Perlovky patří k cichlidám, které se v akváriích chovají už více než sto let, i když nejde o ryby nějak zvlášť masově rozšířené. Do značné míry za to může jejich ne úplně oprávněná pověst agresivních rváčů.
Perlovky (rod Hemichromis) se vyskytují ve velké části Afriky, od Alžírska a Egypta až po Angolu, sever Jižní Afriky a povodí Zambezi, zcela chybějí pouze ve východní Africe (oblast jezer ve Velké příkopové propadlině). Podle vzhledu se dají perlovky rozdělit do dvou skupin. Početnější je skupina malých perlovek, dorůstajících podle konkrétního druhu celkové délky 8–12 cm, jež se souhrnně označují jako „červené“, případně „drahokamové“ (z anglického „jewel“) perlovky. Do této skupiny patří k deseti platným druhům a několik dalších forem, vědecky dosud nepopsaných. Základní zbarvení je růžové, červené či rezavé, s jednou až třemi většími černými skvrnami (na skřelích, uprostřed boků a na ocasním násadci) a někdy též s různě hustými, zářivě modrými drobnými skvrnkami na hlavě či na celém těle. Jedním z platných druhů je Hemichromis bimaculatus s českým jménem „perlovka červená“ – při použití adjektiva „červená“ je proto třeba vždy rozlišovat, zda se jím míní tento konkrétní druh nebo celá skupina malých druhů. Akvaristům jsou ryby z této skupiny daleko známější než velké, tzv. pětiskvrnné perlovky, které dorůstají velikosti až 25 cm. Základní zbarvení těchto ryb je žluté až hnědavé, s červeným břichem a pěti velkými černými skvrnami ve střední linii těla, první je hned za skřelemi a často splývá s tmavou skvrnou na jejich horním okraji, poslední na ocasním násadci. Ani v této skupině nejsou názory na počet platných druhů jednotné, jsou buď dva, nebo tři.
Všechny perlovky, malé i velké, mají obdobný způsob rozmnožování. Páry se vytírají na nechráněný pevný substrát a rodiče mezi sebou nemají své role při péči o potomstvo nijak rozdělené, perlovky vytvářejí typickou rodičovskou rodinu. Obě pohlaví se od sebe vzhledově prakticky neliší, pohlaví konkrétního jedince lze jednoznačně určit až podle chování během tření, resp. podle tvaru urogenitální papily.
Společná pro malé i velké druhy je také ona už zmíněná negativní pověst, podle níž jsou perlovky velmi nesnášenlivé a agresivní ryby. Něco pravdy na ní je například v tom smyslu, že u některých druhů je dost problematický výběr vhodného páru, který spolu bude harmonizovat. Pokud si dvojice vzájemně nevyhovuje, může snaha o námluvy skončit v nedostatečně velkém akváriu až smrtí slabšího jedince. Dalším zrnkem pravdy je, že perlovky patří k těm cichlidám, u kterých je rodičovský pud vyvinut velmi silně, takže jikry i potěr brání značně vehementně. Opět – v příliš malém akváriu to může vyvolat problémy. Jednou ze základních podmínek úspěšného a bezproblémového chovu perlovek je proto dostatečně velká nádrž s různými úkryty. Záleží pochopitelně rovněž na množství chovaných ryb, nejen perlovek, ale i jiných. Malé perlovky lze kombinovat např. s většími afrotetrami, peřovci, v hodně velkém akváriu i s některými dalšími africkými cichlidami jako třeba pestřenci, velké perlovky pak, rovněž v hodně velkém akváriu, s obdobnými druhy, které ale musí dosahovat zhruba stejné velikosti jako perlovky.
Vzhledem k zmiňované pověsti bude asi pro leckoho překvapením skutečnost, kterou mnozí akvaristé prakticky se věnující chovu malých perlovek opakovaně zaznamenali – některé druhy jsou vysloveně plaché. Platí to zejména pro druh Hemichromis cristatus (někteří ichtyologové považují tento druh za totožný s perlovkou červenou, proto v některé literatuře nefiguruje a aktuálně nemá české jméno, ale vše, mj. i etologické odlišnosti, nasvědčuje tomu, že jde o „dobrý“ druh), ale třeba i pro některé populace perlovky tečkované (Hemichromis guttatus). Velmi klidná je vědecky dosud nepopsaná forma, obchodně označovaná jako Hemichromis sp. Moanda.
U velkých perlovek se všeobecně přijímá existence dvou druhů, perlovky skvrnité (Hemichromis fasciatus) a perlovky protáhlé (Hemichromis elongatus). Spory se vedou o třetí druh Hemichromis frempongi, endemita z ghanského kráterového jezera Bosumtwi, kterého někteří ichtyologové považují pouze za jednu z lokálních forem perlovky skvrnité. Vzhledem k tomuto velmi omezenému výskytu, navíc ve velmi specifickém prostředí (vodivost vody v tomto jezeře může dosahovat až 1000 μS/cm), i k určitým rozdílům ve zbarvení a dalším znakům je ale dost pravděpodobné, že jde opravdu o samostatný druh.
Velký problém s druhovým určením ryb chovaných v akváriích je však u malých perlovek. Většina druhů si je totiž vzhledově velmi podobná, zbarvením, kresbou i tělními proporcemi, přitom však v rámci každého druhu existuje poměrně značná variabilita ve zbarvení a kresbě, závislá zejména na aktuálním vyladění každého jedince. Když se podíváme do akvaristických knížek z 60.–80. let minulého století, najdeme v nich prakticky bez výjimky představen jediný druh malých perlovek, perlovku červenou (Hemichromis bimaculatus). Neplatí to jen pro knihy českých autorů, ale i pro literaturu německou či anglo-americkou. Není divu, že za takové situace akvaristé každou malou perlovku označovali tímto jediným jménem. V roce 1979 publikoval americký ichtyolog P. V. Loiselle (dodnes stále jedinou) revizi rodu Hemichromis, v níž uvedl řadu důležitých faktů. Skutečný druh H. bimaculatus zřejmě do té doby vůbec nebyl do akvárií dovážen a většina takto označovaných ryb patřila pravděpodobně do druhu Hemichromis guttatus, česky perlovka tečkovaná. Přinejmenším v USA se v té době, tj. koncem 70. let, choval už také druh Hemichromis cristatus a v Evropě údajně perlovka rudá (Hemichromis lifalili), označovaná často jako „Hemichromis bimaculatus typ II“, která se ale podle zkušeností akvaristů z NDR křížila s rybami původně označovanými H. bimaculatus, jež ve skutečnosti byly zřejmě H. guttatus. Do akvaristické literatury i praxe pronikla výrazněji pouze jedna z těchto informací a červené perlovky, především ty, které měly hodně svítivě modrých teček po těle, se začaly houfně přejmenovávat na Hemichromis lifalili. Výsledkem je, že když se podíváme na akvaristickou literaturu posledních 60 let, od 60. let minulého století do současnosti, zjistíme, že se v ní zdaleka nejhojněji vyskytují v souvislosti s malými perlovkami dvě jména – Hemichromis bimaculatus a Hemichromis lifalili. Jak ale upozorňoval už Loiselle na počátku 90. let minulého století a aktuálně to potvrzuje i jeden z velkých odborníků na západoafrické cichlidy, rakouský zoolog a ichtyolog Anton Lamboj, který se perlovkami zabývá už dobrých 20 let, oba tyto druhy jsou ve skutečnosti v akvaristice velmi vzácné a většina běžně chovaných malých perlovek s modrými tečkami po těle zřejmě patří do druhu Hemichromis guttatus. Celé tohle povídání směřuje k závěrečnému shrnutí. Malé perlovky opravdu nelze bez znalosti původu (přírodní lokality) určit do druhu pouze na základě jejich vzhledu a porovnání s několika fotografiemi nějak pojmenovaných ryb na internetu. Klíč k určení druhů perlovek, který publikoval Loiselle počátkem 90. let jako doplněk ke své revizi, je založen na kosterních znacích, zejména rozmístění a tvaru zubů na požerákové kosti. Zbarvení a kresba slouží jen jako doplňkové znaky u některých druhů.
Postupující výzkum stále více naznačuje, že rozdíly mezi velkými a malými perlovkami jsou natolik velké, že by tyto ryby neměly být řazeny do jednoho společného rodu, nýbrž do dvou. Pokud k tomuto rozdělení opravdu dojde, zůstane vědecké rodové jméno Hemichromis na základě historické priority velkým perlovkám, zatímco pro malé bude muset být ustanoven rod nový.
S perlovkami je blízce příbuzná ještě jedna akvaristicky poměrně známá cichlida, která patří do stejného tribu Hemichromini. Z tohoto pohledu jí bylo přisouzeno poněkud matoucí české rodové jméno „pestřenec“. Konkrétně jde o pestřence Thomasova (Anomalochromis thomasi) dorůstajícího většinou velikosti kolem 7–8 cm, jen vzácně více. V prodejní nádrži působí mladé rybky tohoto druhu většinou dost nenápadně a vybledle, to se však po příchodu do vhodného akvária, mírně přistíněného a s množstvím úkrytů, rychle změní. Pestřenec Thomasův je snadno chovatelný druh vhodný i pro začínající akvaristy. Kromě období rozmnožování jsou tyto ryby klidné a vcelku mírumilovné, takže je lze kombinovat s adekvátně velkými spolubydlícími. Po vytření však brání své potomstvo stejně vehementně jako perlovky.
Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 8/2019.
