Úvod » Články » Cesta do neznáma 14.

Cesta do neznáma 14.

Hulman Vladimír, publikováno: 19. 10. 2008

Dnes se ozývám po třech dnech odmlky. Neměl jsem náladu psát, neboť znemožněná cesta do La Pazu a k jezeru Titicaca mi vzala náladu. Průvody Indiánů do La Pazu pokračují a politická situace se vyostřuje.

Ve čtvrtek jsme navštívili městečko kousek za Cochabambou, kde měl Hugo jakési jednání. Využili jsme čas a fotili na tržnici. Odtud posílám akvaristům pohled alespoň na jakési kapry. Potom jsme odjeli do blízkých hor, kde jsme byli seznámeni, jak se zde řeší voda pro místní vesnice.

V pátek jsme se věnovali trochu odpočinku a nákupům dárečků pro nejbližši příbuzné. Ale ono se toho moc koupit nedá, abyste mohli jet s kufrem do 20 kg. Také jsme se dostali do části tržnice, kde se prodávaly ryby - viz další fota. Když jsme projížděli kolem místní laguny, nedalo nám to, abychom nezkusili lovecké štěstí. To přišlo v podobe pavích oček a rybky chycené místním rybářem.

Zato sobota stála za to. Ještě než jsme odjížděli, sledovali jsme první výsledky voleb do senátu a do krajských zastupitelstev. Trochu jsme si samozřejmě vyměnili některe názory na politiku jak u nás, tak zde.

Ale rychle jsme na tyto dohady zapomněli, neboť nás cekaly výšky kolem 4 600m n.m. Na radu místních koupil Jarda s Hugen pytlík listů koky - bez ní se prý tyto výšky špatně snášejí. Tak jsem taky začal žvýkat. Chutnalo mi to nevábně, připomínalo to žvýkání sena ... (drogistou se asi nestanu ...). Přesto jsem asi 5 lístků udržel více jak 1 hodinu v ústech.

Asi po 80 km jsme se po strastiplných cestách (úzké, kamenité, bez svodidel se stometrovými hloubkami kolem) jsme přijeli k Hugem slibovanému jezeru, ze kterého má téci voda (pitna) pro Cochabambu. Jezero bylo ve výšce téměř 4 700 m n.m. Potkali jsme zde skupinku domorodých dělníků, kteří dost nechápavě koukali, jak se Jarda připravuje ke koupání. Já jsem zatím změřil teplotu vzduchu a vody - asi 10 cm od kraje. Vzduch měl 17 stupňů, voda necelých 13 stupňů. Ale to už Jarda skočil do vody za udivených pohledů a úsměvů domorodců. Po tomto divadle odjeli na korbě náklaďáku. Na tento okamžik jsem zase čekal já. Převlékl jsem se do plavek a také se smočil v jezeře. Bylo to kruté. Když jsem byl po stehna ve vodě, najednou jsem chladem nemohl ani dýchat. Ale nejsem srab a tak jsem ochutnal chlad andských vod celým tělem. Pan Ešpandr nestačil ani točit (video), Hugo se stačil jen koukat. Hned jak jsem vylezl z vody, nabízel jsem p. Ešpandrovi, zda nechce natočit i holčičku, kterou ze mne ledová voda udělala...

Na břehu se mi zdálo tak teplo, že jsme se s Jardou rozhodli zkusit výstup na blízký vrchol. Hugo nás upozornil, že cesta tam a zpět bude trvat minimálně 2 hodiny. Přesto jsme vyrazili. Asi po 5 minutách cesty jsme sedli, neboť jsme se oba cítili jako po 200 m sprintu. Pak jsme pokračovali dál tak, že jsme ušli pár desítek metrů, a chvíli museli odpočívat. Asi po půl hodině jsme dorazili k bližšímu vrcholku, na kterém jsme se vyfotili a shodli na tom, že dál nepůjdeme. Vrcholek byl ve výšce asi 4 800 m n.m. Poté jsme se vydali zpět. Oba jsme nakonec měli radost z toho, že jsme byli tak vysoko, v místě hor, kam se dostanou pouze lamy, domorodci a geodet Hugo a že jsme se vykoupali v jezeře, které je téměř o 1000 m výše než Titicaca.

Návrat byl samozřejmě radostný, i když jsme zažili přepršku ve výši 4 000m n.m. a krkolomnou cestu z této výšky na výšku Cochabamby, to je asi 2 600 m n.m. po cestě, kterou domorodci hrdě nazývají silnicí a na níž při pohledu na krajnici dostáváte závratě, neboť hloubka pod vámi je nevyčíslitelná.

No a na závěr zpráva pro chovatele morčat - večer neskončil večeří z těchto tvorů, neboť nakonec jen Jarda měl chuť je ochutnat. Zato jsme si pochutnali na klasickém bolivijském bifteku (alespoň 200 g) s množstvím zeleniny dle vlastního výběru.

Ale snad vše dopadne i ke spokojenosti morčatářů - zítra, poslední den našeho pobytu zde, jdeme do vesnice, ke známým Huga a Míly a tam prý někde morčata jsou - ne ale k jídlu, ale k nafocení. Tak uvidíme.

V pondělí nás čeká začátek návratu. Ráno letíme do Santa Cruz a místo za hodinu potom, až za 6 hodin, další přelet do Paraguaye do Asuncionu. Tam možná teplý bazén a nějaká vycházka. Druhý den pak cesta do Sao Paulo, odtud do Milána a do Prahy.

Doufám, že se mi podaří před návratem poslat ještě jednu zprávu a potěšit Vás ještě pár snímky ze zemí o kterých si sice myslíme, že o nich dost víme, ale které jsou po seznámení s nimi pro nás pořád dost velkým oříškem.