Dnes naposledy se budeme věnovat rybám z druhově nejpočetnější skupiny tanganických cichlid, tribu Lamprologini.
Na konci minulého článku jsme si představili dva druhy tzv. ulitníků či šnekáčů, které se vytírají do prázdných ulit vodních plžů, a to v souvislosti s kooperativním rozmnožováním. Šlo o pestřence proužkovaného (‚Lamprologus‘ multifasciatus) a pestřence podobného (‚Lamprologus‘ similis), které jsou zároveň vůbec nejmenšími druhy. Dalšími dvěma malými druhy (samice dorůstají 3–4 cm, samci max. 5–6 cm) jsou pestřenec očkatý (‚Lamprologus‘ ocellatus) a pestřenec krátkotělý (‚Lamprologus‘ brevis). Oba si jsou docela podobné, ale dají se rozlišit podle toho, že pestřenec krátkotělý má na bocích příčné pruhy (byť ne vždy příliš zřetelně patrné), zatímco pestřenec očkatý na bocích žádnou kresbu nemá. Mezi oběma druhy existují ale i zajímavé rozdíly etologické. Pestřenec krátkotělý je jediný známý ulitník, u kterého se oba rodiče ukrývají společně v jedné ulitě. Navíc jde o druh monogamní, resp. sériově monogamní, kdy samec zůstává se svou jednou samicí přinejmenším do rozplavání potěru. Velmi brzy poté, už po 1–2 týdnech, v přírodě rodičovskou ulitu opouštějí a začínají žít samostatně. U pestřence očkatého má každý dospělec svou vlastní ulitu a tření probíhá v harémové skupině, kterou tvoří jeden samec a 2–3 samice. U obou druhů existuje také vyšlechtěná barevná forma – u pestřence očkatého se označuje „Gold“, u pestřence krátkotělého „Sun spot“. Blízce příbuzní s pestřencem očkatým jsou pestřenec perleťový (‚Lamprologus‘ meleagris), který je ale dnes považován za totožný druh s daleko dříve vědecky popsaným pestřencem Stappersovým (‚Lamprologus‘ stappersi), a pestřenec ploutvolemý (‚Lamprologus‘ speciosus) – oba tyto druhy se rovněž chovají v akváriích a jejich nároky a způsob rozmnožování jsou stejné jako u pestřence perleťového.
Všechny dosud uvedené druhy jsou obligátní ulitníci, tj. jde o druhy, které se vytírají pouze do ulit plžů. Totéž platí pro pestřence krásnoploutvého (‚Lamprologus‘ callipterus) a pestřence skvrnohlavého (Lamprologus‘ calliurus). U těchto dvou druhů však existuje značný rozdíl ve velikosti obou pohlaví. Dostatečně malá na to, aby se vešla do prázdné ulity, je pouze samice (4–5 cm), zatímco samci dorůstají 9–11, u pestřence krásnoploutvého někdy až 15 cm, takže se do ulity nevejdou. U všech uvedených ulitníků platí, že jsou to relativně snadno chovatelné druhy. Pokud jim poskytneme vhodnou vodu (pH nikdy neklesající pod 7,5, ideálně kolem 8,0–8,5, celková tvrdost zhruba 10 °N a ještě o něco vyšší uhličitanová tvrdost), omezují se jejich další nároky prakticky jen na vyšší (5–8 cm) vrstvu jemného písku, několik kamenů, které mohou sloužit jako značky pro hranice teritorií, a větší počet prázdných ulit plžů. V jezeru Tanganika jde především o ulity bahenky tanganické (Neothauma tanganyicense), v našich podmínkách výborně poslouží větší ulity hlemýždě zahradního, ale chovatelé používají i ulity mořských druhů vhodné velikosti (např. ulity rapany dravé – Rapana venosa).
Další druhy pak můžeme označit jako fakultativní či oportunistické ulitníky, kteří využívají prázdné ulity k svému rozmnožování jen příležitostně. Spíše, než že by se jedny a ty samé ryby vytíraly jednou do ulity a podruhé třeba do jeskyňky pod skálou, jde o určité populace příslušného druhu. Například některé druhy cichlidek rodu Telmatochromis vytvářejí na některých lokalitách „trpasličí“ formu, která se vytírá do ulit. Totéž platí třeba pro pestřence plochohlavého (Altolamprologus compressiceps) nebo pro některé druhy pestřenců rodu Lepidiolamprologus. Ve všech těchto případech ale ryby využívají ulity pouze ke tření, nikoli jako úkryty.
Velmi zajímavé je zjištění, zaznamenané v akváriích u pestřence vějířoploutvého (‚Lamprologus‘ leloupi). V přírodě se tento druh obývající smíšenou zónu s písečným dnem, ale četnými skalami, vytírá prakticky bez výjimky do jámy, kterou si ryby vyhloubí v písku pod skálou. V akváriu bylo ale opakovaně pozorováno tření tohoto druhu do ulit. Podobně se v akváriích běžně vytírá do ulit také třeba pestřenec žíhaný (Neolamprologus signatus), zatímco v přírodě dává přednost tunelům vyhloubeným v bahnitém dně. Také tento malý druh (samice jen kolem 3 cm, samci až 5 cm) patří k poměrně častým akvarijním chovancům.
Z obyvatel smíšené zóny se v akváriích poměrně často chová rovněž pestřenec šestipruhý (Neolamprologus sexfasciatus). Jde o větší druh (samci dorůstají 14–15 cm, samice bývají o něco menší), monogamní, který se vytírá do jeskyněk, resp. dutin, které si často sám vyhrabává (většinou samice). O potomstvo se starají oba rodiče, ale jakmile se mláďata osamostatní, samec na samici většinou útočí, takže v akváriu musí být k dispozici dostatek úkrytů. Velmi podobný je pestřenec šnekožravý (Neolamprologus tretocephalus), ale rozdíl mezi nimi je jednoznačný – pestřenec šestipruhý má na bocích šest černých příčných pruhů, zatímco pestřenec šnekožravý pouze pět (pruh mezi očima se nepočítá).
Řada akvaristicky významných druhů obývá mělčí partie skalnaté zóny. K nejčastěji chovaným patří pestřenec zlatožlutý (Neolamprologus leleupi). Ryby dorůstající kolem 10 cm se vytírají do dutin, které si často samy hloubí. O potomstvo pečují oba rodiče, samice se zpravidla věnuje bezprostřední péči o jikry, zatímco samec hlídá celé teritorium. Ideální je, pořídit si větší skupinu mladých ryb a nechat páry, aby se z ní vybraly samy. Druh byl původně vědecky popsán ze západního pobřeží jezera v roce 1956. V roce 1980 byly velmi podobné ryby s poněkud nižším tělem a ocasním násadcem z východního pobřeží Tanganiky popsány jako poddruh Neolamprologus (tehdy Lamprologus) leleupi longior. Od té doby se prakticky nepřetržitě vedou diskuze, zda jde skutečně o poddruh nebo o samostatný druh. V současnosti převládá druhý názor (pestřenec protáhlý – Neolamprologus longior).
Dalšími obyvateli skalnaté zóny jsou pestřenci rodů Lepidiolamprologus a Altolamprologus. V prvním případě jde o rybožravé dravce, z nichž se v akváriích často chová např. pestřenec protažený (Lepidiolamprologus elongatus) nebo pestřenec podélnopruhý (Lepidiolamprologus nkambae), který je však podle některých názorů totožný s dříve popsaným pestřencem Kendallovým (Lepidiolamprologus kendalli). Příslušníci rodu Altolamprologus se snadno poznají podle typického vysokého, ze stran zploštělého těla, které jim umožňuje využívat jako úkryty nebo místa pro hledání potravy i nejrůznější úzké štěrbiny. Živí se hlavně krevetami a dalšími korýši, ale také drobnými rybkami. Rod zahrnuje dva druhy. Pestřenec plochohlavý (Altolamprologus compressiceps) vytváří v přírodě celou řadu lokálních forem lišících se zbarvením, u pestřence zploštělého (Altolamprologus calvus) jsou zatím známy tři takové formy. Někteří odborníci řadí do tohoto rodu také pestřence páskovaného (Neolamprologus fasciatus) – zda je to oprávněné, ukáže teprve čas.
Zvláštní postavení v tribu Lamprologini zaujímá nejen díky některým „primitivním“ morfologickým znakům pestřenec jihotanganický (Variabilichromis moorii). Jako jeden z mála příslušníků této skupiny se v přírodě živí do značné míry vláknitými řasami. Dorůstá délky kolem 10 cm, obě pohlaví vypadají úplně stejně. Pár se vytírá na svislé plochy, o mláďata se starají oba rodiče. Ačkoli podle pozorování jde o monogamní druh, genetická analýza deseti různých výtěrů odhalila, že ani v jednom případě nebyla všechna mláďata jednoho otce. Zatímco matka byla u každého výtěru vždy jediná, otcové byli nejméně dva, v některých případech jich bylo až deset.
Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 12/2018.
