V tomto článku si představíme drobné až středně velké rybky, které se opakovaně dovážejí, někdy i nějakou dobu v akváriích rozmnožují, aby zájem o ně opadl a vrátil se po nějaké době v další vlně obohacené o některé nové druhy či formy. V minulosti se všechny řadily v několika čeledích do obrovského řádu ostnoploutví (Perciformes). Nová fylogenetická klasifikace ryb je rozházela do různých skupin a s vývojovými vztahy některých z nich si zatím neví úplně rady.
České jméno „ostnáč“ se používá pro ryby hned ze čtyř různých čeledí. Tento stav vznikl historicky tak, že původně existovaly tyto čeledi pouze dvě a jednotlivé rody do nich byly řazeny spíše jen provizorně. V nové klasifikaci ryb vytvořené především na základě molekulárně genetických znaků jsou tři z čeledí, jejichž příslušníci se v češtině nazývají ostnáči, řazeny jako samostatný podřád Nandoidei do řádu Anabantiformes, tedy do stejné skupiny, kam dnes patří i labyrintky a hadohlavci. Jde o čeledi Nandidae, Badidae a Pristolepididae. V případě čeledi Badidae se objevují návrhy používat v češtině pro její zástupce jméno ostnáček. Pro jednoduchost se tohoto návrhu přidržíme i v tomto článku. Čtvrtá čeleď Polycentridae zůstává zatím v sérii Ovalentaria (vývojová větev, do níž patří cichlidy, gavúni, jehlotvaří, halančíkovci, cípalové, carouni a slizouni) bez zařazení do konkrétního řádu.
Akvaristicky nejvýznamnější skupinou ze všech ostnáčů je čeleď Badidae, neboli ponovu „ostnáčkovití“. Ve starší akvaristické literatuře je s železnou pravidelností popisován jeden druh – ostnáč(ek) modrý (Badis badis). Není divu, tyto ryby byly ze své indické vlasti poprvé přivezeny do Evropy už na samém počátku 20. století a od té doby vlastně nikdy z nádrží evropských akvaristů úplně nevymizely, ale také v nich nebyly nijak hojné. Obrovský boom ostnáčků rodu Badis ale nastal až ve století jedenadvacátém. Z dnes existujících 25 druhů byly vědecky popsány před rokem 2002 pouhé čtyři. Kromě popsaných druhů se ale dovážejí rovněž vědecky dosud nepopsané formy pod různými obchodními označeními. Na tomto místě je třeba upozornit, že druhové určení ostnáčků může být v některých případech bez možnosti porovnání s hodnověrným dokladovým materiálem problematické, což platí zejména pro určování podle fotografií. Všichni ostnáčci jsou mistři v proměnlivosti zbarvení a kresby, jež velmi závisí na momentálním vyladění každého jedince. Vzhledem k riziku možného vzniku kříženců by se proto neměly chovat společně v jednom akváriu různé druhy, zejména ty, které si jsou vzájemně hodně podobné.
Všichni ostnáčci rodu Badis pocházejí z Asie, většina z Indie, další pak žijí v Bangladéši, Barmě, Laosu a Thajsku, vesměs dorůstají velikosti kolem 6 cm. Jde o teritoriální, do úkrytů se vytírající ryby s poměrně vysokou vnitrodruhovou agresivitou, a to i u samic. Velmi často se proto doporučuje chovat tyto ryby pouze v páru nebo v triu (jeden samec a dvě samice) v druhové nádrži. Chov ve větší skupině je možný ve velkém akváriu, prostorově bohatě rozčleněném (kousky dřeva, kameny, hustší porosty rostlin) tak, aby si v něm každý samec mohl vytvořit vlastní teritorium obsahující vše potřebné včetně úkrytů a třecího místa. Tím je u ostnáčků dutina nejčastěji simulovaná skořápkou kokosového ořechu, květináčem, dutou cihlou, pozorována byla ale i tření pod kamenem, pod hustým trsem mechu nebo pod vrstvou plovoucích rostlin. Některé druhy se vytírají na strop, jiné na dno dutiny, samec po vytření samici odhání a sám hlídá jikry do vylíhnutí larev. Ostnáčci vyžadují živou nebo mrazenou potravu živočišného původu (koretry, patentky, černé komáří larvy, vidlonožci), umělá krmiva zpravidla odmítají. I když jde o ryby s velmi zajímavými životními projevy, rozhodně to nejsou druhy vhodné pro začátečníky.
Na přelomu 20. a 21. století vzbudil v Evropě rozruch maličký, jen 2 cm velký, nádherně červenomodře zbarvený ostnáček dovážený ze severovýchodní Indie pod obchodním označením Badis sp. Scarlet. Jak se ukázalo, šlo o druh, který původně popsal Hamilton už roku 1822 jako Labrus dario a který Kullander a Britz v roce 2002 ve své revizi čeledi Badidae přeřadili do nově vytvořeného rodu Dario, takže jeho správné vědecké jméno zní Dario dario. Zároveň v této práci vědecky popsali nový druh maličkého ostnáčka z Barmy, jehož samci jsou v dominantním třecím zbarvení celí krásně červení, jako Dario hysginon. Tento druh se dováží ve dvou barevných variantách, základní se označuje obchodně jako Flame Red, příčně pruhovaná jako Black Tiger. Do současnosti bylo z různých míst Indie, Bangladéše, Barmy a Číny popsáno už sedm různých druhů ostnáčků rodu Dario, přičemž jediným popsaným před rokem 2002 je Dario dario. Chovatelské nároky jsou v mnohém podobné nárokům větších druhů z rodu Badis. Pro pár nebo jednoho samce se dvěma či třemi samicemi stačí nádrž o objemu kolem 40 litrů. Někdy se tito ostnáčci doporučují do nanoakvárií, což ale není vzhledem k vyšší vnitrodruhové agresivitě vhodné. Ideální je drobná živá, případně mrazená potrava (perloočky, buchanky, nauplie žábronožek apod.), někteří chovatelé zaznamenali i příjem umělých krmiv.
Další dvě čeledi z podřádu Nandoidei zahrnují vždy po jediném rodu a jejich zástupci, vyskytující se v jižní a jihovýchodní Asii, se v poslední době dovážejí jen příležitostně. V čeledi Pristolepididae jde o rod Pristolepis s osmi druhy, z nichž polovina je známa už od 19. století, zatímco druhá polovina byla vědecky popsána až v letech 2012–2017. Podle druhu dorůstají tito ostnáči velikosti 10–20 cm, trochu častěji se v dovozech objevuje indický ostnáč malabarský (Pristolepis marginata), který se komerčně množí v odchovnách v jv. Asii. Barevně velmi nenápadné ryby dorůstají až 15 cm, v akváriích zůstávají trochu menší, vyžadují alespoň dvousetlitrovou nádrž s mírným prouděním vody. Ze sedmi druhů rodu Nandus (čeleď Nandidae) bylo pět popsáno až v posledních 25 letech. Jejich velikost se pohybuje od 8 až do 20 cm, ve starší akvaristické literatuře najdeme často uváděného ostnáče velkotlamého (Nandus nandus), který patří k největším druhům, ale v současnosti se ostnáči rodu Nandus objevují v nabídce jen výjimečně.
Stejně tak najdeme ve starší literatuře zmiňované dva jihoamerické ostnáče z čeledi Polycentridae, kteří se občas objevují na trhu i dnes. Ostnáč Schomburgkův (Polycentrus schomburgki) dorůstá 6–10 cm a je to predátor, jehož přirozenou potravu tvoří i ryby, pokud je dokáže ulovit a spolknout. Ryb, které jsou stejně velké nebo větší než on, si nevšímá. Mimo samců v době tření nejsou ale tito ostnáči nijak nápadně zbarveni. Vyhovuje jim přistíněná nádrž s nepříliš intenzivním osvětlením.
Ostnáč listový (Monocirrhus polyacanthus) sice dorůstá jen kolem 8 cm, ale je to druh nejen dravý, ale také agresivní a rvavý. Obdivuhodná je mimeze, která se u tohoto druhu vyvinula – ryby často s oblibou napodobují suchý list stromu spadlý do vody, k čemuž využívají jak velmi proměnlivého zbarvení, tak i tvaru svého ze stran zcela mimořádně zploštělého těla, což ještě doplňuje výrůstek na dolním pysku coby krátký řapík. Kromě toho mají tito ostnáči mimořádně velká vychlípitelná ústa. S oblibou tráví čas v poloze hlavou šikmo nebo až rovně dolů, často tak postávají pod širšími listy vodních rostlin. Velmi jemnými pohyby ploutví se zvolna přesouvají vodou, jako kdyby suchý list unášel vodní proud. Jakmile se takto přiblíží ke kořisti, bleskurychle vyrazí, vychlípí ústa a do vzniklého tunelu nasají rybku. Dokážou takto ulovit a spolknout i ryby skoro stejně dlouhé, jako jsou sami. Ostnáč listový je rybou vhodnou pouze pro zkušené akvaristy – vyžaduje nejlépe druhovou nádrž s měkkou kyselou vodou s minimálním obsahem dusíkatých látek, bohatě osázenou rostlinami, na hladině přistíněnou, a k tomu trvalý přísun drobnějších živých krmných rybek.
Další zajímavé ryby vhodné zejména pro zkušenější chovatele najdeme v čeledi okouníčkovití (Ambassidae), aktuálně patřící rovněž k čeledím, které jsou v sekci Ovalentaria bez zařazení do konkrétního řádu. Akvaristům nejznámější je okouníček sklovitý (Parambassis ranga, v minulosti Chanda ranga) z jižní a jihovýchodní Asie, nápadný svým průsvitným tělem, který se v akváriích chová tu a tam již dlouhá desetiletí. Ale pozor – v minulosti se často nerozlišovalo mezi okouníčkem sklovitým a okouníčkem průsvitným (Parambassis lala), buď se považovali za jeden druh, nebo se vzájemně zaměňovali, což je patrné i z některých fotografií ve starších akvaristických knížkách nebo časopisech. Okouníček průsvitný dorůstá velikosti pouze 3–4 cm, jeho tělo má zlatavý nádech, za okem má tři příčné černé proužky a samci mají v hřbetní a řitní ploutvi tenký světle modrý lem. Tento druh je čistě sladkovodní a rozhodně nevyžaduje v akváriu přisolení vody, jak se často v literatuře uvádí. Okouníček sklovitý je trochu větší (5–6 cm), tělo má stříbřité, za okem tmavou skvrnu a ploutve samců nemají barevný lem. Některé populace vstupují v přírodě do brakické vody, takže takovým rybám může přídavek soli v akváriu prospět. V obou případech jde o druhy, které je třeba chovat ve skupině, kombinovat jen s klidnými druhy ryb, zajistit jim kvalitní čistou vodu a živou potravu (plankton). Tito okouníčci se vcelku ochotně třou, ale odchov je problematický, jikry jsou náchylné k zaplísnění a potěr po rozplavání přijímá pouze určitou živou potravu, konkrétně se osvědčily nauplie některých buchanek.
V 90. letech minulého století a na počátku století našeho se v odchovnách v jihovýchodní Asii začaly tyto rybky uměle barvit červenou, modrou, zelenou nebo žlutou barvou, vpravovanou do těla injekčně nebo nanášenou štětcem, a dovážet do Evropy a Severní Ameriky pod označením Disco. Naprosto nesmyslné a neetické praktiky končící ve většině případů předčasnou smrtí ryb se podařilo naštěstí utlumit. Stačily však na nějakou dobu postihnout ještě i jednu zajímavou novinku, okouníčka barmského (Parambassis pulcinella). Tento druh, vědecky popsaný teprve v roce 2003, má nápadný čelní hrbol, u samců v dospělosti větší než u samic. Ryby dorůstají 8–10 cm, chovají se rovněž ve skupině, vyžadují kvalitní, dobře provzdušněnou vodu a živou potravu, i když v nouzi u nich byl pozorován i příjem umělých krmiv.
Velmi atraktivní jsou okouníčci rodu Gymnochanda. Z pěti existujících druhů se vzácně dováží okouníček vláknoploutvý (Gymnochanda filamentosa). Rybky dorůstají kolem 4 cm, oproti okouníčkům rodu Parambassis mají trochu nižší a protáhlejší, avšak rovněž průsvitné tělo. Existuje u nich výrazná pohlavní dvojtvárnost, samci mají v druhé hřbetní a v řitní ploutvi nápadně prodloužené paprsky, které samicím chybí. Musí se chovat ve skupině, vyžadují živou potravu, mrazenou přijímají až po přivyknutí. Chovatelských zkušeností je zatím málo, podle dostupných informací se ryby v akváriu již vytřely, ale odchov se nezdařil, protože se nepodařilo najít vhodnou potravu, kterou by potěr přijímal.
Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 12/2020. Pro vydání na AQUATABu byl článek rozšířen o další fotografie.
