Další chovatelsky velmi oblíbenou, i když početně ve srovnání s tetrami v úzkém slova smyslu daleko menší skupinou trnobřichých jsou štíhlotělkovití. Především jim, ale také několika dalším jihoamerickým trnobřichým bude patřit dnešní pokračování.
Čeleď štíhlotělkovití (Lebiasinidae) zahrnuje aktuálně něco k 70 druhům štíhlotělek, drobnoústek a šikmostojek, z nichž se ale v akváriích pravidelněji chová méně než deset. Jak už jméno čeledi napovídá, jde o ryby se štíhlým protáhlým tělem tužkovitého tvaru. Z chovatelského hlediska se v mnohém blíží tetrám – jsou to rybičky drobné, mírumilovné, které se cítí dobře ve skupině alespoň 6–8 příslušníků svého druhu. V některých ohledech je však jejich chov i odchov o něco náročnější než u teter. Všichni štíhlotělkovití jsou vynikajícími skokany, a akvárium musí být proto pořádně přikryté. Dokážou se protáhnout i tam, kde to zdánlivě není možné, stačí jim třeba i méně než centimetrová škvíra mezi stěnou akvária a krycím sklem. Platí to především pro štíhlotělku stříkavou, která má skákání „v popisu práce“, jak uvidíme za okamžik, ale i pro šikmostojky a drobnoústky. Většina štíhlotělkovitých je rovněž trochu citlivější na kvalitu vody než běžné druhy teter. Pravidelně je třeba kontrolovat obsah dusíkatých látek a část vody včas vyměňovat. Další zvláštnosti zmíníme u jednotlivých druhů.
K akvaristicky nejznámějším druhům patří štíhlotělka stříkavá (Copella arnoldi). Její způsob rozmnožování je mezi rybami zcela ojedinělý. V přírodě se totiž vytírá na spodní stranu listů nad vodní hladinou. Samec se samicí plavou přimknuti k sobě těsně pod hladinou, pak se náhle ve vzájemném objetí vymrští nad vodu, bříšky přimáčknou na spodní stranu listu, uvolní tam několik jiker a trochu spermií a pak, po několika vteřinách, spadnou zpátky do vody, tentokrát už každý zvlášť. Tyto třecí akty se opakují tak dlouho, dokud má samice v těle zralé jikry (u plně vzrostlých dospělých samic jich bývá až 150). Pak následuje další pozoruhodné chování. Samice odpluje, ale samec se nadále zdržuje těsně u hladiny pod místem s nakladenými jikrami a v pravidelných intervalech na ně škubavými pohyby ocasu stříká vodu, aby nezaschly. Larvy po vykulení padají z listu volně dolů do vody a je už jen na nich, jak se pak vypořádají s nástrahami vodního prostředí, péče samce v té chvíli končí.
V akváriu, kde zpravidla vhodné listy nejsou, se štíhlotělky stříkavé třou stejným způsobem na krycí sklo. Pokud však jde o společenskou nádrž, je prakticky nemožné odchovat mláďata. První problém spočívá v tom, že ostatní ryby ruší samce v ostřikování vyvíjejících se zárodků, které pak zaschnou. Podle typu a umístění osvětlení se někdy může také stát, že teplota na krycím skle je příliš vysoká a jikry zaschnou, ačkoli je samec ostřikuje. A i v případě, že se na krycím skle vylíhnou larvy, nemají po spadnutí do společenského akvária téměř žádnou šanci na přežití. Přesto je možno mláďata odchovat i jinak, než po tření ve vytíračce. Předpokladem je objevit jikry na krycím skle společenského akvária co nejdříve po nakladení a přenést je z něj do zvláštní malé nádržky. K přenosu se nejlépe hodí žiletka, kterou se dají jikry snadno podebrat, aniž by se poškodily. Jinou pomůckou k šetrnému přenosu je husí brk nebo klasická mašlovačka (samozřejmě nepoužitá).
Potěr je drobný, v prvních dnech života vyžaduje jemnou potravu – trepky, vířníky, nejmenší nauplie buchanek, pak lze přejít na nauplie žábronožek. Několik mláďat z výtěru se dá odchovat i na náhradním krmivu („mlha“ z umělého krmiva nebo vařeného žloutku). Mláďata se v prvních týdnech života vyznačují jednou morfologickou zvláštností. Nad ocasní ploutví mají zvláštní vláknitý útvar, který odstupuje od jejího kořene a působí dojmem, jako kdyby byl zesílený horní krajní paprsek ocasní ploutve oddělen od ostatních a volně se pohyboval. Po několika týdnech tento útvar zmizí. I když byly štíhlotělky stříkavé dovezeny do Evropy už v roce 1905, nenašel jsem o něm ve své akvaristické knihovně jedinou zmínku, a to nejen v přehledových kompendiích z druhé poloviny 20. stol., ale ani v původních chovatelských článcích z dob, kdy byly tyto ryby ještě zvláštní pozornost přitahující specialitou a navíc byl i čas na podrobná pozorování. (U nás třeba takový článek popisující úspěšné rozmnožení tohoto druhu publikoval brněnský akvarista O. Sadovský v Akvaristických listech roku 1927.) Když mě tenhle útvar před nějakými dvaceti lety zaujal u mláďat, která mi tehdy plavala doma, taky jsem pro jeho popularizaci nic neudělal. Neměl jsem ho fotograficky zdokumentovaný, pak jsem přestal štíhlotělky chovat a jediné, co chvíli přetrvalo, byly vtípky mých akvaristických kamarádů, že jsem se stal objevitelem „Hofmannova vlákénka“. A tak první informace, o nichž vím, publikoval o tomto útvaru až v roce 2006 dr. Stefan Hetz, živočišný fyziolog z berlínské univerzity a aktuálně také předseda německého akvaristického svazu VDA, v článku ke 100. výročí dovozu štíhlotělek stříkavých, který vyšel v interním sborníku pracovní skupiny BSSW. Označil ho termínem „hydrostyl“ a předpokládá, že má snad pomocnou pohybovou funkci v době, kdy ještě není ocasní ploutev zcela vyvinuta. Údajně se tvoří i u mláďat dalších druhů rodu Copella. Na sklonku roku 2010 pak byl v časopisu Amazonas publikován obrázek mláděte s tímto hydrostylem, byť na snímku téměř neviditelným.
Barevně velmi atraktivní jsou drobnoústky a šikmostojky rodu Nannostomus. Dvě různá česká rodová jména jim byla ponechána proto, že jsou vžitá. Odrážejí dobu, kdy se tyto ryby systematicky řadily do dvou nebo dokonce tří různých rodů – drobnoústky do rodu Nannostomus a šikmostojky do rodu Poecilobrycon, případně ještě Nannobrycon. To už ale dnes neplatí a vědecky patří všechny do rodu jediného. Co zůstalo, je rozdílná poloha těla při plavání. Zatímco drobnoústky plavou jako všechny ostatní ryby zpravidla v horizontální poloze, občas hlavou trochu dolů, šikmostojky plavou standardně v poloze hlavou nahoru a ocasem dolů, což je u jiných ryb většinou pozice, při níž akvaristé zpozorní, neboť signalizuje, že rybě není dobře. Jinou zvláštností je výrazná změna jejich zbarvení a kresby ve dne a v noci. Ve dne jsou tyto ryby pestrobarevné a jejich kresbu tvoří podélné pruhy. V noci jsou vybledlé, což by samo o sobě ještě nebylo tak neobvyklé, vybledlá je v noci většina ryb, ale zásadně se jim také mění kresba – mizí podélné pruhy a namísto nich se objevují druhově specifické skvrnky nebo příčné pruhy.
Z hlediska odchovu patří k relativně snáze množitelným druhům šikmostojka černopruhá (Nannostomus eques), která se tře ve vodě o celkové tvrdosti až 6 °N, což je pro ostatní příslušníky rodu už příliš. Uhličitanová tvrdost by měla být pokud možno neměřitelná, pH mírně kyselé (6,4–6,8), teplota kolem 27 °C. Od jiných druhů se šikmostojka černopruhá liší i způsobem kladení jiker – lepí je totiž na spodní stranu širších listů rostlin, zatímco z drobnoústek využívá širokolisté rostliny jako substrát občas (jindy se tře do jemnolistých) drobnoústka třípruhá (Nannostomus trifasciatus), zatímco ostatní drobnoústky se třou do jemnolistých rostlin nebo do volné vody.
Drobnoústka pruhovaná (Nannostomus beckfordi) vyžaduje na tření velmi měkkou vodu, celková tvrdost by neměla být vyšší než 4 °N, raději ještě menší. Podobné nároky má i droboučká drobnoústka trpasličí (Nannostomus marginatus), k jejímuž výtěru se hodí obdobná voda jako pro neonku obecnou (Paracheirodon innesi, viz Tetry (4)). U tohoto druhu komplikuje odchov ještě velká žravost především samice, která velmi ochotně požírá vlastní jikry. Třecí rošt je vhodné použít u všech drobnoústek, v případě drobnoústky trpasličí se ještě doporučuje přepažit vytíračku na dvě či více částí, do každé dát trs mechu nebo jemnolistých rostlin a třecí rošt a pár postupně pouštět z jedné části do druhé, aby množství jiker, s nimiž je v přímém kontaktu, bylo co nejmenší. Naopak potěr tohoto druhu je překvapivě odolný, snáší krátkodobý pokles teploty až na 20 °C (záměrně však nezkoušet!), poměrně rychlé zvyšování tvrdosti vody během vývoje, a ani potrava nemusí být tak drobná jako u jiných drobnoústek.
V posledních letech zrychlily tep srdcí příznivců drobnoústek dva nové, překrásně zbarvené druhy: Nannostomus mortenthaleri a Nannostomus rubrocaudatus. Velikostí a kresbou připomínají drobnoústku trpasličí, jejich zbarvení však obsahuje daleko vyšší podíl červené barvy, což činí tyto rybky mimořádně atraktivními. První uvedený druh byl původně popsán v roce 2001 jako poddruh drobnoústky trpasličí (Nannostomus marginatus mortenthaleri) a později povýšen na samostatný druh. Drobnoústka Nannostomus rubrocaudatus byla vědecky popsána teprve v roce 2009, ale rybky se v akvaristice objevily už několik let předtím a označovaly se jako Nannostomus marginatus „rot“, „red“, „purple“ či „red purple“. Oba druhy jsou ale chovatelsky velmi náročné, jejich odchov je mimořádně obtížný, a to je také důvodem, proč v našich nádržích dosud nezdomácněly.
Kromě štíhlotělkovitých bych rád upozornil ještě na tři další jihoamerické čeledi trnobřichých ryb, jejichž zástupci se občas objevují v prodejnách nebo nabídkových listech dovozců. První je maličká čeleď hlavostojkovití (Chilodontidae), kam patří pouhých osm druhů, z nichž jediný se chová v akváriích – hlavostojka tečkovaná (Chilodus punctatus). Dorůstá velikosti 10–12 cm a přesně podle svého jména plave trvale hlavou šikmo dolů, někdy v téměř vertikální pozici. Vůči jiným druhům jsou hlavostojky zcela mírumilovné, ale rozmíšky mívají v dospělosti mezi sebou. V akváriu proto musí mít různé úkryty, kam se mohou schovat, ideální jsou kořeny. Jinak ale vyžadují také dost prostoru pro plavání, nádrž by proto neměla být osázena příliš hustě rostlinami. I když se v akváriích již opakovaně rozmnožily, většina ryb nabízených v současnosti pochází z dovozů. Vývojová voda nesmí obsahovat prakticky žádné uhličitany, jinak dochází k úhynu plůdku ještě před jeho vykulením. Ani chov není úplně nejsnadnější, pořízení těchto rybek je proto dobré důkladně zvážit.
Polozubka útlá (Hemiodus gracilis), známá též pod synonymem Hemiodopsis gracilis, patří do čeledi polozubkovití (Hemiodontidae). Pochází z Brazílie a Venezuely, dorůstá délky kolem 15 cm, a protože ráda žije ve skupině a ráda plave, vyžaduje značně velkou nádrž. Po vpuštění do nového akvária bývají polozubky plaché a lekavé, ale po čase si zvyknou, nejsou-li vystavovány zbytečným stresům. Hodí se k nim různé tetry, pancéřníčci a krunýřovci, ale také klidnější cichlidy, jako jsou perleťovky (např. rody Geophagus, Satanoperca), kančíci rodu Heros nebo skaláry. Ve veřejných akváriích patří tento druh k častým obyvatelům obřích jihoamerických či amazonských nádrží. Při dostatečné velikosti akvária se ho není třeba bát ani doma, ale tato podmínka je nezbytná. O rozmnožení polozubek v akváriu nejsou dosud informace.
Poslední z uvedené trojice jsou sekernatkovití (Gasteropelecidae). Od všech ostatních trnobřichých ryb se liší tvarem těla. Mají rovný hřbet a nápadně vyklenutou prsní a břišní linii, což je dáno mohutně vyvinutým lopatkovým pásmem a svalovinou prsních ploutví. Žijí těsně pod hladinou a je u nich známa zvláštní úniková reakce – v nebezpečí začnou sekernatky rychle plavat pod hladinou, načež vyskočí nad vodu a určitou vzdálenost, řádově několik metrů, letí vzduchem. Pomáhají si při tom dokonce máváním prsními ploutvemi. Z toho plyne pro chov v akváriu několik skutečností. Nádrž musí být velká, s volným prostorem pro plavání pod hladinou. Vhodné je, když hladinu kryjí plovoucí rostliny, protože trochu plaché sekernatky se pod nimi cítí lépe. Kousek hladiny ale musí zůstat volný, aby měly sekernatky kde sbírat z hladiny potravu. V okolí akvária je třeba se vyvarovat všeho, co může ryby stresovat. Nádrž je také třeba dobře přikrýt. Sekernatky jsou hejnové ryby a chovají se ve větší skupině. Jde o nepočetnou čeleď, která zahrnuje pouze tři rody (Carnegiella, Gasteropelecus a Thoracocharax) a celkem devět druhů, z nichž se čas od času dovážejí prakticky všechny.
Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 12/2011. Pro vydání na AQUATABu byl rozšířen o několik fotografií.
