Úvod » Články » Sumci (1)

Sumci (1)

Hofmann Jaroslav, publikováno: 29. 3. 2014

Mimořádně početnou skupinou ryb jsou sumci. S výjimkou Antarktidy je najdeme na všech kontinentech, akvaristicky nejvýznamnější skupiny pocházejí z Jižní Ameriky, Afriky a Asie.

Řád sumci (Siluriformes) zahrnuje 36 čeledí a počet vědecky popsaných druhů v něm už přesáhl 3100. Počet čeledí není definitivní. Už dnes někteří autoři uznávají sedmatřicátou čeleď vzniklou vyčleněním dvou sumíčků rodu Horabagrus do samostatné čeledi. Poněkud rozsáhlejší změny nás zřejmě teprve čekají v budoucnosti, protože výzkum fylogeneze sumců a vzájemných vývojových vztahů mezi jednotlivými čeleděmi dosud příliš nepokročil.

Naprostá většina sumců jsou ryby sladkovodní, mořské druhy nalezneme pouze v čeledích křížovcovití (Ariidae – většina z více než 150 druhů) a plotosovití (Plotosidae – zhruba polovina ze 40 druhů). Typický sumec je dravá samotářská ryba žijící na dně nebo těsně nad ním, která den tráví v různých úkrytech a ožívá teprve navečer, kdy se vydává na lov. Má malé oči, protože zrak pro něj není důležitý, zato má kolem úst jeden nebo více párů někdy i značně dlouhých vousů, které mu pomáhají v orientaci i při vyhledávání potravy. Nejvýznamnějšími smysly jsou pro něj hmat a čich. Když k této charakteristice přidáme ještě často značnou velikost, mohli bychom dospět k závěru, že se sumci pro chov v akváriích vůbec nehodí. Jenže opak je pravdou! U sumců se totiž setkáváme s určitým paradoxem – většina druhů chovaných v akváriích se (vcelku logicky) vymyká typickým sumčím vlastnostem. Přesto je dobré o nich vědět. Chovají se totiž i druhy, u nichž přinejmenším dravost může být problémem, pokud by se ocitly v nádrži s menšími rybkami.

Dobré je také vědět o tom, že mnoho sumců je vybaveno jedovými žlázami, nejčastěji umístěnými u báze prsních trnů. Až na výjimky (plotosovití) není tento jed pro člověka zásadně nebezpečný, ale u některých druhů může poranění o prsní trn vést k bolestivé a špatně se hojící ráně, proto je třeba se všemi sumci manipulovat velmi opatrně. Z druhů chovaných běžně v akváriích je nejnebezpečnější jed pakeříčkovce obecného (Heteropneustes fossilis), nepříjemné je i poranění o trny trnovců (Doradidae), pro citlivé osoby ale třeba i o prsní trny některých malých pancéřníčků rodu Corydoras. Jedovými žlázami jsou vybaveni i na pohled tak mírumilovné a bezbranné ryby, jako jsou „sklovití sumečci“, o kterých píšeme podrobně níže v tomto článku. Z dalších typických znaků sumců je třeba ještě uvést skutečnost, že nemají tělo kryto klasickými šupinami. U některých skupin jsou na celém těle nebo jen na jeho části vyvinuty zvláštní kostěné destičky, ostatní sumci mají tělo holé, kryté pouze kůží.

Rozmanitost sumců je skutečně obrovská, často i v rámci jedné čeledi. S tím jde samozřejmě ruku v ruce i rozmanitost jejich nároků na chov, případně rozmnožování v akváriu. Zástupci některých čeledí se nechovají vůbec, zatímco jiné jsou zastoupeny desítkami druhů, ba dokonce i druhově dosud nepopsaných forem. Pancéřníčkům, krunýřovcům a peřovcům věnujeme v budoucnu samostatná pokračování, nyní začneme procházku mezi sumci u čeledí, které jsou v akváriích zastoupeny méně početně.

Sumec amurský se do Evropy nedováží příliš často
© Jaroslav Hofmann

Začneme u čeledi sumcovití (Siluridae), kde je rozdíl ve vzhledu, velikosti a způsobu života mezi některými příslušníky snad vůbec největší. Všichni asi známe sumce velkého (Silurus glanis), který žije i v naší přírodě a je jedním z pouhých dvou evropských zástupců této čeledi (ostatních více než 100 druhů pochází z Asie). Nočního dravce, který u nás běžně dorůstá přes 2 m délky a hmotnosti ke 100 kg, si nikdo do akvária pochopitelně nedá. Totéž platí i pro jeho asijské příbuzné podobného vzhledu a způsobu života, byť jsou třeba menší. Jednoho takového si představujeme na fotografii – sumec amurský (Silurus asotus) žije na Dálném východě od Ruska přes Koreu a Čínu po Japonsko. Většinou dosahuje velikosti pouze kolem 35 cm, která teoreticky umožňuje jeho chov v hodně velkém studenovodním akváriu nebo zahradním jezírku, jenže na druhé straně jsou známi i jedinci dlouzí dost přes metr.

I když není sumec amurský žádný obr, široká tlama dává tušit, že zmůže i relativně velkou kořist
© Jaroslav Hofmann

Ve veřejných akváriích či zoologických zahradách se občas objevují sumci rodu Wallago. Opět jde o „drobečky“ dorůstající minimálně 80–100 cm, často i víc (zejména v případě sumce atu – Wallago atu). Do Evropy se ojediněle dovážejí mláďata, kromě sumce atu také sumce Leerova (Wallago leerii). V mládí dokážou tito sumci spolknout štíhlou rybu stejně dlouhou, jako jsou sami. V dospělosti sice metrovou nebo delší rybu nezdolají, ale jistá si před nimi nemůže být žádná kořist, která se jim vejde do tlamy, v přírodě včetně ptáků a malých savců. Existují dokonce zprávy o tom, že tito sumci zaútočili na koupajícího se člověka. Na druhé straně ale v akváriu či jezírku přivyknou podobně jako jiní velcí sumci i z dalších čeledí natolik, že se nechají krmit z ruky.

Sumec Leerův se hodí jen pro obří výstavní nádrže
© Jaroslav Hofmann

A nyní přichází slibovaný kontrast – do stejné čeledi patří také kolem 6 cm dlouhé rybičky, které evropští akvaristé včetně našich znají už 80 let a říkají jim většinou „sumeček průsvitný“ nebo „sklovitý“. Vzhledem k tomu, že jde o ryby opravdu průhledné, jimž jsou doslova vidět všechna žebra, jsou pro veřejnost atraktivní a mnozí akvaristé po nich zatouží. Jejich chov není nějak mimořádně náročný, ale ani úplně jednoduchý. Tyto ryby vyžadují pečlivé zacházení a udržování kvalitního prostředí v nádrži, takže se hodí spíše pro zkušenější akvaristy. Do jisté míry zvýšená choulostivost začíná už tím, že jde výlučně o ryby dovážené z volné přírody. Nádrž musí být větší, minimálně 100–120 cm dlouhá a o objemu alespoň 200–250 l. Důležité je tlumenější osvětlení, protože „sklovití sumečci“ jsou dost lekaví. Pokud si poraní, resp. ulomí své dlouhé vousy, rána se špatně hojí a vousy nedorůstají. Ideální je přítomnost nějaké velké rozložité solitérní rostliny, pod jejímiž listy se mohou sumečci přes den zdržovat. I když se nám totiž zdá, že jsou aktivní i přes den, není to úplně pravda. Den tráví zpravidla postáváním na podobných místech a „ožívají“ jen při krmení, opravdu aktivní jsou až po zhasnutí, kdy začínají plavat po celé nádrži. Nevyhovuje jim kyselá voda, pH by nemělo nikdy klesnout pod 6,5, samozřejmostí pak je nízký obsah dusíkatých látek ve vodě. Přednost má jednoznačně živá masitá potrava. A ještě jedna důležitá věc – „sklovití sumečci“ jsou ryby hejnové, pořizujeme je vždy ve skupině minimálně 6–10 jedinců.

Detailní pohled na tlamu sumce Leerova odhalí, že je plná drobných, ale špičatých a ostrých zoubků
© Jaroslav Hofmann

Pozorný čtenář si jistě všiml, že dosud nepadlo vědecké jméno těchto ryb a i česká jsem záměrně psal v uvozovkách. Tady totiž narazíme na docela komplikovanou situaci. Podle všeho se zdá, že správné vědecké jméno „sklovitých sumečků“, kteří se v současnosti dovážejí do Evropy, je Kryptopterus vitreolus. Znalejší čtenář se nutně podiví, protože tohle jméno ještě nikdy neslyšel. Ani nemohl – ve chvíli, kdy píši tenhle článek, je tato informace stará přesně čtyři dny. Ve starší literatuře jsou „sklovití sumečci“ nazýváni Kryptopterus bicirrhis, v novější buď také tak, nebo Kryptopterus minor. Ve všech třech případech jde ale o platné druhy. Jak to tedy je?

„Sklovité sumečky“ Kryptopterus vitreolus chováme vždy ve skupině
© Jaroslav Hofmann
U těchto ryb není konkávní prohlubeň v linii hřbetu za hlavou tolik výrazná, ale i v tomto případě jde zřejmě o druh Kryptopterus vitreolus
© Jaroslav Hofmann

K první změně došlo v roce 1989, kdy byl vědecky popsán jako nový druh Kryptopterus minor. Od K. bicirrhis se liší několika meristickými znaky, mezi něž patří počet tyčinek na prvním žaberním oblouku, počet paprsků v prsních ploutvích a počet tzv. břišních a ocasních obratlů. U K. minor jsou všechny tyto počty nižší než u K. bicirrhis, jenže při pohledu na živou rybu plovoucí v akváriu se špatně stanovují, natož při pohledu na fotografii. Jistým vodítkem může být i celková délka, která u K. minor nepřesahuje 7 cm, zatímco u K. bicirrhis se pohybuje zhruba od 6,5 až do 14 cm. V tomto vymezení K. minor vůči K. bicirrhis nefiguroval původně jeden znak, který je ale dost podstatný a který připomněli aktuálně Ng a Kottelat, autoři onoho dnes čtyři dny starého popisu nového druhu Kryptopterus vitreolus. Druh Kryptopterus bicirrhis není totiž vůbec sklovitě průhledný! Tyto ryby jsou spíše jen částečně průsvitné, a to hlavně v dolní polovině těla, od páteře dolů. Horní polovina od páteře nahoru je u nich stříbřitě, šedavě či nahnědle zbarvená a zcela neprůhledná.

Prohlubeň za hlavou je u těchto sumců zcela zřetelná, ale jejich tělo je na první pohled nápadně štíhlejší a nižší než u druhu Kryptopterus vitreolus. Korektní je označení Kryptopterus sp.
© Jaroslav Hofmann
Velmi vzácně se dovážejí i „nesklovití“ zástupci rodu Kryptopterus jako třeba sumec skrytoploutvý (Kryptopterus cryptopterus)
© Jaroslav Hofmann

Skutečně sklovitě průhledné jsou v rodu Kryptopterus pouze tři druhy (a tady už můžeme u dvou uvést platné české jméno) – sumec drobný (Kryptopterus minor), sumec pepřový (Kryptopterus piperatus) a nově popsaný Kryptopterus vitreolus, který pochopitelně ještě české jméno nemá. Od zbylých dvou druhů se K. vitreolus odlišuje kombinací většího počtu znaků, z nichž jeden je pro akvaristy obzvlášť významný, protože je vidět na živých rybách – K. vitreolus má jako jediný v místech přechodu hlavy v trup konkávní prohlubeň v linii hřbetu. Sumec pepřový je znám pouze ze severu Sumatry, odkud se akvarijní ryby nevyvážejí, takže jeho přítomnost v akváriích je nereálná. Zůstává tedy dvojice druhů, z nichž K. minor se vyskytuje pouze na západním Borneu a K. vitreolus pouze v Thajsku. Pokud je tedy znám původ ryb, je určení jednoduché. Ng a Kottelat uvádějí, že prohlédli řadu vyobrazení těchto ryb v různé akvaristické literatuře a vždy našli na obrázcích jen K. vitreolus. A na závěr ještě jednu poznámku k českým názvům. Potíž je, že oficiální české jméno „sumec sklovitý“ přísluší na základě mylného označování v minulosti druhu Kryptopterus bicirrhis, o kterém už víme, že sklovitý vůbec není. Takže nezbývá, než čekat na opravu. Pouze můžeme upozornit na to, že se jako rodové jméno používá opravdu „sumec“ (jsme v čeledi „sumcovití“), nikoli „sumeček“. Používání rodového jména „sumeček“ je správně vyhrazeno pouze pro příslušníky čeledi „sumečkovití“ (Ictaluridae).

Počet vousů je u různých skupin sumců odlišný. Sumeček americký patří k druhům, které jich mají vůbec nejvíc – čtyři páry
© Jaroslav Hofmann

I v čeledi sumečkovití je minimálně jeden druh, který v souvislosti s akvárii a zejména zahradními jezírky musíme zmínit – sumeček americký (Ameiurus nebulosus). Tento původně severoamerický druh dorůstající délky do 30 cm k nám byl introdukován, poprvé už na konci 19. století, takže se v naší přírodě dnes vyskytuje volně. Kromě toho se ale menší jedinci dají chovat ve studenovodních akváriích, ale hlavně je tento druh pocházející z mírného pásma zajímavým chovancem do zahradních jezírek.

Sumečka amerického lze chovat v nádrži o objemu alespoň 250–300 l nebo v zahradním jezírku
© Jaroslav Hofmann

Vzhledově velmi zvláštní skupinou sumců jsou jihoameričtí velrybovcovití (čeleď Cetopsidae). Mají zavalité holé tělo bez kostěných destiček, velmi malé oči a plavou ve vodním sloupci. Většinou jsou aktivní až za tmy, den tráví v různých úkrytech, z nichž se ale zpravidla dají vylákat při krmení. Některé druhy, jako třeba velrybovec jihoamerický (Cetopsis coecutiens), plavou po nádrži při chovu ve skupině zpravidla i přes den. Vzhledem k tomu, že dorůstají délky kolem 20 cm, vyžadují hodně velkou nádrž. Téměř ideálními akvarijními chovanci jsou ale jejich menší příbuzní z rodu Helogenes – vloni se mezi rybami importovanými i k nám objevil velrybovec guyanský (Helogenes marmoratus) dorůstající jen kolem 8 cm. V přírodě tráví den zpravidla u dna mezi spadaným listím, často v netypické poloze na boku, v akváriu se rád schová do houští jakýchkoli rostlin. Podobně jako u většiny jiných malých sumců jsou jeho oblíbenou potravou živé nitěnky.

Velrybovec jihoamerický
© Jaroslav Hofmann
Velrybovec guyanský
© Jaroslav Hofmann

Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 5/2013.

SPONZOROVANÉ ODKAZY

NOVINKY Z BLOGU

ABECEDNÍ PŘEHLED TAXONŮ

HLEDEJ TAXON

Čeleď:

Rod:

Druh: