Úvod » Články » Tetry (5)

Tetry (5)

Hofmann Jaroslav, publikováno: 19. 8. 2012

Jihoamerické tetry představují téměř bezednou studnu, z níž do našich akvárií přitékají nové a nové druhy barevně překrásných ryb už více než sto let. Hodně jsme jich už poznali, ale další ještě na své představení čekají.

Tetra žhavá – samec
Tetra žhavá – samec
© Jaroslav Hofmann

V minulém čísle jsme se věnovali podrobně neonkám. Nejsou to však jediné tetry, které se vyznačují zářivě svítivým podélným pruhem na těle. Mimořádnou krásou zejména nad tmavším dnem a v mírně přistíněné nádrži vyniká tetra žhavá (Hemigrammus erythrozonus) s oranžově červeným pruhem táhnoucím se od okraje žaber na ocasní násadec a doplněným stejně zářivou horní polovinou duhovky a červenou skvrnou v přední části hřbetní ploutve. Elegantní vzhled dotvářejí bílé špičky ploutví, nejnápadnější na řitní a hřbetní ploutvi a na ploutvích břišních, méně nápadné na ploutvi ocasní. Na prsních ploutvích tato ozdoba chybí. V případě tetry žhavé nejde o žádnou novinku, do Evropy se tyto asi 4 cm dorůstající rybky dostaly ze své guyanské domoviny ještě před druhou světovou válkou. Chovatelsky nejsou nikterak náročné, nejlépe jim vyhovuje voda o pH 6,5–7,5, celkové tvrdosti do 10 °N a teplotě 24 °C. Trochu obtížnější je odchov. Voda by měla být jen slabě kyselá (pH 6,8), asi 26 °C teplá, s obsahem solí, který nesmí být ani příliš vysoký, ale ani příliš malý. Uhličitanová tvrdost nesmí být vyšší než 1 °N, optimální hodnota neuhličitanové tvrdosti leží v rozmezí 4–6 °N. Plůdek tohoto druhu totiž po vylíhnutí trpí v příliš měkké vodě tzv. konstituční vodnatelností – nasává do sebe vodu, nenaplňuje plynový měchýř a ještě před rozplaváním hyne. Někteří chovatelé považují z tohoto důvodu za nebezpečnou hodnotu celkovou tvrdost 1–2 °N a naopak za horní hranici optima 4 °N, jiní mají zkušenost, že k vodnatelnosti části plůdku dochází ještě při CT 3 °N, a doporučují proto jako optimum tvrdost trochu vyšší než 4 °N.

Hyphessobrycon nigricinctus
Hyphessobrycon nigricinctus
© Jaroslav Hofmann

Neonka černá, kterou jsme si představili rovněž v minulém čísle, figuruje občas v docela nepochopitelné záměně – někdy totiž za ní bývá považován jeden z nových druhů teter v našich nádržích, Hyphessobrycon nigricinctus. Tyto nádherné ryby, které jsou zatím známy pouze z povodí peruánské řeky Madre de Dios, popsali vědecky Axel Zarske a Jacques Géry teprve v roce 2004. Předtím, než dostaly své vědecké jméno, prodávaly se tyto tetry pod označením Hyphessobrycon sp. „Puerto Maldonado Red Fin“. Na jejich objevu a popisu mají hlavní zásluhu akvaristé. Ryby totiž do Evropy dovezl německý velkoobchod Mimbon Aquarium, část se jich dostala do rukou známých specialistů na tetry, Petera a Martina Hoffmannových, kteří poslali fotografie a posléze i několik konzervovaných exemplářů Jacquesu Gérymu. Další jedince spolu s informací o přesné lokalitě odchytu přidala firma Mimbon a vše skončilo vědeckým popisem nového druhu – ze šesti jedinců typové série jsou tři ryby odchycené ve volné přírodě, ale dovezené nejprve pro akvarijní účely a až potom darované vědcům, a tři pocházejí již z akvarijního odchovu. Z hlediska bližší příbuznosti zařadil Géry Hyphessobrycon nigricinctus do skupiny kolem druhu Hyphessobrycon heterorhabdus (tetra třípruhá), která však zřejmě není (jako ostatně ani rod Hyphessobrycon) monofyletického původu a kam patří aktuálně celkem 13 druhů včetně dříve docela známé tetry černopruhé (Hyphessobrycon scholzei) a také neonky černé (Hyphessobrycon herbertaxelrodi). Tím a obdobným typem kresby (široký černý podélný pruh a nad ním tenký světlý) podobnost končí. H. nigricinctus je větší (v tomto znaku nemá pravdu originální popis – Géry a Zarske pracovali evidentně s mladými jedinci, takže uvádějí maximální standardní délku 3,5 cm; praktické zkušenosti s plně vzrostlými jedinci v akváriích ukazují, že tyto ryby dorůstají běžně celkové délky, tj. i s ocasní ploutví, 5–5,5 cm a standardní délka se pohybuje kolem 4–4,5 cm), s poněkud odlišným tvarem těla a hlavně u obou pohlaví s nepřehlédnutelně jasně červenou tukovou ploutvičkou (u neonky černé je bezbarvá). Další zcela zjevný rozdíl je u samců ve zbarvení všech ploutví kromě prsních. Samci H. nigricinctus je mají opět nepřehlédnutelně narůžovělé (v klidu) až červené (při imponování a námluvách), samci neonek černých bezbarvé. U samic H. nigricinctus jsou ploutve bezbarvé, případně jen s velmi slabým narůžovělým nádechem. Chovatelsky je H. nigricinctus bezproblémovým druhem, daří se jí ve vodě měkké i tvrdší (CT 5–15 °N), která by neměla být zásaditá (pH < 7), o teplotě 24–25 °C. Ani odchov není příliš obtížný, vhodné je třít více párů pohromadě v nádrži nejméně čtyřicetilitrové, optimální výsledky byly zaznamenány ve vodě o pH 6,5, vodivosti 250 μS/cm a teplotě 26 °C, potěr hned po rozplavání přijímá čerstvě vylíhlé nauplie žábronožek. Úspěšné tření bylo ale zaznamenáno i ve vytíračce dvanáctilitrové, ve vodě o CT 2 °N, UT neměřitelná, pH 6,7.

Tetra lapisová
Tetra lapisová
© Jaroslav Hofmann

Do stejné druhové skupiny „heterorhabdus“ patří i další novinka, tetra lapisová (Hyphessobrycon cyanotaenia), kterou vědecky popsali opět Zarske a Géry v roce 2006. Do Německa byly tyto ryby poprvé dovezeny už v roce 2002, a to pravděpodobně z řeky Guamá v brazilském státě Pará. Typová série zahrnuje stejně jako u předchozího druhu pouze jedince z obchodního importu a jejich v akváriu odchované potomky a opět šlo o ryby darované otcem a synem Hoffmannovými. V tomto případě ale není známo přesné místo, kde byly v přírodě odchyceny. Původně byly rybky dovezeny jako Inpaichthys sp. „Lapislazuli“ – obchodní označení pocházelo od intenzivně modrých proužků, které nahoře i dole lemují širší černý podélný pruh táhnoucí se od oka až na ocasní ploutev. O tom, že nepatří do rodu Inpaichthys, rozhodlo bližší anatomické prozkoumání – jak svým ozubením, tak počtem měkkých paprsků v řitní ploutvi patří tyto ryby do rodu Hyphessobrycon. I když jde o ryby krásné, chovatelsky nenáročné i poměrně snadno množitelné, v Německu se příliš neprosadily. U nás se objevily asi před třemi roky. Nároky na chov i na odchov jsou obdobné jako u Hyphessobrycon nigricinctus, jikry i potěr tetry lapisové až do velikosti asi 15 mm jsou velmi citlivé na kyselejší vodu, pH by nemělo nikdy klesnout pod 6.

Tetra královská – samec v klidovém zbarvení
Tetra královská – samec v klidovém zbarvení
© Jaroslav Hofmann
Tetra královská – samice
Tetra královská – samice
© Jaroslav Hofmann
I když je tento samec tetry královské zbarven intenzivně modře, jde rovněž o zástupce přírodní formy
I když je tento samec tetry královské zbarven intenzivně modře, jde rovněž o zástupce přírodní formy
© Jaroslav Hofmann

Pravdou je, že na první pohled tvarem těla i zbarvením tetra lapisová poněkud připomíná tetru královskou (Inpaichthys kerri). To je druh, který dnes u nás patří do standardního sortimentu akvarijních ryb, i když starší generace akvaristů ho jistě pamatuje ještě jako žhavou novinku – Géry a Junk ho vědecky popsali v roce 1977. K nám se dostal dokonce ještě o rok dříve, což v těch dobách nebylo právě obvyklé. Rybky přivezl ze své jihoamerické cesty Karel Rataj st. V přírodě (brazilské Mato Grosso) žijí tyto ryby v mimořádně měkké vodě, ale naštěstí jsou dost tolerantní. V chovu vydrží dlouhodobě i ve vodě polotvrdé, ke tření doporučuje většina chovatelů velmi měkkou vodu o celkové tvrdosti 1–2 °N, s neměřitelnou uhličitanovou tvrdostí, pH kolem 6,0–6,5 a o teplotě 25–26 °C. Jsou však zaznamenány případy, kdy se tetry královské úspěšně množily i ve vodě o vodivosti 200 μS/cm. Mláďata jsou mimořádně citlivá na dusitany, minimálně v prvních pěti týdnech jejich života musí být koncentrace dusičnanů ve vodě neměřitelná. Před několika lety se objevila modrá forma tetry královské, označovaná obchodně jako „super blue“. Zatímco samci základní formy mají široký podélný pruh tmavě modrý až skoro černý a boky nad ním někdy „jen“ modrofialové, jindy zářivě světle modré, u formy „super blue“ je podélný pruh víceméně nezřetelný, protože celé tělo je sytě tmavomodré. Samice jsou zbarveny podstatně skromněji, ale mají červenou tukovou ploutvičku, zatímco u samců je modrá.

Tetra Bleherova
Tetra Bleherova
© Jaroslav Hofmann

Jiným nádherným druhem, který dnes považujeme za relativně běžný, ačkoli není ještě příliš vzdálená doba, kdy šlo o žhavou (a drahou) novinku, je tetra Bleherova (Hemigrammus bleheri), vědecky popsaná Gérym a Mahnertem v roce 1986. U těchto teter není úplně jednoduchý ani jejich chov, ryby jsou velmi citlivé na obsah nejen dusitanů, ale i dusičnanů ve vodě. Kromě toho by voda měla být hodně měkká (CT nejlépe max. do 5 °N) a teplá (trvale alespoň 25 °C). Při odchovu se nejlépe osvědčila voda o pH 6,3 (6,2–6,5), CT do 2 °N (1–2 °N), UT do 0,5 °N (0,2–0,6 °N), vodivosti zhruba 30 μS/cm a teplotě 26–28 °C. Po rozplavání vyžaduje potěr jako první potravu vířníky, případně trepky, nejmenší čerstvě vylíhlé nauplie žábronožek je schopen ulovit a pozřít až asi po týdnu či 10 dnech. Při dodržení těchto podmínek se ale tetra Bleherova množí ochotně. V minulosti se u nás objevovaly občas dva podobné druhy – tetra červenoústá (Hemigrammus rhodostomus) a tetra červenotlamá, dříve zvaná též červenohlavá (Petitella georgiae). U tetry Bleherovy jako u jediné zasahuje červená barva z hlavy i na tělo a je daleko sytější než u ostatních dvou druhů.

Tetra císařská – samec přírodní formy
Tetra císařská – samec přírodní formy
© Jaroslav Hofmann
Tetra císařská – samec černé formy
Tetra císařská – samec černé formy
© Jaroslav Hofmann
Tetra Lacorteova - samec
Tetra Lacorteova - samec
© Jaroslav Hofmann

Trvalou stálicí v sortimentu akvarijních ryb je tetra císařská (Nematobrycon palmeri). Tyto elegantní kolumbijské rybky se od naprosté většiny teter liší absencí tukové ploutvičky i způsobem života. Vytvářejí totiž harémy tvořené jedním samcem a několika samicemi, přičemž samec si hlídá určité teritorium. I v případě, že chováme ve velké nádrži početnější skupinu teter císařských s několika samci, můžeme toto rozdělení na jednotlivé skupinky vypozorovat. V menší nádrži je nejlepší chovat pouze jednoho samce se třemi či čtyřmi samicemi. Samce poznáme od samice snadno – je větší, robustnější, barevnější a má výrazně protáhlé tmavě zbarvené střední paprsky v ocasní ploutvi, které spolu se zesílenými tmavými a mírně protáhlými krajními paprsky nahoře a dole vytvářejí podobu císařské koruny, podle níž dostal druh své jméno. U samic přečnívají střední paprsky ocasní ploutve přes její okraj jen maličko, případně vůbec ne. Tetra císařská je docela teplomilná, měla by se chovat při 25–26 °C, jinak nijak náročná není. Při odchovu jiker je podstatná velmi nízká uhličitanová tvrdost vody (pokud možno neměřitelná, nanejvýš do 0,5 °N) a nižší pH (5,5–6,0, maximálně do 6,5), na celkové tvrdosti tolik nezáleží (ale neměla by být vyšší než 7–8 °N, nejvhodnější je 4–5 °N). Ne úplně žhavou, ale pořád ještě relativní novinkou je černá mutace tetry císařské s celoplošně černým tělem, světlejší hlavou a bílým břichem. Potěšitelné je, že se u nás v posledních letech začal znovu objevovat i druhý druh rodu Nematobrycon, snad ještě nádhernější tetra Lacorteova (Nematobrycon lacortei), ve starší literatuře někdy též nazývaná perleťová. Do budoucna zbývá ještě rozřešit otázku, zda existuje i třetí druh v tomto rodu – vědecky už byl v roce 1914 popsán jako Nematobrycon amphiloxus (tetra raspadurská), ale později byl synonymizován se starším druhem N. palmeri. Ryby odlišného vzhledu než N. palmeri i N. lacortei však fyzicky existují – není ale jasné, zda jde opravdu o původní N. amphiloxus, křížence či úplně jiný, dosud nepopsaný druh.

Hyphessobrycon sp. Red-Blue Peru – samec
Hyphessobrycon sp. Red-Blue Peru – samec
© Jaroslav Hofmann
Hyphessobrycon sp. Red-Blue Peru – samice
Hyphessobrycon sp. Red-Blue Peru – samice
© Jaroslav Hofmann

Nádhernou novinkou, která byla poprvé dovezena asi před pěti lety z Peru, ale jinak se o ní nic bližšího neví, jsou ryby Hyphessobrycon sp. prodávané pod obchodními názvy „Red-Blue Peru“, „Blue Peru“ či „Blue Peru Redfin“. Všechna označení jsou pravdivá – ryby obou pohlaví mají zřetelnou černou humerální skvrnu, za níž ve spodní části boků začíná široký podélný černý pás, nad ním se táhne široký pás třpytivě modrý, hřbet je olivový, břicho bělavě nažloutlé, horní část duhovky oranžově červená; samci mají všechny ploutve růžové až cihlově červené (cítí-li se opravdu dobře nebo ve chvílích vzájemného imponování či námluv), u samic jsou ploutve nanejvýš lehce narůžovělé. Opravdový skvost! Není divu, že po svém dovozu zaujaly tyto ryby řadu chovatelů, podstatně méně pochopitelná je skutečnost, že za krátkou dobu z našeho trhu zase téměř zmizely…

Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 10/2011.

SPONZOROVANÉ ODKAZY

NOVINKY Z BLOGU

ABECEDNÍ PŘEHLED TAXONŮ

HLEDEJ TAXON

Čeleď:

Rod:

Druh: