Úvod » Články » Sumci (5) – Trnovci

Sumci (5) – Trnovci

Hofmann Jaroslav, publikováno: 20. 7. 2014

Jihoamerická čeleď trnovcovití (Doradidae) zahrnuje něco přes 90 druhů převážně nočních sumců různé velikosti. Některé z nich se v nabídce akvarijních ryb u nás objevují pravidelně už několik desetiletí. Podobně jako v mnohých jiných případech, i u několika trnovců si ale musíme zvykat na jiná jména.

Trnovci patří k těm sumcům, jejichž tělo je do určité míry chráněno kostěnými štítky. Na každé straně těla je jich jedna řada, která u naprosté většiny druhů začíná hned za hlavou a táhne se až na ocasní násadec. Uprostřed každého štítku je krátký zašpičatělý trn – právě podle nich dostali trnovci své české jméno. U některých druhů jsou štítky hodně vysoké, takže kryjí většinu těla, u jiných jsou nízké. Kromě středového trnu na nich někdy vyrůstají ještě další drobnější trny. Ostrým hrotem končí i tvrdé nečlánkované paprsky (obecně u všech ryb také označované jako „trny“) v prsních ploutvích a ploutvi hřbetní. V případě nebezpečí se trnovci brání tak, že vztyčí hřbetní trn a prsní trny odtáhnou kolmo od těla. V této napřímené poloze dokážou trny „zamknout“, takže se nedají silou přitisknout k tělu. Přinejmenším u některých trnovců (například rody Acanthodoras, Platydoras) je známo, že navíc v ohrožení vylučují u báze prsní ploutve mléčně zbarvenou tekutinu, o které se předpokládá, že by mohla být jedovatá. Vysvětlovalo by to, proč bývá píchnutí o prsní trn trnovců velmi bolestivé a špatně se hojí. Při manipulaci s trnovci je proto zapotřebí opatrnosti a také šikovnosti – trnovci se snadno zamotávají do sítěk.

Trnovec pancířnatý
© Jaroslav Hofmann

Jinou zvláštností trnovců je jejich schopnost vydávat zvuky. O tom, že tak trnovci činí často a vydatně, svědčí třeba jedno z anglických pojmenování čeledi – „mluvící sumci“. U trnovců se při vydávání zvuků uplatňují dva různé mechanismy. Vyšší vrzavé zvuky vznikají při určitých pohybech prsními trny na základě stridulace, tj. tření dvou kostí o sebe, hlubší vrčivé „bubnovací“ zvuky vznikají chvěním plynového měchýře.

Trnovci mají tři páry vousů – jeden na horní a dva na dolní čelisti. U části druhů jsou hladké, ale například u rodů Ossancora nebo Opsodoras zpeřené. Mezi trnovci nalezneme druhy využívané tržně, které dorůstají délky přes půl metru (např. zástupci rodů Megalodoras či Oxydoras), ale také malé druhy o délce 10–15, vzácně 20 cm, jež se velmi dobře hodí do akvárií. Ve všech případech jde o ryby aktivní především za soumraku a v noci, které světlou část dne tráví v úkrytech, jimiž mohou v akváriu být rostlinná houští nebo různé jeskyňky pod kořeny či kameny, zhotovené s pomocí skořápek kokosových ořechů apod. Vzhledem ke své velikosti se trnovci nehodí do úplně malých akvárií, nádrž by měla mít objem minimálně 80–100 l, raději více. Chováme jich vždy několik pohromadě, konkrétní počet závisí na velikosti nádrže. Někdy se dokážou všichni trnovci v akváriu namačkat do jediné dutiny a v ní setrvat v těsném vzájemném kontaktu dlouhé hodiny, jindy ale každý rád pobývá ve svém vlastním úkrytu. Pro nádrže o objemu 100–200 l se vhodný počet trnovců pohybuje zhruba od tří do šesti.

Trnovec ozbrojený byl dlouhá desetiletí akvaristům znám jako trnovec bělopruhý
© Jaroslav Hofmann

Chovatelsky jde o ryby velmi nenáročné, kterým vyhovuje běžná vodovodní voda o teplotě 23–26 °C. Vyvarovat bychom se měli jen extrémních hodnot, především značně vysoké tvrdosti. Nádrž je třeba vybavit dostatečným počtem úkrytů odpovídající velikosti, vhodný je jemnější písek na dně, protože mnozí trnovci se rádi přes den zahrabávají až po oči do substrátu. Stejně nenároční jako na vodu jsou trnovci i na potravu – přijímají prakticky jakoukoli živou či mrazenou potravu i umělá krmiva, jedinou podmínkou je, aby potrava spadla na dno. Nenáročnost ale neznamená nízkou kvalitu – stejně jako všechny jiné ryby, i trnovci potřebují výživu pestrou, založenou na kombinaci různých druhů potravy. Pozor je u nich třeba dávat na překrmování. Trnovci jsou velmi žraví a snadno se dokážou přecpat tak, že připomínají kouli s vyčnívajícím ocasem, což samozřejmě není vůbec dobré. Obzvláštní pozornost zaslouží krmení granulemi či tabletami, které ve vodě bobtnají a při nadměrném příjmu mohou rybám způsobit vážné zdravotní problémy končící někdy až úhynem.

