Lisabon patří k nejcharismatičtějším evropským metropolím. To, že turisticky zůstává trochu ve stínu některých jiných hlavních měst, je pro návštěvníka vlastně jenom dobře. Osobně neznám nikoho, kdo by se vrátil z Lisabonu jinak než nadšený. Akvaristům a milovníkům přírody vůbec nabízí dvě veřejná akvária. To větší a modernější, patřící k evropské špičce, se jmenuje Oceanário de Lisboa a stojí ve vodách Teja ve čtvrti Parque das Nações.
Z modravé nicoty se vyloupne šedý stín. Drobné pohyby ocasu ženou vpřed nehybné tělo, které získává stále konkrétnější tvar. Hlava vytažená do špičatého rypce, drobná očka a pod nimi pootevřená ústa s nepřehlédnutelnými zuby – žralok hnědý (Carcharhinus plumbeus). Sotva začne zase mizet v modré dálce, připlouvá s velebným máváním křídlovitě zvětšených prsních ploutví siba býčí (Pteromylaeus bovinus). Od tvarově podobné siby deskozubé (Myliobatis aquila) se snadno pozná podle světlé pruhované kresby na hřbetní straně těla. A za ní pro změnu manta velká (Mobula mobular), obr se zvláštními hlavovými výběžky prsních ploutví. Pod hladinou se v úžasné synchronizaci pohybů všech svých členů otáčí hejno štíhlých makrel. Kus pod nimi proplouvá menší skupina podstatně větších a zavalitějších kranasů dvouskvrnných (Caranx hippos). A pak to přichází: šedé tělo z boku kotoučovité, zepředu překvapivě úzké, nahoru a dolů z něj vyčnívají pádlovité ploutve hřbetní a řitní, do stran kolmo odstupují malinké ploutve prsní, podivně zubatá ocasní ploutev se mírně vlní – měsíčník svítivý (Mola mola), jedna z nejvzácněji chovaných ryb v péči člověka. A taky vůbec největší druh kostnatých ryb – měsíčník může být až 3 m dlouhý a vážit přes 2 t. Teprve při pohledu na živého jedince si člověk uvědomí, jak výstižné je jeho vědecké pojmenování. Mola znamená v latině „mlýnský kámen“. Divadlo, které se odehrává v 7 m hluboké hlavní nádrži Lisabonského oceanária, se neomrzí. Však také před hlavními průhledy, konkávními akrylátovými okny o ploše 49 m2 a tloušťce až 27 cm, která jsou po čtyřech v patře a v přízemí, vydrží na lavičkách i na podlaze sedět mnozí návštěvníci dlouhé desítky minut.
Centrální nádrž s názvem Globální oceán obývají ryby a paryby z Atlantiku, Indického oceánu i Pacifiku. Je tak nejlepším ztělesněním koncepce celého oceanária – představit veřejnosti jeden společný světový oceán jako nedílnou součást naší planety. Z převážně administrativní první budovy, v níž jsou také prostory pro střídající se dlouhodobé výstavy (aktuálně jsou zde instalovány Podvodní lesy Takašiho Amana – sladkovodní akvárium ve tvaru U o objemu 160 m3, délce 40 m, šířce 2,5 m a výšce 1,45 m, v němž žije přes 10 000 tropických sladkovodních ryb 40 druhů a roste 46 druhů rostlin; na jeho instalaci se podílel ještě Amano osobně, od otevření v dubnu 2015 výstavu zhlédlo více než 3,3 milionu návštěvníků), se vchází po kryté rampě do patra hlavní budovy. Prohlídková trasa vede dokola kolem centrální nádrže přibližně čtvercového půdorysu, o ploše dna 1000 m2, v níž je asi 5000 m3 mořské vody. Velká pohledová okna na všech čtyřech stranách doplňují cestou ještě četné menší průhledy. Na protilehlé straně chodby jsou umístěny menší nádrže, tentokrát již rozdělené do čtyř tematických celků – Atlantik, Antarktický oceán, Pacifik a Indický oceán. V každém ze čtyř rohů vychází trasa jakoby nad hladinu do expozice představující typickou ukázku života u břehů oceánu. V případě Atlantiku tu jsou papuchalkové, alky a alkouni, pobřeží Antarktického oceánu reprezentují tučňáci magellanští, nároží Pacifiku obývá pár vyder mořských, které svou hravostí, aktivitou a vzhledovou roztomilostí patří u návštěvníků tradičně k nejoblíbenějším zvířatům v oceanáriu vůbec, a nakonec přichází řada na tropický deštný les s volně proletujícími ptáky u Indického oceánu, doplněný o pohled shora do mělké vody s korálovou zahradou a spoustou pestrobarevných korálových rybek.
Když se sejde do přízemí, cesta kolem centrální nádrže se opakuje, nikoli však samoúčelně. Existuje řada ryb, které do středních či horních partií vodního sloupce nevystupují a zůstávají v blízkosti dna, pod převisy, v jeskyních. To všechno tady je, a tak se návštěvník může seznámit s kanici, podobnými, ale ve veřejných akváriích daleko méně běžnými mnohopiláky, murénami nebo odpočívajícími máčkami. Protilehlá strana opět patří menším akváriím, kde lze objevit skutečné poklady málokdy viděné, jako jsou velekrabi japonští (Macrocheira kaempferi), chiméry běloskvrnné (Hydrolagus colliei) nebo třeba kolekce ryb od jižního pobřeží Austrálie.
Lisabonské oceanárium, pozoruhodné i svým architektonickým ztvárněním (autorem je americký architekt Peter Chermayeff, který postavil i obří veřejné akvárium v japonské Ósace a další trochu menší zařízení obdobného typu v USA, Itálii či Německu), přiláká ročně kolem milionu návštěvníků, takže patří k nejnavštěvovanějším turistickým cílům v celém Portugalsku. Nabízí jim dohromady 30 nádrží o celkovém objemu více než 7000 m3 vody, v nichž a kolem nichž žije přes 8000 živočichů a rostlin více než 500 různých druhů. Na prohlídku je třeba počítat zhruba se dvěma hodinami, jež se ale snadno protáhnou, neboť zapomenout zde na čas je nebezpečně snadné a mimořádně příjemné.
Tento text je upravenou, aktualizovanou a rozšířenou částí článku „Tajemství moře v Parku národů“, který vyšel v časopise Země světa, číslo 9/2014 „Lisabon“ (www.zemesveta.cz). Pro vydání na AQUATABu byl rozšířen o další fotografie.
