Když se řekne „veřejné akvárium“, představí si většina lidí nějakou obří nádrž se žraloky a rejnoky, kterou prochází tunel, a k tomu menší nádrže s pestrobarevnými korálovými rybami ve stylu Nema a Dory – ve všech případech nádrže mořské, jež se všeobecně považují pro laickou veřejnost za atraktivnější. V akváriu-viváriu Aquatis v Lausanne se úspěšně rozhodli přesvědčit návštěvníky, že i sladkovodní nádrže a jejich obyvatelé mohou být atraktivní, zábavní a nabízet spoustu zajímavostí. A i ten tunel tam dokonce mají.
První myšlenka na vybudování velkého veřejného akvária v Lausanne, založeného na sladkovodních nádržích a didakticky pojatého, vznikla už v roce 2000. Postupně se různě vyvíjela a upravovala, významný moment nastal v roce 2009, kdy se rozhodla do projektu vstoupit hotelová a lázeňská skupina BOAS, která se stala jeho majoritním akcionářem. Další úprava koncepce následovala po uzavření dohody s končícím lausannským viváriem o tom, že se nové zařízení postará o většinu jeho obyvatel. Nakonec bylo rozhodnuto, že pod jménem Aquatis vznikne komplex tvořený veřejným akváriem-viváriem, hotelem a kongresovým centrem. V jeho těsném sousedství bylo vybudováno P+R parkoviště a stanice linky M2 lausannského metra je prakticky v suterénu akvária. Jako první byl otevřen na jaře 2015 hotel s konferenčním centrem, akvárium-vivárium následovalo o dva a půl roku později.
Budova akvária-vivária upoutá už zvenčí. Její dvě patra mají kruhový tvar a jsou obloženy asi 100 000 destičkami z eloxovaného hliníku, které se pohybují, což vyvolává dojem odrazů na vodní hladině rozpohybované větrem, případně evokuje představu rybích šupin. Vlastní expozice je umístěna právě v těchto dvou patrech, zatímco přízemí je vyhrazeno pokladnám, obchodu se suvenýry a restauraci.
Začněme suchou řečí statistiky. Akvárium-vivárium nabízí na ploše 3500 m2 celkem 46 akvárií, terárií a vivárií, v nichž žije zhruba 10 000 ryb a 100 plazů či obojživelníků z 20 různých ekosystémů na pěti kontinentech. Celkový objem vody v nádržích činí 2 mil. l, z čehož asi polovina připadá na největší nádrž vybudovanou na výšku obou pater. K této základní charakteristice musíme dodat ještě jednu, čísly nezachytitelnou. Aquatis není jen veřejné akvárium a terárium, nýbrž také velmi živoucí „muzeum vody“, jak ho označil jeden ze švýcarských deníků. Anebo dejme slovo ředitelce Aquatisu, Angélique Vallée-Sygutové, která sem přešla z pozice projektové vedoucí známého Oceánografického muzea v Monaku: „Nejde čistě o muzeum, akvárium, vivárium nebo zoo. Aquatis chce pomocí moderní scénografie zprostředkovat návštěvníkům vědomosti, a proto také záměrně představuje velké množství zvířat.“ Doplňuje ji jeden z autorů původní myšlenky, francouzský biolog a specialista na akvakultury Frédéric Pitaval: „Sladká voda je jedním z nejdůležitějších přírodních zdrojů, přitom ale je nejméně chráněná.“ Proto chce Aquatis předvést obrovskou rozmanitost obyvatel sladkých vod, ale také křehkost jejich ekosystémů, upozornit na problémy změny klimatu, tání ledovců, znečišťování a stálého ohrožení přirozeného prostředí vodních organismů. Jednou složkou vzdělávací stránky expozice jsou popisky u každé nádrže – na dotykových obrazovkách si je lze zobrazit ve třech jazycích, francouzštině, němčině nebo angličtině, nejprve přehled národních a vědeckých názvů s obrázkem příslušného druhu a po dalším dotyku pak u každého druhu podrobné informace. Druhou složku představují panely s texty a fotografiemi, filmové projekce a další prvky rozmístěné po celé prohlídkové trase.
Celé první patro je věnováno Evropě reprezentované, vzhledem k místu, kde se nacházíme, zcela logicky, řekou Rhônou, jež protéká Ženevským jezerem. Je tu představena od svého pramene na Rhônském ledovci ve švýcarském kantonu Wallis až po ústí do Středozemního moře ve francouzské oblasti Camargue. Celá expozice tak začíná stylizovanou ledovcovou jeskyní, kde se návštěvníci poprvé setkají s dost hojně používaným instalačním prvkem, totiž zrcadly zasazenými do podlahy. Zatímco zde zrcadla zvyšují efekt „ledovcového“ prostředí, jinde zajímavě odrážejí fotografie umístěné na stropě nebo prostorové instalace pod stropem, jichž by si jinak méně pozorný návštěvník ani nemusel všimnout. Neobvyklé použití zrcadel má i jedno drobné úskalí, na které v prvním sále upozorňuje zvláštní tabulka, byť z praktického hlediska poněkud pozdě – doporučuje totiž ženám, aby do expozice nevstupovaly v sukních nebo si alespoň dávaly na zrcadla pozor.
První akvárium obývá několik zástupců lososovitých ryb typických pro horské řeky a vedle si lze spustit projekci, v níž se vysvětluje, jak se na Zemi po miliony let střídaly cykly tepla a chladu. A takhle to pokračuje dál po toku řeky, přes sekce Jezero a Řeka až po Deltu s dvěma velkými otevřenými nádržemi, z nichž jedna představuje kanál v Camargue a druhá obyvatele pobřežních vod Středozemního moře (jedna z mála výjimek s mořskou, resp. brakickou vodou), a filmem představujícím tuhle pozoruhodnou oblast na jihu Francie symbolizovanou hejnem letících plameňáků. Pozorný návštěvník cestou objeví v některých nádržích druhy, které se ve veřejných akváriích chovají jen zřídka, jako je siven obrovský, síh švýcarský, kriticky ohrožený drsek rhônský, žijící v přírodě již jen ve čtyřech izolovaných populacích, nebo jelec ručejník. Objeví se i první zástupci obojživelníků a plazů, čolek horský, rosnička sardinská, černá forma zmije skvrnité a další. V sekci Jezero se návštěvníci poprvé dostanou k výše zmíněné obří nádrži na výšku obou pater, zatím ale jen klasicky z boku. Na konci 1. patra, za Deltou, se k ní vrátí a tentokrát už projdou proskleným tunelem na jejím dně. Ve spodní části nádrže se nejčastěji zdržují okouni, kapři a parmy, zahlédnout lze i kostlíny – tady je zřejmé, že geografické vymezení není zcela striktní. Kostlíni jsou ryby ze sladkých vod mírného pásu, ovšem severoamerických, nikoli evropských. Platí to i pro největší hvězdy této obří nádrže, které ale plavou v horní části vodního sloupce, blízko u hladiny. Dobře a zblízka budou vidět až poté, co návštěvník projde závěrečnou expozicí Evoluce a kolem hrůzu nahánějícího věrného modelu řvoucího a hlavou kývajícího spinosaura vystoupá po schodech do 2. patra. A jsou tady – šedohnědé půl metru až metr dlouhé ryby s nepřehlédnutelným veslovitým rostrem, vpřed trčícím výběžkem lebky nesoucím desetitisíce smyslových receptorů, a obrovitou otevřenou tlamou odhalující pohled daleko do hlubin žaberního aparátu – veslonosové američtí. Poslové minulosti, po oficiálním prohlášení veslonosa čínského za vyhubený druh jediní zástupci své čeledi příbuzné jeseterům, která se poprvé na Zemi objevila už ve spodní křídě.
Druhé patro patří tropickým sladkým vodám a jejich obyvatelům. První na řadě je Afrika, za ní Asie, následuje Austrálie s Oceánií a na závěr Jižní Amerika. I zde jsou akvária doplněna několika terárii a vivárii, takže třeba v africké části narazí návštěvníci nejprve na zmiji gabunskou a mangustu jižní, pak teprve přijdou na řadu ryby. Mnoho druhů zde žije pohromadě v jedné obrovské otevřené nádrži, včetně raritního fantanga nilského, další z fylogeneticky prastarých ryb. Zajímavé je, že v nádrži prosperují pohromadě druhy žijící v přírodě v dost odlišných podmínkách, včetně třeba ohroženého tlamouna alkalického, endemita z hypersalinního jezera Natron. Asijské oddělení připomíná některé zajímavé rybí biotopy, například zaplavená rýžoviště nebo pobřežní mangrovové porosty – proti sobě jsou dvě velké nádrže, jedna simulující prostředí mangrovů za přílivu a druhá za odlivu, obě s brakickou vodou. Za pozornost zde stojí i dvě terária. V jednom je k vidění jeden z nejohroženějších hadů na světě, chřestýšovec mangšanský. Druh vědecky popsaný teprve v roce 1990 se vyskytuje v jediné maličké oblasti čínského pohoří Mang-šan a odhaduje se, že v přírodě dnes už nežije ani 300 jedinců. Obří terárium pak patří jednomu mladému samci varana komodského, který přišel na svět v pražské zoo. Když člověk srovná v oddělení Austrálie a Oceánie obyvatele dvou sladkovodních nádrží s novoguinejskými a australskými duhovkami a jediné čistě mořské nádrže v celé expozici připomínající Velký bariérový útes, musí objektivně uznat, že barevností si sladkovodní duhovky s korálovými rybami v ničem nezadají. I tady stojí za pozornost jedno terárium – žije v něm taipan menší, nejjedovatější had světa, jehož jedno kousnutí obsahuje množství jedu, které by dokázalo usmrtit 250 000 myší nebo 100 dospělých lidí. Poslední jihoamerické oddělení má podobu samostatného tropického skleníku postaveného opět na výšku obou pater, jímž se schází cikcak dolů kolem několika akvárií včetně otevřených nádrží s velkými cichlidami či rostlinožravými tetrami. V krátkých intervalech tryskají do prostoru na mnoha místech oblaka droboučké vodní tříště a páry – už dlouho jsem v žádném tropickém pavilonu nezažil tak dokonalou iluzi vlhkých tropů jako právě tady. Na závěr až dole ještě akvárium s piraňami a pak už následuje ostrý přechod rovnou do obchodu se suvenýry. Po jihoamerických tropech tak trochu klimatická rána do vazu, která ale zároveň poslouží jako potřebné probuzení ze snu. Nedá se nic dělat, úžasná cesta pěti kontinenty skončila, jsme zpátky doma. Tak zase někdy příště!
Tento článek vyšel v časopise Země světa, číslo 4/2020 „Ženevské jezero“ (www.zemesveta.cz). Pro vydání na AQUATABu byl rozšířen o další fotografie.
