalis). A kromě toho také jikry těchto sumíčků. Čistící chování, kdy jedna ryba obírá z druhé ektoparazity, bylo zjištěno rovněž u mbuny ulitové (Pseudotropheus lanisticola). Mbuny jsou převážně menší ryby, většina dorůstá délky kolem 9–12 cm, existují ale i malé druhy (6–7 cm) a naopak takové, které dorůstají až k 20 cm. U mnoha druhů jsou samice zbarveny nenápadně stříbřitě, béžově až hnědavě a syté pestré zbarvení se týká především dominantních samců. Ti také mají v řitní ploutvi tzv. pravé jikerné skvrny, žluté až oranžové, okrouhlé či mírně oválné skvrny velikostí a barvou připomínající jikry daného druhu, které jsou v ploutvi jasně ohraničené – mají kolem sebe tmavý nebo naopak světlý dvůrek. Mláďata mbun bývají barevná, hnědá, žlutá či modrá, tedy nikoliv stříbřitá. Třetí skupinu haplochromních malawských cichlid si blíže představíme příště.
Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 7/2017.
