Úvod » Články » Sumci (3)

Sumci (3)

Hofmann Jaroslav, publikováno: 15. 5. 2014

Druhové bohatství sumcovitých ryb, které se objevují v nabídce našich obchodů, je téměř nevyčerpatelné. Dnes si představíme vybrané zástupce několika dalších čeledí – kolika přesně, to záleží na názoru každého konkrétního ichtyologa.

Hned na začátku prvního článku věnovaného sumcům jsem upozorňoval na neúplnost a nejednoznačnost dosavadního poznání jejich fylogenetického vývoje a příbuzenských vztahů. Výborně to ilustrují například sumíčci, kterými začneme dnešní část. Původně se všichni sumíčci, žijící v Asii a v Africe, řadili do jediné čeledi Bagridae, která také nese české jméno „sumíčkovití“. Na základě několika prací publikovaných v letech 1991–2003 byla část afrických druhů z této čeledi vyjmuta. Rod Austroglanis, akvaristicky nevýznamný, byl vyčleněn do samostatné čeledi Austroglanididae, nové systematické postavení ostatních vyňatých druhů však záleží na konkrétním autorovi. Někteří ichtyologové je řadí všechny do čeledi Claroteidae, kterou dále dělí na dvě podčeledi – Claroteinae a Auchenoglanidinae, jiní povyšují druhou uvedenou podčeleď na samostatnou čeleď Auchenoglanididae a dokonce ji řadí do jiné nadčeledi než ostatní sumíčky, jako sesterskou skupinu pasumcovitých (Malapteruridae).

Ryby dovážené jako Mystus vittatus patří často k některému jinému druhu
© Jaroslav Hofmann

V minulosti byli ze všech sumíčků u nás nejznámější některé asijské druhy rodu Mystus. Nejčastěji se dovážel a později i odchovával sumíček indický (Mystus vittatus), kterému je velmi podobný sumíček žíhaný (Mystus tengara). Někdy se v dovozech objevovaly i ryby bez přesného druhového určení. Právě takové, označené jen jako Mystus sp., byly v polovině 80. let rozmnoženy po hormonální stimulaci v tehdejší NDR a následně i u nás. Velmi pravděpodobné je, že k nám byly dovezeny v různých dodávkách ryby několika druhů. Např. ryby dovážené pod označením Mystus vittatus počátkem 90. let nejvíce připomínaly dva vzhledově velmi podobné druhy z Thajska, které vědecky popsal T. Roberts teprve v roce 1992 – Mystus multiradiatus (sumíček mnohopaprsčitý) a Mystus mysticetus (sumíček kníratý). Oba thajské druhy jsou menší, dorůstají kolem 13 cm, další dva druhy 18–20 cm (sumíček žíhaný pochází ze sv. Indie, Bangladéše a Barmy, sumíček indický obývá kromě těchto států ještě vody Srí Lanky a Pákistánu). Chovatelsky nejsou tito sumíčci nijak nároční, podmínkou je dostatečně velká nádrž (pro menší druhy minimálně 120 cm, pro větší 150 cm dlouhá), voda jim stačí neutrální nebo i mírně zásaditá, polotvrdá až tvrdá, o teplotě 23–25 °C. Přijímají prakticky jakoukoli potravu, pozor na společný chov s malými rybkami, které by mohly posloužit jako kořist. Na rozdíl od mnoha jiných sumců neryjí tito sumíčci prakticky vůbec v substrátu, takže nádrž může být normálně osázena rostlinami. Aktivnější jsou za soumraku a v noci, ale v dobře zarostlé nádrži s dostatkem úkrytů, která stojí na klidném místě, vyplouvají i přes den. Plachost a opatrnost sníží chov v menší skupince 4–6 jedinců.

Dalším nenáročným druhem je sumíček thajský (Pseudomystus siamensis), kterého starší akvaristé znají pod rodovým jménem Leiocassis. Dorůstá kolem 15 cm, je atraktivně zbarvený, kombinací velkých hnědočerných ploch se žlutozlatou nepravidelnou kresbou poněkud připomíná daleko menšího jihoamerického anténovce Iheringova, kterého jsme si představili v minulém čísle. Chovatelsky se nijak neliší od předešlých sumíčků, je však vysloveně nočním zvířetem, přes den je plachý a jen málokdy opouští svůj úkryt.

Sumíček západní
© Jaroslav Hofmann

Občas se v dovozech objevuje i indický sumíček krátkotělý (Horabagrus brachysoma), který je navzdory svému jménu ze všech dosud uvedených druhů největší. Dorůstá délky až skoro půl metru, a do běžných bytových akvárií se proto nehodí.

Platnost druhu Auchenoglanis wittei byla obnovena teprve před několika lety
© Jaroslav Hofmann

Afričtí sumíčci rodu Auchenoglanis se až na jednu výjimku rovněž hodí jen do hodně velkých až obřích nádrží a spíše se s nimi lze setkat ve veřejných akváriích a zoologických zahradách. Dorůstají totiž podle druhu délky 50–80 cm. Onou výjimkou je druh Auchenoglanis senegali, který dosahuje zřejmě délky jen něco přes 20 cm. Problém ale je v druhovém určení mladých ryb, které si jsou u některých druhů hodně podobné. Až do roku 2010 se totiž v tomto rodě uznávala existence pouze dvou druhů – sumíčka západního (Auchenoglanis occidentalis) a sumíčka dvojštítého (Auchenoglanis biscutatus), které měly oba značně velký areál rozšíření. V roce 2010 publikoval M. Retzer revizi rodu, v níž popsal nový druh Auchenoglanis senegali, ale také znovu učinil platnými pět dříve popsaných druhů, které byly od poloviny 80. let považovány jen za mladší synonyma jednoho z dvojice uznávaných druhů. Kromě toho je možné, že existují i druhy další, dosud nepopsané. Mohutná masitá, mírně chobotovitě protažená tlama budí respekt, ale ve skutečnosti jsou sumíčci rodu Auchenoglanis ryby velmi mírné. I v dospělosti se živí především bezobratlými (velmi rádi mají měkkýše, dále plankton, hmyzí larvy, různé červy), občas i částmi rostlin, spadanými plody apod. V akváriu s oblibou přijímají třeba patentky, mrazené dospělé žábronožky, bez problémů berou i různé tablety, pelety a velké vločky. Díky této potravní specializaci se dají v dostatečně velké nádrži kombinovat například s malawskými nebo tanganickými cichlidami (v jezeře Malawi se žádný sumíček rodu Auchenoglanis nevyskytuje, v Tanganice žije kolem 50 cm dorůstající endemický druh Auchenoglanis tanganicus, jeden z těch, které byly dříve synonymizovány s A. occidentalis), přestože jsou několikanásobně menší než dospělý sumíček. V akváriu zřejmě vzhledem k omezenému prostoru není rozmnožení možné, v přírodě bylo pozorováno rozmnožovací chování právě u Auchenoglanis tanganicus. Ryby se třou do talířovité prohlubně v písčitém dně nedaleko od břehu, jejíž dno je „vystláno“ vyhrabanými prázdnými ulitami plžů a lasturami mlžů. Samec po vytření přihání k jikrám i potěru čerstvou prokysličenou vodu, nereaguje však nijak agresivně na potenciální nepřátele. Jeho péče trvá zhruba dva týdny.

Velmi vzácně se v dovozech občas objeví nějací zástupci afrických sumíčků rodů Parauchenoglanis či Anaspidoglanis, informací o jejich chovu v akváriích je však jen velmi málo.

Keříčkovec žabí – albín
© Jaroslav Hofmann

Další větší až velké africké sumce chované občas v akváriích nalezneme v čeledi keříčkovcovití (Clariidae), která zahrnuje přes sto většinou afrických druhů, podstatně menší počet keříčkovců žije v Asii. Všichni se vyznačují dlouhým tělem, velmi dlouhou hřbetní ploutví a přítomností keříčkovitého přídatného dýchacího orgánu, který vyrůstá z horní části druhého a čtvrtého (někdy i třetího) žaberního oblouku, funguje podobně jako labyrint u labyrintek a umožňuje keříčkovcům život ve vodách s nízkým obsahem rozpuštěného kyslíku. Kromě toho je pro mnohé keříčkovce v přírodě charakteristické, že s oblibou opouštějí krátkodobě vodu a vylézají na břeh. Činí tak nejen při přemisťování do jiného vodního tělesa, ale často také vylézají v noci na travnaté břehy a hledají tam různé terestrické bezobratlé, kterými si zpestřují jídelníček.

Detail hlavy normálně zbarveného keříčkovce žabího
© Jaroslav Hofmann

V akváriích se nejčastěji objevuje keříčkovec žabí (Clarias batrachus), o kterém se tradičně uvádí, že obývá rozsáhlé území od Indie, Pákistánu a Srí Lanky až po Indonésii. Kromě toho se ale na různých místech světa choval a chová jako konzumní ryba. Někde (např. na Floridě) se dostal z chovných nádrží i do okolí a stal se součástí tamní ichtyofauny, což nezůstalo bez ekologických následků. Nové výzkumy ukázaly, že pod označením Clarias batrachus se v uvedeném areálu výskytu skrývají zřejmě přinejmenším čtyři různé druhy vzájemně velmi podobných keříčkovců. V současnosti platí jméno Clarias batrachus pouze pro ryby z Jávy. Takto označované ryby ze severovýchodní Indie a Bangladéše patří k druhu Clarias magur, další dvě populace se aktuálně označují jako Clarias aff. batrachus „Indochina“ a Clarias aff. batrachus „Sundaland“. U ryb v akvakulturách není druhové určení možné bez podrobného vyšetření zahrnujícího mj. třeba i stanovení počtu chromozomů.

Akvaristicky nejoblíbenější formou keříčkovce žabího je mramorovaná neboli „Marble“
© Jaroslav Hofmann

Z akvaristického pohledu není přesné vědecké určení až tak podstatné, jen je dobré vědět, že se pod označením „keříčkovec žabí“ mohou skrývat ryby různých druhů. V přírodě dorůstají tito keříčkovci kolem půl metru délky, vzácně ještě o něco víc, v akváriích zůstávají většinou o něco menší. Chovatelsky jsou nenároční, jde však o typické sumce, kteří pozřou vše, co se jim vejde do úctyhodně velké tlamy. Kombinovat se proto mohou jen s dostatečně velkými spolubydlícími, což dále zvětšuje nároky na prostor – na jednoho keříčkovce je třeba počítat alespoň s 300 l vody.

Při pohledu do otevřené tlamy keříčkovce žabího je zřejmé, že jeho menší spolubydlící mu snadno poslouží za potravu
© Jaroslav Hofmann

Normálně zbarvení jedinci mají hnědé tělo a bílé břicho, jsou však známi i albíni a také v akvaristice nejpopulárnější leucíni, kteří mají černé oči a na bělavém těle nepravidelnou kresbu tvořenou černými skvrnami. Keříčkovec žabí se v akváriu občas i tře, a to bez hormonální stimulace. Důležité je, aby se v dostatečně velké nádrži „potkal“ pár, který si bude vyhovovat. Pokud nedojde ke spontánnímu výtěru, dá se tření stimulovat manipulací s teplotou vody, výškou vodního sloupce a kvalitou podávaného krmení tak, aby se co nejvíce napodobily podmínky v přírodě.

Keříčkovec ambrizenský (Channallabes apus)
© Jaroslav Hofmann

Z afrických keříčkovců se spíše ve výstavních akváriích nebo zoologických zahradách objevuje podstatně větší keříčkovec jihoafrický (Clarias gariepinus) dorůstající délky až kolem jednoho a půl metru, chovaný též jako konzumní ryba v akvakultuře. Nápadně červeně zbarvené filety pocházející z těchto ryb známe i z některých našich prodejen. Velmi vzácně se v dovozech objevují další africké druhy, zpravidla ale neurčené, pouze pod označením Clarias sp. Akvaristicky zajímavější, ale stejně ojediněle dovážení, jsou štíhlí keříčkovci rodů Channallabes či Gymnallabes s hnědým tělem úhořovitého tvaru, dorůstající maximálně asi 30 cm. Jejich drobné oči svědčí o tom, že jde o ryby s noční aktivitou.

Vůbec nejznámějším keříčkovcem je druh Heteropneustes fossilis, kterému se česky říká pakeříčkovec obecný (ve starší literatuře „dvoupásý“). Rodové jméno má naznačit, že nepatří do čeledi keříčkovcovití, nýbrž do samostatné čeledi nesoucí jeho jméno – Heteropneustidae, česky pakeříčkovcovití. Oprávněnost takového řazení se stále diskutuje. Vývojově jsou pakeříčkovci sesterskou skupinou keříčkovců a podle některých ichtyologů by stačilo jejich vydělení jako podčeledi v rámci keříčkovcovitých. Od keříčkovců se na první pohled liší velmi krátkou hřbetní ploutví. Mají také zcela odlišně vytvořený přídatný dýchací orgán, jedinečný mezi všemi rybami – z žaberních dutin vybíhají podél páteře vzad vakovité slepé trubice s bohatě prokrvenou stěnou. Jiným charakteristickým znakem je přítomnost jedových žláz u báze prsních trnů. Píchnutí trnem pakeříčkovce je mimořádně bolestivé a doprovázené otokem postiženého místa. Ve vzácných případech u citlivých osob může mít až fatální následky.

Pakeříčkovec obecný (v pozadí labeo červenoocasé)
© Jaroslav Hofmann

Pakeříčkovec obecný se u nás v minulosti běžně množil, většinou po hormonální stimulaci. Drobné, skoro černé hádkovité rybky dlouhé nějakých pět osm centimetrů se nabízely skoro v každé akvaristice a na každé burze. Kdo nevěděl, co si přesně kupuje, byl často zklamán, když ryby rostly a rostly, a k tomu ještě postupně likvidovaly osádku akvária. Pakeříčkovec obecný totiž dorůstá v akváriu běžně 20–30 cm, v přírodě ještě o něco víc. Chovatelsky pro něj platí totéž jako pro keříčkovce – jsou to nenáročné žravé ryby s noční aktivitou, které vyžadují hodně prostoru.

Detail hlavy pakeříčkovce obecného se 4 páry dlouhých silných vousů
© Jaroslav Hofmann

Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 7/2013.

SPONZOROVANÉ ODKAZY

NOVINKY Z BLOGU

ABECEDNÍ PŘEHLED TAXONŮ

HLEDEJ TAXON

Čeleď:

Rod:

Druh: