Úvod » Články » Sumci (2)

Sumci (2)

Hofmann Jaroslav, publikováno: 20. 4. 2014

V dnešním pokračování si představíme akvaristicky zajímavé sumce ze čtyř čeledí – nejprve se budeme věnovat sumčíkovitým, kteří pocházejí z Afriky a Asie, a pak se přeneseme do Jižní Ameriky za třemi příbuznými čeleděmi – anténovcovitými, anténovkovitými a čeledí Pseudopimelodidae, která nemá české jméno.

Sumčíkovití (Schilbeidae) zahrnují aktuálně 66 druhů, z nichž více než polovina žije v Africe. Z akvaristického pohledu pak jde o čeleď jednoznačně africkou, protože asijské druhy se téměř nedovážejí. V části odborné literatury se lze setkat s názvem čeledi v podobě Schilbidae. Během posledních zhruba třiceti let se s postupem vědeckého zkoumání změnily i názory na vymezení této čeledi. Před několika desetiletími netvořili sumčíci vůbec samostatnou čeleď, ale řadili se k pangasovitým (Pangasiidae). Pak z nich byli vyjmuti (o pangasovitých se zmíníme v příštím čísle) a stala se z nich samostatná čeleď, jenže s přibývajícími informacemi se zdá být téměř jisté, že v dnešní podobě není tato čeleď monofyletického původu. Podle některých ichtyologů mají afričtí sumčíci blíže k určitým jiným africkým sumcům než ke kterémukoli asijskému druhu ze své čeledi. Objevují se proto návrhy vyjmout do samostatné čeledi (měla by se jmenovat Ailiidae) všechny asijské druhy, ale ani to zřejmě není ideální a definitivní řešení.

Sumčík prostřední
© Jaroslav Hofmann

Většina akvaristů střední a starší generace si v souvislosti se sumčíky asi vybaví nejdříve jméno Schilbe mystus (sumčík stříbřitý). Ryby takto označované byly u nás v 80. a počátkem 90. let poměrně hojné a snadno získatelné, neboť se množily po hormonální stimulaci gonadotropiny. Z té doby je známo, že samice mají obrovské množství jiker (i přes 10 000), samci vylučují rovněž obrovské množství mlíčí. Úspěšný odchov je proto možný jen v hodně velké nádrži, v malé se vzhledem k velkému množství pohlavních produktů snadno zkazí voda a oplozené jikry rychle hynou. Bez hormonální stimulace se úspěšný odchov v akváriu zřejmě dosud nezdařil. Během 90. let zájem o tyto ryby klesal, přestaly se (i v souvislosti se zastavením výroby příslušných fungujících hormonálních preparátů) množit a dnes patří k občas importovaným druhům. Důležité však je, že nejde o druh Schilbe mystus. Tento druh sice existuje, vyskytuje se od Nilu po Senegal, byl to dokonce historicky první vědecky popsaný sumčík rodu Schilbe, jenže to nebyly ryby, které se chovaly a množily v akváriích. Přišlo se na to až koncem 80. let 20. století. Za vzniklý zmatek může v tomto případě už pan Linné, který při popisu druhu Schilbe mystus přehlédl na popisovaném jedinci malou tukovou ploutvičku a druh popsal jako ryby, které ji nemají. Skutečný Schilbe mystus tedy má tukovou ploutvičku, ale nemá tři podélné tmavé pruhy na bocích. Ryby bez tukové ploutvičky a s podélnými pruhy na těle, v mládí výrazně kontrastními, v dospělosti méně nápadnými, které se dříve chovaly hojně v akváriích a dnes se občas dovážejí, patří ve skutečnosti k druhu Schilbe intermedius (sumčík prostřední).

Sumčík Buffeův
© Jaroslav Hofmann

Sumčík prostřední je vhodný jen do velkých akvárií. V nádržích dorůstá běžně 15–20 cm, v přírodě kolem 30 cm, největší jedinci ale skoro dvakrát tolik. Areál výskytu má obrovský, žije skoro v celé subsaharské Africe – od Nilu po Senegal, na jih až po Jihoafrickou republiku. Lépe mu je v menší skupině než samotnému, i za světla bývá v akváriu vidět, úkryty příliš nevyhledává, ale jeho pohybová aktivita stoupá po zhasnutí světla. S krmením nebývá potíž, potravu přijímá prakticky jakoukoli. Pozor na velikost společníků v nádrži – ryby až do velikosti zhruba čtvrtiny sumčíkova těla mu poslouží jako vítané zpestření jídelníčku.

Tyto ryby připomínají nejvíce sumčíky Mandevilleovy
© Jaroslav Hofmann

Dnes jsou ze sumčíkovitých akvaristicky nejzajímavější malé druhy rodu Pareutropius, které dorůstají většinou délky 6–8 cm. Jsou to hejnové mírumilovné ryby, které vzhledem ke své velikosti nepředstavují pro většinu ryb žádné nebezpečí. Naopak – k těmto sumčíkům nepatří do akvária větší a robustnější ryby, které by jim mohly ublížit. Ryby jsou aktivní za dne, velmi rády plavou, chováme je vždy ve skupince alespoň 6–8 jedinců v nádrži minimálně 100 cm dlouhé. V jednom koutě akvária je vhodné hustší osázení rostlinami, které sumčíkům dodají pocit bezpečí a hejnko se do nich bude opakovaně vracet. I u těchto druhů se nevyhneme určitým názvoslovným problémům. Ve starší literatuře se lze u těchto ryb setkat s rodovým jménem Eutropius či Eutropiellus – ani jedno z nich dnes neplatí, platné rodové jméno pro všechny čtyři aktuálně platné druhy je Pareutropius. Docela často se dříve psalo o druhu Eutropiellus vandeweyeri – jeho jméno je mladším synonymem k Pareutropius buffei. Dodnes ale přetrvává častá záměna dvou platných druhů – sumčíka Buffeova (Pareutropius buffei) a sumčíka Debauwova (Pareutropius debauwi). Jejich rozlišení je přitom velmi jednoduché – sumčík Buffeův má pod širokým rovným černým pruhem táhnoucím se středem boků od okraje skřelí až ke kořenu ocasní ploutve (a někdy až do ploutve samé) ještě jeden tenčí pruh, který je zhruba na úrovni začátku řitní ploutve zalomený. Sumčík Debauwův tento spodní pruh vůbec nemá. Odlišná je i kresba v ocasní ploutvi – sumčík Buffeův má v horním i dolním laloku černou skvrnku, sumčík Debauwův má laloky bez kresby nebo jen s velmi nezřetelně naznačenými skvrnami, pouze do středu ocasní ploutve někdy zasahuje podélný tmavý pruh táhnoucí se středem těla. Kromě toho se sumčík Debauwův dováží jen velmi ojediněle, protože pochází z Konga, zatímco sumčík Buffeův žije v západní Africe, odkud se importuje vcelku často. Navzdory tomu ale vstupuje sumčík Debauwův do záměn pravidelně už dlouhá desetiletí – v roce 1957 byl dokonce popsán úspěšný odchov sumčíka dlouhovlákného (Pareutropius longifilis) pod jménem P. debauwi... Sumčík dlouhovlákný má kresbu podobnou jako sumčík Buffeův, liší se od něj ale přítomností celkem 4 párů vousů (sumčík Buffeův má 3 páry), kromě toho je o něco větší (až 11 cm), do ocasní ploutve zasahuje pouze černý podélný pruh táhnoucí se středem boků. Poslední vědecky popsaný druh, sumčík Mandevilleův (Pareutropius mandevillei), má rovněž 4 páry vousů. Oba posledně jmenované druhy mají v horním laloku ocasní ploutve tenký podélný černý proužek, který je pokračováním rovněž tenkého pruhu táhnoucího se od tukové ploutvičky na ocasní násadec, v dolním laloku žádnou kresbu nemají. U nás se v několika posledních letech objevil kromě sumčíka Buffeova ještě jeden druh, s velkou pravděpodobností sumčík Mandevilleův, šířený ale rovněž jako „sumčík Buffeův“, což je zjevná chyba. Zbarvením i kresbou tyto ryby sumčíku Mandevilleovu zcela odpovídají, na první pohled ale u nich není vidět čtvrtý pár vousků, nicméně vnitřní pár vousů na dolní čelisti bývá u těchto sumčíků krátký a na živých rybách plovoucích v akváriu dost obtížně rozlišitelný.

Z větších druhů se vzácně dováží také sumčík mramorovaný (Schilbe marmoratus), který se způsobem života a nároky na chov nijak neliší od sumčíka prostředního. Velmi ojediněle se objevují rovněž sumčíci rodu Parailia, kteří nemají hřbetní ploutev a tvarem těla, jeho průsvitností i dlouhými vousy (celkem mají čtyři páry) připomínají na první pohled spíše sumce rodu Kryptopterus než sumčíky. Podle druhu dorůstají velikosti 7–15 cm.

Anténovec Iheringův
© Jaroslav Hofmann

Jihoamerická čeleď anténovcovití (Pimelodidae) bývala v minulosti velmi početná, na přelomu 20. a 21. století ale byla rozdělena na tři. V původní čeledi zůstalo přes 110 druhů převážně středně velkých až obřích sumců (někteří dorůstají i přes 2,5 m délky). Více než 200 druhů vesměs malých až středně velkých ryb patří do čeledi anténovkovití (Heptapteridae) a 37 druhů různé velikosti tvoří čeleď Pseudopimelodidae. Trochu paradoxní je, že nejčastěji se v akvaristice setkáváme s různými anténovci, zatímco velikostně daleko přiměřenější ryby z dalších dvou čeledí se dovážejí jen výjimečně.

Mladý anténovec barevný
© Jaroslav Hofmann
I v tomto případě jde zřejmě o anténovce barevného s poněkud odlišnou kresbou. Za pozornost stojí značně poškozené vousy – buď mechanicky, nebo prodělanou bakteriální infekcí. Takto poškozené vousy zpravidla nedorůstají, na koncích se vytvářejí uzlíkovité ztlustliny
© Jaroslav Hofmann

Z čeledi Pseudopimelodidae je akvaristicky známější prakticky jediný druh, anténovec Iheringův (Microglanis iheringi). Jen kolem 6 cm dlouhé ryby jsou docela atraktivní, na základním oranžově rezavém zbarvení mají tmavohnědou kresbu tvořenou širokými příčnými pásy a skvrnami. Nevýhodou je, že jsou to typicky noční sumci, které přes den v akváriu moc neuvidíme. Rybám velkým alespoň 3 cm nijak neublíží, naopak není dobré je kombinovat s rybami příliš velkými, už vůbec ne třeba s většími anténovci. V minulosti byli sumčíci Iheringovi v akváriích opakovaně rozmnoženi pomocí hormonální stimulace, o přirozeném odchovu nejsou zprávy.

Druhové určení anténovců rodu Pimelodus pouze podle vzhledu bývá ve většině případů obtížné. V případě tohoto jedince, který k nám byl dovezen zamíchaný mezi jiné ryby, by mohlo jít o anténovce Blochova (Pimelodus blochii), případně o nějaký příbuzný druh z druhové skupiny „blochii/rigidus“
© Jaroslav Hofmann

Z čeledi anténovkovitých se dříve občas dováželi někteří zástupci rodu Pimelodella, např. anténovka něžná (Pimelodella gracilis), ale zřejmě i kvůli svému nepříliš atraktivnímu zbarvení se v nádržích tyto ryby nadlouho neuchytily. Dříve se do rodu Pimelodella řadily i druhy, které dnes najdeme opět ve staronovém obnoveném rodě Brachyrhamdia. Jde o 6–8 cm velké sumce s denní aktivitou, které je vhodnější chovat ve skupince, což již vyžaduje dostatečně velkou nádrž, minimálně o objemu 150–200 l. Jsou ideálními společníky na dno do jihoamerické nádrže s adekvátně velkými trnobřichými rybami. Dva druhy jsou pozoruhodné tím, že se u nich vyvinulo zbarvení a kresba napodobující určitý druh pancéřníčka. Anténovka pancéřníčková (Brachyrhamdia imitator) napodobuje pancéřníčka klínoskvrnného (Corydoras melanistius) a anténovka rambarranská (Brachyrhamdia rambarrani) pancéřníčka Sandsova (Corydoras davidsandsi). Podobný je i tvar těla, přesto se dají anténovky od pancéřníčků poznat snadno podle toho, že mají daleko delší vousy a holé tělo kryté jen kůží, zatímco pancéřníčci mají pancíř z kostěných destiček. Bohužel, mezi dováženými rybami se však tyto anténovky objevují jen výjimečně. O významu těchto mimikry není dosud nic bližšího známo.

Mládě anténovce červenoocasého
© Jaroslav Hofmann
Anténovec červenoocasý – mladý dospělec
© Jaroslav Hofmann

Asi nejznámějším zástupcem anténovcovitých (Pimelodidae) je anténovec barevný (Pimelodus pictus). V akváriích dorůstá zpravidla jen kolem 12 cm, v přírodě až k 20 cm. Je to velmi elegantní stříbřitá ryba s kresbou tvořenou černými skvrnami. Tito anténovci jsou velmi čilí, i za světla neustále proplouvají nádrží, vyhovuje jim chov ve skupině alespoň 4–5 jedinců svého druhu. Jiných ryb, a to ani menších, si příliš nevšímají, dají se proto chovat ve společenských akváriích. Důležitá je dostatečná velikost nádrže, délka minimálně 100 cm, raději více, objem alespoň 200 l. Jinak jsou anténovci barevní vcelku nenáročnými chovanci, vyhovuje jim kyselejší voda (pH 6,0–6,5), dobře prokysličená a dobře filtrovaná, ale ne s příliš silným prouděním.

Anténovec pruhovaný
© Jaroslav Hofmann
Anténovec ploskohlavý
© Jaroslav Hofmann

V dovozech se občas objevují některé další druhy rodu Pimelodus, které dorůstají v dospělosti 20–30 cm, ale také různé vzhledově velmi atraktivní druhy rodů jiných, jež však svou velikostí aspirují spíše na veřejná výstavní akvária než na domácí nádrže. Před nákupem takových anténovců je vždy třeba informovat se o velikosti, které dosahují, byť by dovezené mladé ryby byly sebekrásnější. Nepřestávají mě v negativním smyslu slova fascinovat účastníci různých akvaristických diskusních fór, kteří v lepším případě uvažují a v horším už koupili rybu dorůstající půl nebo tři čtvrtě metru a umístili ji do metrového akvária. Hovořit v jejich případě o snížené příčetnosti je ještě docela lichotivé.

Odrůstající mládě vzhledově velmi atraktivního anténovce plochohlavého (Sorubimichthys planiceps), který v dospělosti dorůstá v přírodě délky až 1,5 m
© Jaroslav Hofmann
Anténovec maraňonský (Zungaro zungaro) je obr, který se dá v akváriu chovat jen v mládí – v přírodě dosahuje délky až 2,5 m
© Jaroslav Hofmann

Musíme si uvědomit i to, že velcí anténovci jsou masožravci živící se jinými rybami. Musí se proto chovat buď samostatně, nebo v kombinaci s dostatečně velkými společníky, což dále jejich chov v bytových akváriích komplikuje. Typickým příkladem je anténovec červenoocasý (Phractocephalus hemioliopterus), v mládí barevně velmi atraktivní ryba, která i v akváriích dorůstá k jednomu metru, v přírodě jsou zaznamenány rekordní úlovky o délce 180 cm a hmotnosti 80 kg. Při samostatném chovu v dostatečně velké nádrži či spíše bazénu se dá dobře ochočit, naučí se přijímat potravu z ruky, ale v našich podmínkách si takový chov může dovolit málokdo. Dorzoventrálně zploštělou hlavou připomínající poněkud kachní zobák zaujme třeba anténovec pruhovaný (Pseudoplatystoma fasciatum), dorůstající v akváriu 50–60 cm, v přírodě kolem metru a v rekordních případech i víc, nebo trochu menší anténovec ploskohlavý (Sorubim lima) – v nádrži kolem 40 cm, v přírodě zhruba o 20 cm více. Některé další velké druhy anténovců, které se občas objeví v importech, najdete na fotografiích.

Anténovec mramorovaný (Leiarius marmoratus) dorůstá v přírodě kolem 80 cm, v akváriích zůstává trochu menší
© Jaroslav Hofmann

Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 6/2013.

SPONZOROVANÉ ODKAZY

NOVINKY Z BLOGU

ABECEDNÍ PŘEHLED TAXONŮ

HLEDEJ TAXON

Čeleď:

Rod:

Druh: