Úvod » Systém » Myxini » Myxiniformes

Myxiniformes — sliznatkotvaří

Sliznatky patří mezi málo prozkoumané živočichy naší planety. Vývoj sliznatek pravděpodobně započal někdy před 300 milióny lety ve spodním kambriu (rod Myxinikela a Gilpichthys, který má však zatím nejasné zařazení). Současné sliznatky patří do dvou hlavních skupin. Nejodvozenější je skupina sesterských rodů Myxine a Nemamyxine (event. i Notomyxine a Neomyxine), tvořící čeleď Myxinidae v užším slova smyslu. Čeledi Myxinidae je sesterská skupina rodů Paramyxine - Eptatretus (tato skupina je někdy uznávaná jako samostatná čeleď Eptatretidae). První dva (resp. čtyři) rody mají z žaber dva vývody a tedy dva žaberní otvory (na každé straně těla jeden) a redukované oči překryté zčásti svalovinou (u hlubokomořských zástupců rodu Myxine nejsou oči vně vůbec patrné). Poslední dva rody mají z žaber jen jeden vývod (a to vesměs na spodní straně, opatřený ovšem několika menšími otvůrky) a velké dobře patrné oči (i když i u nich chybí čočka a okohybné svaly). Zvláště velké a zřejmě zcela funkční oči s dobře vyvinutou sítnicí má rod Eptatretus. Tento stav je podobný tomu, který nalézáme u fosilního rodu Myxinikela a je považován za vývojově původní. Wisner ve své studii z roku 1999 však sliznatky dělí do 4 podčeledí – Myxininae, Eptatretinae, Paramyxininae a Quadratinae. Doposud je známo 69 druhů zařazených do 7 rodů. Největší známá sliznatka Eptatretus carlhubbsi dosahuje velikosti až 1,4m a váhy několika kilogramů.

Přehled systematiky sliznatek (podle Wisnera, 1999)

Tělo úhořovitého tvaru je bez šupin a chráněno tlustou kůží, po stranách s řadou slizových žláz. Sliznatky uvolňují sliz v různém množství závisejícím na okolnostech. Mají sklon vytvářet malé množství slizu při zpracování potravy. Toto chování pravděpodobně odpuzuje ostatní predátory. Sliz slouží i jako obrana, pokud je sliznatka napadena nebo chycena, vylučuje okamžitě ohromné množství slizu. Jedna průměrně velká sliznatka je schopna během chvíle vyprodukovat několik litrů slizu.

Na přední části hlavy mají čtyři páry tykadlovitých výrůstků. Kořist rozrušují dvoulaločným chrupavčitým jazykem, který má dva páry zoubků. Jejich nejoblíbenější (a první) potravou jsou játra kořisti. Sliznatky mají ve vnitřním uchu jen jednu polokružnou chodbu, nozdra je nepárová, Tělní tekutiny jsou téměř izotonické s mořskou vodou, sliznatky nemají tedy osmoregulaci a jsou velmi citlivé na pokles obsahu solí ve vodě. Chybí jim srdeční nervatura, nemají postranní čáru (ani citlivé buňky - neuromasty), nemají oční svaly ani oční čočku. Mají několik doplňkových srdcí tvořených svalovinou okolo cév. Nozdru mají propojenou do oblasti hypofýzy a do hltanu, takže, když se zavrtávají do kořistí, dýchají tímto tzv. nasohypofyzárním kanálem. Z hltanu jim vede další kanál, který je nepárový a ústí na levé straně těla za žaberním otvorem. Sliznatky mají omezený význam kulinářský (zejména v Japonsku).

Chybění kostí a dalších orgánů u sliznatek bylo dříve považováno za redukci důsledkem parazitického způsobu života. Sliznatky však nejsou ani parazité ani mrchožrouti, spíše se jedná o aktivní dravce, kteří požírají drobné živočichy (měkkýše) a vžírají se do živých ryb. Chrupavčité tkáně u nich nenalézáme v místech předpokládaných dřívějších kostí, ale v jiných částech těla jako speciální součást orgánů. Chrupavčitou výztuhu mají tykadlovité výrůstky na hlavě, nasohypofyzární kanál, jazyk, čichové a sluchové pouzdro mozku a ploutevní paprsky. Mozek jako celek nemá ochranu ani kostěnou ani chrupavčitou, ale je obklopen pouze vazivovou tkání. Oporu těla tvoří chorda (notochord). Z anatomického pohledu je tedy zařazení sliznatek mezi obratlovce (Vertebrata) nebo mezi Craniata (živočichové s lebkou) značně problematické.

Na rozdíl od mihulí, které jsou tažné a čistě sladkovodní, jsou sliznatky výlučně mořské. Obývají chladné mořské vody severní i jižní polokoule, až na výjimky (Karibská oblast, Panama) chybí v tropech. Většinou se vyskytují v blízkosti dna v různých hloubkách od 5 do více jak 1000 metrů. Zdá se, že upřednostňují chladnější vody s teplotou nižší než 22 °C. V některých oblastech jsou vídány i v přílivových oblastech.

O rozmnožování sliznatek není mnoho známo. Sliznatky se na rozdíl od mihulí rozmnožují několikrát za život. Jejich pohlavní žlázy jsou umístěny na pravé straně břišní dutiny. Každý jedinec má pohlavní ústrojí obou typů (samčí i samičí), ale jen jeden je funkční, takže sliznatky jsou odděleného pohlaví. Vajíčka sliznatek jsou velká, fazolovitého tvaru (až 10 x 30 mm), s velkým žloutkem, s rohovitou skořápkou a vlákny, která je spojují do hroznů. Sliznatky mají přímý vývoj bez larválního stádia.

Přehled čeledí

Literatura

  • Bianchi, G., Carpenter, K.E., Roux, J.-P., Molloy, F.J., Boyer, D. & Boyer, H.J. 1999. FAO species identification field guide for fishery purposes. The living marine resources of Namibia. Rome, FAO. 265 str., 11 colour plates.
  • Eschmeyer W. N. Catalog Of Fishes. [Internet] revize 17.4.2006. http://www.calacademy.org/research/ichthyology/catalog/fishcatsearch.html
  • Froese, R. & D. Pauly. Editors. 2006. FishBase. World Wide Web electronic publication. www.fishbase.org, version (07/2006).
  • Hanel L. 2000. Ryby II. Svět zvířat, Albatros, Praha 157 str.
  • Hanel L. & J. Novák. 1998. Návrh českého názvosloví vyšších taxonů recentních ryb. Biodiverzita ichtyofauny České republiky, III: 109-115.
  • Hanel L. & J. Novák 2000. České názvy živočichů V. Ryby a rybovití obratlovci (Pisces) I., sliznatky (Myxini), mihule (Cephalaspidomorphi), paryby (Chondrichthyes). Národní muzeum (zoologické oddělení), Praha, 52 str.
  • Hutchins, Michael (Editor). 2003. Grzimek’s Animal Life Encyclopedia. Second Edition. Vol. 4. Fishes I. 517 str.
  • McMillan C. B. 1999. Three new species of hagfish (Myxinidae, Eptatretus) from the Galápagos Islands. Fish. Bull. 97:110–117.
  • McMillan, C. B. & R. L. Wisner. 2004. Review of the hagfishes (Mxyinidae, Myxiniformes) of the northwestern Pacific Ocean, with descriptions of three new species, Eptatretus fernholmi, Paramyxine moki, and P. walkeri. Zool. Studies v. 43 (no. 1): 51-73.
  • Mincarone M. M. & A. L. Stewart. 2006. A New Species of Giant Seven-gilled Hagfish (Myxinidae: Eptatretus) from New Zealand. Copeia, 2006(2): 225–229.
  • Mok H. 2001. Nasal-sinus Papillae of Hagfishes and Their Taxonomic Implications. Zoological Studies 40(4): 355-364.
  • Mok, H.-K. 2002. Myxine kuoi, a new species of hagfish from southwestern Taiwanese waters. Zool. Studies v. 41 (no. 1): 59-62.
  • Mok H. & Chen Y. 2001. Distribution of Hagfish (Myxinidae: Myxiniformes) in Taiwan. Zoological Studies 40(3): 233-239.
  • Mok, H.-K., L. M. Saavedra-Diaz & A. Acero P. 2001. Two new species of Eptatretus and Quadratus (Myxinidae, Myxiniformes) from the Caribbean coast of Colombia. Copeia 2001 (no. 4): 1026-1033.
  • Møller, P. R., T. K. Feld, I. H. Poulsen, P. F. Thomsen & J. G. Thormar. 2005. Myxine jespersenae, a new species of hagfish (Myxiniformes: Myxinidae) from the North Altnatic Ocean. Copeia 2005 (no. 2): 374-385.
  • Nelson J. S. 1994. Fishes of the world. 3rd Ed., John Wiley & Sons, New York, Chichester, Brisbane, Toronto, 465 str.
  • Nelson J. S. 2006. Fishes of the world. 4th Ed., John Wiley & Sons, Inc. Hoboken, New Jersey, 601 str.
  • Wisner, R. 1999. Descriptions of Two New Subfamilies and a New Genus of Hagfishes (Cyclostomata: Myxinidae). Zoological Studies 38(3): 307-313.

MENU

NOVINKY V GALERII

ABECEDNÍ PŘEHLED TAXONŮ

HLEDEJ TAXON

Čeleď:

Rod:

Druh:

AKTUALIZOVANÉ TAXONY

PROJEKTY

České názvosloví bojovnic

České názvosloví bojovnic