V minulém článku jsme si představili východoafrické jezero Malawi a dvě skupiny cichlid, které v něm žijí. Dnes se podíváme podrobněji na poslední třetí skupinu.
Třetí skupina haplochromních malawských cichlid se v anglické literatuře nejčastěji označuje zkratkou „haps“. Vzhledem k tomu, že po všech taxonomických změnách posledních zhruba 30 let do ní nepatří jediný zástupce rodu Haplochromis, jde o pojmenování mírně zavádějící. Vhodnější, i když jazykově rovněž nijak okouzlující, je označovat tuto skupinu jako „ne-mbuny“ či „nonmbunas“. Mnozí akvaristé budou znát pojmenování „utaka“, které je třeba v této souvislosti rovněž zmínit. V minulosti se používalo v různém smyslu s různě širokým obsahem – někdy se jím mínily všechny druhy žijící nad pískem, jindy všechny druhy z volné vody nebo prostě úplně všechny malawské haplochromní cichlidy kromě mbun. Podle některých novějších názorů náleží označení „utaka“ pouze příslušníkům rodů Copadichromis a Mchenga. Vzhledem k jeho nejednoznačnosti je lépe se mu vyhnout – pokud ho ovšem nepoužíváme jako české rodové jméno, které podle 8. dílu Českých názvů ryb a rybovitých obratlovců platí nejen pro rody Copadichromis a Mchenga, ale také Buccochromis, Mylochromis, Nyassachromis, Protomelas a Sciaenochromis.
Ne-mbuny jsou druhově nejpočetnější skupinou malawských haplochromních cichlid a zahrnují i nejpestřejší škálu velikostí, tvarů a zbarvení. Ryby z této skupiny jsou trochu větší než mbuny, většinou kolem 15 cm, nejmenší druhy měří kolem 10 cm, největší 30 a ve výjimečných případech až 40 cm. Samci mají v řitní ploutvi tzv. nepravé jikerné skvrny, které nejsou ohraničeny dvůrkem a někdy jsou jen mírně naznačeny. Mláďata jsou vesměs stříbřitě či šedě zbarvená. Ne-mbuny žijí nad písečným dnem a několik druhů ve volné vodě, jsou masožravé, mnohé z nich se živí planktonem, ale u některých druhů se vyvinuly nejrůznější typy velmi zajímavých potravních specializací.
Velmi kuriózní změnu stravy prodělává během života šupinožrout Evelynin (Docimodus evelynae). Mláďata žijí v mělké vodě, kde fungují jako čističi živící se především červoky a plísňovými nárůsty na jiných ne-mbunách. Od velikosti zhruba 6 cm se jim začínají měnit zuby (místo tříhrotých kuželovité) a také potravní chování. Po dobu „proměny“ se živí řasovými porosty, případně planktonem, ve velikosti kolem 10 cm se přesouvají do hlubších vod a začínají se živit vytrháváním šupin, kůže a svaloviny z cichlid, parmiček a sumců. Obdobně se živí i druhý příslušník tohoto rodu, šupinožrout Johnstonův (Docimodus johnstonii). Tento způsob výživy se označuje jako lepidofagie a šupinožrouti nejsou jediní, u koho se vyvinul. Lepidofágní jsou rovněž další dva druhy ne-mbun (tlamovec shireský – Corematodus shiranus, který není malawským endemitem, a endemický tlamovec protažený – Corematodus taeniatus) a také jedna mbuna (mbuna bradatá – Genyochromis mento, v akváriích se chová výjimečně).
Jinou pozoruhodnou potravní specializací je oofagie, tj. požírání jiker a larev jiných druhů, která může mít dokonce několik podob. Jednou je „kradení“ jiker během tření, pozorované hned u několika různých druhů ne-mbun ze tří různých rodů. Druhou variantou je případ, kdy predátor obtěžuje samici nosící vyvíjející se larvy v hrdelním vaku tak dlouho, až je samice vyplivne. Podrobněji bylo toto chování studováno u některých haplochromních cichlid z Viktoriina jezera, ale pozorováno bylo i v Malawi.
Další potravní specializací je pedofagie, požírání již rozplavaných mláďat jiných druhů. Pozorováno bylo například u krokocichlidy hřbetopásé (Champsochromis spilorhynchus), rozbory žaludků prokázaly přítomnost potěru jiných cichlid také u tlamovce hlavatého (Cyrtocara moorii), ale dokonce i u některých druhů mbun rodu Melanochromis. Jiné ne-mbuny jsou „pouze“ piscivorní (rybožravé). Jedinečnou kamufláž využívá při lovu své kořisti tlamovec Livingstonův (Nimbochromis livingstoni). Ryba si lehne na bok na dno a předstírá, že je mrtvá – dokonce změní i své zbarvení tak, že tělo pokrývají tmavé a světlé šedé a hnědé skvrny, jako kdyby se už začínalo rozkládat. Tím k sobě láká drobné ryby, aby ji začaly okusovat – namísto toho, ale poslouží přilákaná ryba jako potrava.
Výčet potravních specializací zahrnuje i poněkud fádnější způsoby obživy, jako je třeba požírání vodních plžů (tlamovec pyskatý – Cheilochromis euchilus) nebo zooplanktonu (utaky, ale také mbuna africká – Cynotilapia afra). Velmi zajímavý způsob vyhledávání potravy byl v přírodě pozorován u tlamovců velmi početného rodu Aulonocara. Tyto ne-mbuny se živí drobnými bentickými, tj. v substrátu dna žijícími bezobratlými. Mají velmi dobře vyvinutý systém postranní čáry, zejména pak velké smyslové póry ve spodní části hlavy. Postávají nehybně zhruba 5–10 mm nad substrátem, a jakmile v něm zachytí pohyb nějakého bezobratlého, bleskurychle po něm chňapnou. Dá se říci, že vlastně kořist registrují a lokalizují sluchem.
V souvislosti s potravou malawských haplochromních cichlid je třeba zmínit ještě jednu skutečnost. Ačkoli se u mnoha druhů vyvinula velmi úzká a někdy i neobvyklá potravní specializace, zřejmě v dobách značného nedostatku potravy, mnohé druhy jsou v době, kdy je potravy dostatek, velmi nevybíravé a v zásadě spořádají vše, na co přijdou. To je výhodou při chovu v akváriu, kdy lze bez problémů kombinovat i druhy s odlišnými potravními nároky. I tady ale platí známé „všeho s mírou“. To, že mbuny potřebují hodně rostlinné potravy, nelze obejít. Pokud by byly krmeny výlučně živočišnou stravou bohatou na proteiny, projeví se to záhy na jejich zdraví a kondici. Naopak masožravé ne-mbuny si čistě rostlinné potravy nebudou všímat.
Druhová hejna nejsou nikde na světě tak rozmanitá jako v Malawi. Není divu, že proces adaptivní radiace, tj. diverzifikace stávajících druhů, následovaný speciací, vznikem druhů nových, tu dlouhodobě přitahuje pozornost vědců. Podle dosavadních výzkumů se zdá, že skutečně extrémní diverzifikaci, k níž došlo v Malawi, mají na svědomí do značné míry dva faktory. Prvním je ekologická selekce. Haplochromní cichlidy zaplnily v Malawi všechny dostupné potravní niky, tedy prostředí vyžadující určitou specializaci v podobě potravních adaptací, jejichž výrazem je značná morfologická rozmanitost čelistí a zubů. V tomto prostředí získávají evoluční výhodu ty ryby, které se zkříží s podobnými jedinci, protože to posílí ony morfologické a genetické znaky, které jsou pro úspěch v daném prostředí rozhodující. Následujícím krokem v řádu desítek až stovek generací je pak diverzifikace zbarvení spojená se sexuální selekcí. Samice si vybírají své sexuální partnery podle jejich zbarvení a chování. Pokud by se geny pro určitou ekologickou adaptaci (např. specifický tvar zubů) dědily společně s geny podléhajícími sexuální selekci (např. gen pro určité zbarvení), lze si představit, že speciace může probíhat opravdu velmi rychle. Do hry tak vstupuje třetí faktor – uspořádání genomu. A právě množství genetických, etologických a ekologických faktorů umožnilo v případě malawských cichlid vznik největší známé diverzity mezi sladkovodními rybami. Podstatné je, že tento model vzniku nových druhů nevyžaduje geografickou izolaci výchozích populací. Nejde tedy o speciaci alopatrickou, nýbrž sympatrickou, kdy nové druhy vznikají bez existence jakékoli geografické bariéry.
Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 8/2017. Pro vydání na AQUATABu byl upraven a rozšířen o další fotografie.