Detail prsního trnu trnovce ozbrojeného s pilovitým vnitřním okrajem a ostrým hrotem na konci
© Jaroslav Hofmann

Pohlaví u dospělých ryb se pozná snadno podle zaplněnosti břicha, zvláště nápadné je to při pohledu na ryby shora, kdy samice má boky vyklenuté do stran, zatímco obrys těla samce je téměř rovný. Rozmnožování trnovců v akvarijních podmínkách se podařilo u několika druhů po hormonální stimulaci, poprvé se začalo dařit až v 80. letech 20. stol. Na konci 80. let se také objevila informace, kterou zřejmě poprvé publikoval dr. Burgess ve svém Atlasu sladkovodních a mořských sumců vydaném roku 1989. U trnovce pancířnatého (Acanthodoras cataphractus) prý bylo pozorováno tření v akváriu – pár si vyhloubil jamku v substrátu dna, do které se vytřel. Obě rodičovské ryby pak jikry společně hlídaly až do vykulení larev, které se dále nevyvíjely. Navzdory renomovanosti autora atlasu snižuje poněkud hodnověrnost informace skutečnost, že u ní není uveden jakýkoli zdroj. To ale nebránilo nikomu, aby informaci dále nešířil, a tak se slepě opisuje nejen do knížek, ale v novější době i na internetu pořád dokola, aniž by se uváděl jako zdroj alespoň Burgess. Další neověřenou informací týkající se rozmnožování trnovců, založenou snad na pozorování z přírody, je ta, že některé druhy stavějí pěnové hnízdo. V literatuře se objevuje ještě déle než ta předchozí, i když v posledních letech už ne tak často.

U všech trnovců musíme dávat pozor na překrmování, jinak vypadají za krátkou chvíli jako koule (na snímku trnovec ozbrojený)
© Jaroslav Hofmann

Právě u trnovce pancířnatého byl odchov po hormonální stimulaci podrobně zdokumentován. Ryby pozitivně reagují především na suspenzi kapří hypofýzy, účinnost některých zkoušených gonadotropních hormonů byla podstatně nižší. Důležitá je i práce s teplotou vody – několik týdnů před aplikací hormonů je třeba chovat chovné ryby ve vyšší teplotě (28 °C) a vydatně krmit kvalitní potravou, zejména živou. Týden před podáním hormonů se teplota sníží asi na 24 °C, ale ihned po hormonální injekci opět zvýší na 28 °C. Hormony má smysl podávat jen v případě, že jsou samice viditelně naplněny jikrami. Ryby se třou v noci a jikry rozptylují do rostlin. Pokud se nevytřou do 24 hodin po aplikaci hormonů, je třeba se pokusit o umělý výtěr šetrným vymačkáním pohlavních produktů do misky. Důležité je to především pro zdraví zaplněných samic. Problém ale často bývá s malým množstvím mlíčí, což je zkušenost, kterou zaznamenali mnozí chovatelé různých sumců, nejen trnovců. Velká samice má až 1000 jiker, jejichž obaly značně bobtnají. Na jikry je třeba mít připravenu dostatečně velkou nádrž, v malé hrozí, že vyvíjející se zárodky začnou hynout kvůli nedostatku kyslíku.

Tyto ryby byly dovezeny pod označením Amblydoras hancockii, ve skutečnosti jde o trnovce plavčího
© Jaroslav Hofmann

V 80. a 90. letech býval u nás trnovec pancířnatý chován dost často, po roce 2000 dost vymizel a objevuje se jen občas. Velmi podobný je trnovec mnohotrnný (Acanthodoras spinosissimus), jenž se odlišuje pouze jiným uspořádáním kostěných štítků na ocasním násadci a širším výběžkem postkleitra s více trny.

V dnešní době se nejčastěji chová druh, který se celá desetiletí v akvaristice označoval jako Platydoras costatus, česky trnovec bělopruhý. Tento stav trval až do roku 2008, kdy čtveřice brazilských a amerických ichtyologů popsala nový, v pořadí teprve čtvrtý platný druh rodu Platydoras (Platydoras brachylecis), ale zároveň se také podrobně zaměřila na druhy popsané v minulosti. Ukázalo se při tom, že skutečný druh Platydoras costatus, který se vyskytuje pouze v pobřežních vodách Surinamu a Francouzské Guyany, nemá jako jediný ze čtyř druhů rodu Platydoras bílý podélný pruh na boku. Z toho vyplývají dvě základní skutečnosti: 1. V akváriích chovaní trnovci rodu Platydoras s nápadným podélným bílým až žlutavým pásem na bocích musí patřit k jinému druhu. 2. České jméno „trnovec bělopruhý“ je pro skutečný druh Platydoras costatus zavádějící, neboť tento druh žádný bílý pruh nemá. Chované ryby patří k druhu Platydoras armatulus, který se vyskytuje na obrovském areálu sahajícím od Orinoka přes celou západní Amazonii až po povodí řek Paraguay a Paraná a pro nějž bylo zavedeno české jméno trnovec ozbrojený. Nově popsaný druh Platydoras brachylecis je mu hodně podobný, liší se pouze uspořádáním kostěných štítků na ocasním násadci a tím, že jeho štítky jsou relativně nižší vzhledem k standardní délce těla než u druhu Platydoras armatulus. Znakem, který rozhodně nelze použít k odlišení jednotlivých druhů, je jejich kresba – šířka i barva světlého podélného pruhu je u různých druhů značně variabilní ontogeneticky (u stejného jedince se mění v průběhu života) i geograficky (odlišuje se u populací stejného druhu z různých lokalit). V loňském roce se v německém akvaristickém časopise DATZ objevila doslova ztracená mezi řádky jednoho čtenářského příspěvku informace, že u druhu Platydoras armatulus sice nebylo dosud nikdy pozorováno tření, ale již se v akváriu, kde byly tyto ryby chovány, objevily larvy. Vypovídací hodnota takové informace je však nulová. Stále proto platí, že se tyto ryby, nepřesahující v akváriích zpravidla délku 15 cm, ale v přírodě dorůstající až 20–25 cm, množí zřejmě jen po hormonální stimulaci. Známé údaje o množství jiker a průběhu odchovu jsou podobné jako u trnovce pancířnatého, jen první fáze vývoje se zdají být trochu rychlejší – zatímco my s dr. Novákem jsme u trnovce pancířnatého zaznamenali při 25 °C líhnutí plůdku za 3 dny a jeho rozplavání za další 3–4 dny, Ingo Seidel udává u druhu Platydoras armatulus líhnutí larev při stejné teplotě již za 40–45 hodin a rozplavání po dvou dnech.

Také tyto vzhledově odlišné ryby byly dovezeny jako Amblydoras hancockii; v tomto případě by mohlo jít skutečně o druh nazývaný dnes Platydoras hancockii
© Jaroslav Hofmann

Kresbou je druhům rodu Platydoras s podélným bílým pruhem velmi podobný trnovec Eigenmannův (Orinocodoras eigenmanni), který se však dá poměrně snadno poznat podle protáhlejší, z boku jasně špičatější hlavy a menších očí. Navíc se dováží do Evropy jen velmi ojediněle.

Trnovec hřebenočelý
© Jaroslav Hofmann

Další občas dovážení malí trnovci se tradičně objevují pod označením Amblydoras hancockii (česky trnovec amazonský). To je druh, jehož skutečná totožnost je obestřena do jisté míry tajemstvím, dnes převládá názor, že patří také do rodu Platydoras a jeho správné jméno je tedy Platydoras hancockii. Kromě toho je však téměř jisté, že se pod tímto označením v historii dovážely ryby různých druhů. Nejčastěji jde zřejmě o trnovce plavčího (Amblydoras nauticus).

Občas se v akvaristikách objeví také mladí trnovci černí (Oxydoras niger, dříve Pseudodoras niger). Jde o velmi atraktivní ryby, v mládí hezké a v dospělosti monumentální, které však dorůstají v přírodě běžně přes 60 cm a někdy až skoro metr. I když v akváriu zůstávají menší, do běžných pokojových nádrží se naprosto nehodí
© Jaroslav Hofmann

Do výčtu alespoň občas chovaných trnovců nám ještě chybí jeden velmi atraktivní druh. Dorůstá kolem 15 cm, má temně hnědé až skoro černé základní zbarvení s bílými okrouhlými skvrnkami na těle i v ploutvích a s bílými proužky na vouscích. Většinou jde o trnovce hřebenočelého (Agamyxis pectinifrons), který se vyskytuje v povodí Amazonky od Kolumbie přes Brazílii až po Bolívii a Peru. Proč většinou? Ve Venezuele (a pouze tam) žije totiž trnovec běloskvrnný (Agamyxis albomaculatus), který se podle vzhledu nedá od trnovce hřebenočelého odlišit, rozdíl mezi oběma druhy je třeba hledat na úrovni anatomické stavby plynového měchýře. Je proto velmi pravděpodobné, že se oba druhy v minulosti zaměňovaly a obě jména se někdy používala trochu náhodně. Při znalosti země původu je druhová příslušnost trnovců s bílými tečkami jednoznačná, bez ní pak můžeme vycházet z pravděpodobnosti – z Venezuely se ryby dovážejí daleko méně než ze zemí, kde se vyskytuje trnovec hřebenočelý.

Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 9/2013.

SPONZOROVANÉ ODKAZY

NOVINKY Z BLOGU

ABECEDNÍ PŘEHLED TAXONŮ

HLEDEJ TAXON

Čeleď:

Rod:

Druh: