Z afrických sumců se v akváriích chovají nejčastěji někteří peřovci z čeledi Mochokidae. I když tato čeleď zahrnuje též malé ryby jako stvořené pro menší bytové nádrže (např. rody Mochokiella, Microsynodontis), u nás se téměř výlučně objevují různé druhy početného a velikostně i barevně značně variabilního rodu Synodontis.
Pro všechny příslušníky čeledi Mochokidae se v češtině používá rodové jméno "peřovec", jedinou výjimkou je rod Mochokiella nazývaný "peřoveček". Rodů je sedm až deset – "nezpochybnitelnou" sedmičku tvoří Mochokiella, Atopochilus, Chiloglanis, Euchilichthys, Microsynodontis, Mochokus a Synodontis, k ní se přidává ještě rod Acanthocleithron považovaný některými ichtyology za totožný s rodem Mochokus a dvojice rodů Brachysynodontis a Hemisynodontis. Ty zahrnují oba po jediném druhu (Brachysynodontis batensoda, Hemisynodontis membranacea) a často je najdeme řazené v rodu Synodontis, neboť někteří odborníci neshledávají jejich odlišnosti natolik zásadními, aby ospravedlňovaly existenci samostatných rodů. Celkový počet druhů v čeledi Mochokidae se blíží dvěma stovkám, přičemž zhruba 127–129 jich patří do rodu Synodontis. Ten je tak zdaleka nejpočetnějším nejen ve své čeledi, ale i mezi africkými sumci vůbec. Budeme-li uvažovat pouze vědecky popsané druhy, nikoli lokální importované formy dosud nepopsané, pak je mezi všemi sumci druhově bohatší pouze jihoamerický rod Corydoras.
Peřovci (a teď mám pod tímto označením na mysli stejně jako dále v článku ryby rodu Synodontis) jsou skupinou, v níž se pořád "něco děje". Jsou popisovány nové druhy (jen za poslední tři roky devět), i když v této souvislosti je dobré připomenout, že popisy více než padesáti druhů jsou založeny na jediném exempláři, což samozřejmě nemůže vůbec postihnout případnou variabilitu druhu. Nelze proto vyloučit, že v budoucnu budeme svědky procesu opačného, kdy další studium vyústí ve snižování počtu druhů a synonymizaci jmen. Do systematiky peřovců pronikají nové molekulární metody. Podrobnému zkoumání mitochondriální DNA, ale i klasickému morfologickému studiu byli podrobeni především peřovci z jezera Tanganika, které zřejmě obývá vyvíjející se komplex druhů, po evoluční stránce ne nepodobný tomu, co známe u některých tanganických či malawských cichlid. K tomu se čas od času objeví v akvaristických časopisech zprávy o chovu a odchovu některých druhů. A tak si peřovci zaslouží trochu pozornosti.
Začněme zdánlivou drobností, která určitě nebude přijata s velkým nadšením ani u nás – někteří akvarističtí publicisté ve světě (viz třeba Finley 2007c) dokonce z tradicionalistických důvodů zprvu váhali, zda ji převzít a začít používat. Když Ferraris (2007) vytvořil svůj monumentální soupis všech druhů sumců, opravil mj. jednu rozšířenou a zavedenou chybu – jméno Synodontis je ženského rodu, čemuž by měly také samozřejmě odpovídat koncovky druhových jmen, jenže ony v některých případech neodpovídaly. A tak Ferraris změnil u 32 druhových jmen koncovku -us na -a. Abychom byli úplně přesní, tak u 31, protože ve 32. případě byl druh Synodontis angelica původně popsán právě takto a do podoby angelicus se jeho jméno posunulo až časem. Takže nově a správně nás čeká třeba Synodontis albolineata, angelica, caudovittata, congica, decora, euptera, flavitaeniata, macrophthalma, marmorata či multipunctata, abychom uvedli jen několik nejznámějších příkladů.
Nové výzkumy tanganických peřovců jsou fascinující, a pokud si kdokoli potřebuje potvrdit sokratovské "vím, že nic nevím", snadno se mu to při čtení jejich výsledků povede. Nemá cenu je popisovat do detailu, určitá potíž s molekulárně-genetickým zkoumáním fylogenetických vztahů je v tom, že výsledky dosažené různými technikami mohou, ale nemusí být vzájemně srovnatelné. A právě obě publikované studie (Koblmüller a kol. 2006, Day & Wilkinson 2006) sledovaly v mitochondriální DNA tanganických peřovců odlišné geny. Snažit se pak dokonce srovnat molekulární údaje s výsledky "klasickými", založenými především na meristických a morfometrických znacích, to už může způsobit slušné bolení hlavy. Zjednodušeně řečeno, závěry obou "molekulárních" studií se shodly v tom, že peřovci z jezera Tanganika nejsou monofyletického původu (ze společného předka), nýbrž že v jezeře existují dvě linie, jež ho mohly osídlit nezávisle na sobě, a přinejmenším v jedné z nich se vyskytují také ryby, které patří k novému, dosud nepopsanému druhu. Podle Koblmüllera a kol., jejichž studie byla rozsáhleji pojata (ale lze jí zase vytknout určité ichtyologické, resp. faunistické chyby, na něž upozorňuje ve své monografii Seegers 2008a), existuje ve východní Africe šest hlavních vývojových linií peřovců, které vznikly ze společného středo- či západoafrického předka asi před 20 miliony let, tj. ještě před vznikem velkých jezer (stáří nejstaršího z nich, právě Tanganiky, se odhaduje na 9–12 mil. let). Pouze ony dvě linie v Tanganice se pak jako jediné dále diverzifikovaly ve větší počet druhů.
Uvedené dvě práce molekulárně genetické představují zatím jednotlivé kamínky mozaiky, jež má do celkového složení ještě hodně daleko. Ve stejném roce 2006 publikovali Wright a Page "klasickou" ichtyologickou revizi peřovců z jezera Tanganika, v níž opravdu popsali hned tři nové druhy a jeden další znovu obnovili, čímž se celkový počet druhů peřovců v Tanganice vyšplhal na jedenáct, z toho deset endemických. V dalším závěru se však Wright s Pagem od obou předchozích děl liší – tanganičtí peřovci jsou podle nich skupinou monofyletickou, což by naopak nasvědčovalo tomu, že jejich předek osídlil již existující jezero. Nepřemýšlejme však raději marně nad opačnými závěry, k nimž badatelé dospěli, a podívejme se na skutečnosti důležité pro praktické akvaristy.
Ještě kolem roku 2000 se v literatuře běžně tvrdilo, že hnízdními parazity, kteří podkládají své jikry třoucím se tlamovcům, jsou nejméně dva či tři druhy tanganických peřovců. Pokud si tuto informaci, na jejímž šíření jsem se podílel svého času, adekvátně stavu tehdejšího vědění, i já, stále pamatujete, zapomeňte na ni, nebo lépe – opravte si ji. To, co jsem naznačoval už před více než čtyřmi roky (Hofmann 2005), se zdá být stále jednoznačnější – jediný druh, u kterého dosud byl jasně hnízdní parazitismus prokázán, je peřovec kukaččí (Synodontis multipunctata). Ostatním druhům byl tento jev přisouzen na základě jejich špatného určení. Naopak – u obou druhů, které bývaly nejvíce "v podezření", totiž u peřovce skalního (Synodontis petricola) a peřovce Pollova (Synodontis polli) je dnes jasné, že se rozmnožují běžným způsobem. Na druhé straně to samozřejmě neznamená, že by se nemohl hnízdní parazitismus vyskytovat ještě u některého z druhů, o jehož způsobu rozmnožování nevíme dosud vůbec nic. Asi nejžhavějším kandidátem v tomto směru je peřovec obrooký (Synodontis grandiops), jeden ze tří nově popsaných druhů Wrightem a Pagem v revizi z roku 2006. Tyto ryby se totiž dosud "skrývaly" pod označením Synodontis multipunctata – zbarvením a kresbou jsou od peřovce kukaččího k nerozeznání. Finley (2007b) si dal tu práci a porovnal popis zbarvení obou druhů v uvedené revizi – až na tři slova, která nic nemění, a jednu drobnou odlišnost v interpunkci je identický… Oba druhy se odlišují drobnějšími morfometrickými znaky, z nichž ale na živých rybách lze prakticky využít pouze dva. Prvním je rozdílný počet měkkých paprsků v prsních ploutvích – u S. multipunctata 8, u S. grandiops 7, druhým pak rozdíl v relativní velikosti očí. U S. multipunctata odpovídá průměr oka 45–62 % délky rypce, u S. grandiops 64–81 %, tj. oko je relativně větší. Protože ryby S. grandiops byly v minulosti zcela jistě dováženy do akvárií jako S. multipunctata, je možné, že některá pozorování hnízdního parazitismu se týkala i jich. To je ale čirá spekulace, kterou může potvrdit jedině další pozorování u skutečných S. grandiops. Jinou spekulací by byla otázka, jak dlouho nám vůbec vydrží jméno Synodontis multipunctata, alespoň pro ty ryby, které jsme zvyklí jím označovat dnes. Když totiž srovnáme jejich vzhled s barevným vyobrazením holotypu, podle něhož Boulenger v roce 1898 druh popsal, nevypadají zrovna jako bratři…
I když nerad, musím v této souvislosti přidat ještě jednu poněkud znepřehledňující poznámku. Jak uvádí Finley (2006), již v r. 1994 publikoval L. Gordon v časopise Cichlid News zprávu o tom, že pozoroval kukaččí chování při rozmnožování u peřovců, které označil jako "dwarf petricola" – proto, že původně byly dovezeny pod chybným označením S. petricola. Jenže pozor – v tomto případě došlo k záměně na druhou, Gordonovy ryby neměly nic společného nejen se skutečným druhem Synodontis petricola, ale ani s formou jinak opravdu v minulosti dováženou do Evropy i USA pod obchodním označením "dwarf petricola". Šlo o ryby, které se v některých znacích velmi blížily k Synodontis multipunctata, v jiných se odlišovaly.
"Skutečné" ryby "dwarf petricola" jsou druhým nově popsaným druhem v revizi Wrighta a Page a nesou jméno peřovec světloploutvý (Synodontis lucipinnis). Společně s peřovcem skalním (Synodontis petricola) jsou to jediné dva tanganické druhy, které mají bíle zbarvený trn v hřbetní a prsních ploutvích. Pro peřovce světloploutvého jsou charakteristická světle zbarvená "okénka", která má na bázi černých trojúhelníků v ploutvích – nejlépe je to vidět v ploutvi hřbetní a řitní. Oba tyto druhy se třou do volné vody a nejsou hnízdními parazity. Pro úplnost ještě dodejme, že třetím nově popsaným druhem je Synodontis ilebrevis a obnoveným druhem Synodontis irsacae – to je druh, který popsal Matthes v roce 1959 a o tři roky později ho sám zrušil s tím, že šlo o juvenilní formu peřovce tanganického (Synodontis dhonti), popsaného Boulengerem již roku 1917. Wright s Pagem došli nyní k závěru, že mezi oběma formami neexistují žádná přechodná stadia, která by velikostní a kresebnou řadu doplnila, takže Synodontis irsacae je opravdu samostatný druh dorůstající do 19 cm, zatímco S. dhonti je i dvakrát větší.
Opusťme však již Tanganiku a podívejme se na novější informace o chovu a odchovu některých peřovců i na problematiku jejich druhového určení. Je třeba předeslat, že zdaleka ne všechny chovatelské úspěchy projdou tiskem, takže publikované zprávy představují jen část skutečného stavu. Platí to i v jiných zemích, u nás snad ale dvojnásob – o odchovech problémových druhů čeští akvaristé téměř nepíší… Kdyby psali, nebyl by možná obrázek naší země tak nelichotivý, jak ho v souvislosti s peřovci vykreslil nedávno v americkém časopisu Tropical Fish Hobbyist Lee Finley (2008a): "Velmi nepříjemným trendem je trvalé šíření různých, zcela záměrně vytvořených kříženců peřovců. Křížení druhů je dosahováno hormony – a i když tato metoda může být legitimní technikou při množení problémových druhů, její použití pro pouhé získání mezidruhových kříženců je zcela neomluvitelné. Rozšiřování takových kříženců by se mělo na všech úrovních potlačovat, ale buďme realisté, vzhledem k potenciálnímu finančnímu zisku bude ke křížení jistě docházet i nadále. Bezpochyby existují i jiné zdroje, ale zdá se, že značná část těchto kříženců pochází z východoevropské České republiky. … Poznámka pro maloobchodníky: pokud uvidíte ryby dodávané jako "S. granulosa" nebo "S. ornatipinnis" a potvrdí se vám, že pocházejí z České republiky, můžete setsakra vzít jed na to, že takové ryby nejsou tím, zač jsou vydávány." A není to jediný případ. V posledním loňském čísle německého časopisu DATZ varuje před stoupajícím množstvím kříženců peřovců Ingo Seidel (2008). Kromě Polska,Ruska, Indonésie a Singapuru zmiňuje jako zemi původu těchto kříženců několikrát i Českou republiku – konkrétně v případě ryb vydávaných za peřovce malawiské (Synodontis njassae) a ozdobné (Synodontis decora). Trochu odlišný názor na křížence peřovců měl před několika lety Harald Jahn (2006). Podle něj kříženci peřovců pocházejí hlavně z Ruska a není na nich nic špatného, pokud jsou však pravdivě označeni jako kříženci. Pojďme se ale raději věnovat poctivému rozmnožování "čistokrevných" peřovců.
Seegers (2008a) uvádí, že dosud byly tiskem publikovány zprávy o rozmnožení 14 různých druhů, resp. forem peřovců. Tato formulace je nutná ze dvou důvodů. Předně – v některých případech není stoprocentně jisté, že ryby opravdu patřily ke druhu, jehož jménem byly označeny. K nejproblematičtějším patří po této stránce jméno Synodontis nigrita, které bylo a je často přisuzováno nejen skutečným peřovcům tečkovaným, jak zní český název tohoto druhu, tak i jiným, v dané chvíli obtížně určitelným či neurčitelným peřovcům (viz též popisky k fotografiím u tohoto článku). Za druhé – u peřovce černobřichého (Synodontis nigriventris) bylo tření popsáno u dvou relativně snadno odlišitelných barevných forem. Základní forma má tělo tmavě a světle hnědě mramorované, s občasnými bělavými skvrnami, které někdy vytvářejí především kolem tukové ploutvičky nepravidelné podélné proužky. Druhá forma, označovaná často obchodním přídomkem "Zebra", má výraznější světlé partie těla, výraznější pruhování ocasní ploutve, často se u ní objevují nepravidelné světlé příčné pásy na ocasním násadci a na boku mezi předním okrajem tukové ploutvičky a nasazením řitní ploutve. Tato forma, která by mohla být i samostatným druhem, je dosud známa pouze z okolí města Kutu v Kongu.
Herbert Nigl se svými spolupracovníky v německé firmě Dietzenbach vypracovali metodiku, díky níž se jim podařilo opakovaně rozmnožit devět různých druhů a forem peřovců. Následně pak Evers s Niglem (2004) publikovali snímky individuálního vývoje osmi z nich. Z pohledu určení druhů je zajímavá jedna jejich zkušenost. Pracovali mj. s rybami, které získali jako Synodontis robbianus, jež však vzhledově velmi připomínaly jinou formu, kterou množili, označenou Synodontis cf. nigrita. Mláďata si byla velmi podobná a autoři dospěli k závěru, že zřejmě šlo o jediný, relativně variabilní druh. Takový závěr se ale samozřejmě týká pouze oněch konkrétních ryb, jež měl Nigl k dispozici, rozhodně nelze na jeho základě zobecnit, že by peřovci S. robbianus a S. nigrita byli ve skutečnosti jeden stejný druh – ale může to být popud k zamyšlení. Svou metodiku sice Nigl neprozradil, několik publikovaných detailů z rozmnožování stojí za připomenutí. Krátce po oplození zvětšují jikry peřovců výrazně svůj objem, až na trojnásobek původní velikosti. Odchovná nádrž proto musí být velká a dobře prokysličená, vždyť třeba 15 cm dlouhá samice Synodontis cf. nigrita má až 5000 jiker! Při teplotě 28 °C je zárodečný vývoj velmi rychlý, larvy se líhnou již po 52 hodinách. U Synodontis sp. aff. nigriventris (neboli Synodontis nigriventris "Zebra") upozorňují autoři na velkou citlivost potěru v prvních dnech života vůči náhlým změnám vlastností vody. Odchovná nádrž musí být u této formy udržována v naprosté čistotě a nutná je vysoká teplota kolem 28 °C.
O úspěšném odchovu peřovce Schoutedenova (Synodontis schoutedeni) bez hormonální stimulace informoval Drescher (2007). Tento druh rozmnožil poprvé legendární německý specialista na sumce, Hanns-Joachim Franke (1992) – rovněž bez hormonů, avšak jeho ryby byly asi půl roku před spontánním třením hypofyzovány, tehdy bez přímého efektu. Drescher umístil pár do 54litrové nádrže bez písku, s provizorním třecím roštem na dně. V nádrži byla pětina vody z chovného akvária a čtyři pětiny čerstvé vodovodní, teplota 25 °C. Následujícího dne vyměnil 20 litrů vody (čerstvá a stará v poměru 1:1) a o den později po vypuštění 20 l doplnil 10 l čerstvé. Dříve, než stačil dopustit do vytíračky ještě zamýšlených 10 l vody z chovné nádrže, ryby se začaly třít. Jiker bylo celkem asi 400–500, v pauzách mezi třecími akty měli rodiče tendenci je požírat. Během několika hodin bylo zřejmé, že se jich dále vyvíjí jen asi třetina. Při 27 °C se larvy začaly líhnout asi 27–31 hodin po výtěru, část však měla problémy s protržením jikerných obalů a uhynula. Čtyři dny po vykulení začal potěr přijímat potravu. V pěti měsících měřila mláďata již asi 5 cm, úspěšně se jich podařilo odchovat jen asi 30. Peřovec Schoutedenův patří k relativně nejsnáze množitelným peřovcům vůbec. Byl i mezi druhy, které rozmnožil Nigl, a také v USA ho aktuálně množí hned několik chovatelů (Finley 2008b).
O svých šestiletých zkušenostech s chovem peřovce žlutopásého (Synodontis flavitaeniata) referoval podrobně Winkelmann (2007a, 2007b). Úspěšný odchov se mu nezdařil, po různých "kouzlech" s vodou pozoroval námluvy (aktivita zvířat se zvyšovala po výměně vody), vlastní tření však nikoli. Po úhynu jedné ryby provedl její pitvu – šlo o samici asi 11 cm dlouhou, s dobře vyvinutými jikrami o velikosti 1,2–1,5 mm.
Na jedno zamyšlení už toho bylo dost. A čeká nás toho třeba ještě víc, včetně novinek v nádržích – Lothar Seegers (2008b) horuje za druhy ze skupiny "afrofischeri", což je trojice peřovec viktorijský (Synodontis afrofischeri), peřovec Greshoffův (Synodontis greshoffi) a peřovec Füllebornův (Synodontis fuelleborni). Ve všech případech jde o velikostně i barevně vhodné peřovce pro akvaristiku dosud dovážené pouze individuálně. Nechme se překvapit.
Literatura
- Day, J. J. & M. Wilkinson (2006): On the origin of the Synodontis catfish species flock from Lake Tanganyika. Biol. Lett. 2, 548–552
- Drescher, O. (2007): Meine Erlebnisse mit dem Marmorierten Fiederbartwels. DATZ 60, 12, 16–20.
- Evers, H.-G. & H. Nigl (2004): Die ersten Lebenswochen bei Fiederbartwelsen. AFAH 36, 6, 12–18.
- Ferraris, C. J. (2007): Checklist of catfishes, recent and fossil (Osteichthyes: Siluriformes), and catalogue of siluriform primary types. Zootaxa, 1418, 1–628.
- Finley, L. (2006): Good News from Lake Tanganyika. TFH 55, 3, 54–56.
- Finley, L. (2007a): Tanganyika News Update (and Other Notes). TFH 55, 7, 52–54.
- Finley, L. (2007b): Lake Tanganyikan Synodontis – the Revision. TFH 55, 8, 60–62.
- Finley, L. (2007c): A Major Work on Catfishes. TFH 55, 11, 56–58.
- Finley, L. (2008a): Rambling With Synodontis: Part 1. TFH 56, 10, 48–50.
- Finley, L. (2008b): Rambling With Synodontis: Part 3. TFH 56, 12, 46–48.
- Franke, H.-J. (1992): Der Ornament-Fiederbartwels und seine geglückte Zucht. DATZ 45, 1, 11–15.
- Hofmann, J. (2005): Peřovci. ATF 1, 1, 24–27.
- Jahn, H. (2006): Módní peřovci – kříženci v rodu Synodontis. Aqualog news 69 in: ATF 2, 7, 44–45.
- Koblmüller, S., Sturmbauer, Ch., Verheyen, E., Meyer, A. & W. Salzburger (2006): Mitochondrial phylogeny and phylogeography of East African squeaker catfishes (Siluriformes: Synodontis). BMC Evolutionary Biology, 6, 49.
- Seegers, L. (2008a): Die Welse Afrikas. Tetra Verlag, Berlin, 604 str.
- Seegers, L. (2008b): Synodontis afrofischeri und seine Verwandten. Aquaristik-Fachmagazin 40, 6, 46–49.
- Seidel, I. (2008): Vorsicht, Hybriden! DATZ 61, 12, 20–23.
- Winkelmann, H. (2007a): Meine Erfahrungen mit dem Gelbbinden-Fiederbartwels. DATZ 60, 3, 30–33.
- Winkelmann, H. (2007b): Gelbbinden-Fiederbartwels. DATZ 60, 5, 55.
- Wright, J. J. & L. M. Page (2006): Taxonomic revision of Lake Tanganyikan Synodontis (Siluriformes: Mochokidae). Bulletin of the Florida Museum of Natural History 46, 4, 99–154.
Tento článek byl publikován v časopise Akvárium terárium 2/2009.
