Úvod » Články » Labyrintky (7)

Labyrintky (7)

Hofmann Jaroslav, publikováno: 14. 10. 2016

Zatímco chov a odchov čichavců rodů Trichogaster a Trichopodus není nijak obtížný, tlamovcoví čichavci rodu Sphaerichthys jsou daleko náročnějšími chovanci a jejich odchov v akváriích je vzácností.

Všichni čichavci rodů Trichogaster a Trichopodus se vytírají do pěnového hnízda, které před třením postaví samec na hladině z bublinek vzduchu obalených ústním sekretem. Vhodné je, aby část hladiny pokrývaly plovoucí rostliny, které poslouží hnízdu jako opora, případně mohou být části rostlin do hnízda přímo zakomponovány. Nejčastěji využívá úlomky rostlin ke stavbě hnízda čichavec zakrslý, jehož velké kompaktní pěnové hnízdo bývá často tak mohutné, že vyčnívá 1–2 cm nad hladinu. K pokrytí hladiny se výborně hodí např. trhutka (Riccia), babelka (Pistia) nebo rohatec (Ceratopteris). Čichavec medový (Trichogaster chuna), nejmenší ze všech druhů, staví občas hnízdo i pod širším listem rostliny položeným na hladině.

Samec přírodní formy čichavce zakrslého
© Jaroslav Hofmann

Pěnové hnízdo staví samec a po dokončení k němu láká samici. Tření probíhá ve vodním sloupci pod hnízdem, a protože jikry obsahují tukové kapénky, stoupají po uvolnění z těla samice k hladině do hnízda. Část jich ale spadne také na dno, odkud je samec sesbírá a vynese do hnízda. Po skončení tření samec hnízdo hlídá a opravuje, samici je vhodné odlovit. Plůdek se líhne velmi brzy, podle teploty vody zhruba za 14–24 hodin, a za další 2–3 dny se rozplave. V té chvíli končí otcovská péče a samce je třeba z vytíračky odlovit. Potěr čichavců je velmi drobný a zpočátku vyžaduje velmi jemnou potravu (trepky, drobní vířníci). Teprve zhruba po týdnu až 10 dnech lze přejít na krmení naupliemi žábronožek. Podobně jako u rájovců (viz Chovatel 9/2015), i u čichavců dýchají mláďata nejprve pouze žábrami a labyrint se jim začíná tvořit až ve čtvrtém týdnu věku, kdy je vhodné začít krmit opět jemnější potravou a také trochu snížit výšku vodního sloupce.

Čichavec medový – samec
© Jaroslav Hofmann
Čichavec medový – samice
© Jaroslav Hofmann

Z „malých“ či „západních“ čichavců rodu Trichogaster se nejčastěji chová čichavec zakrslý (Trichogaster lalius). K chovu mu postačuje voda o teplotě 23–24 °C, pro tření má rád vodu hodně teplou (28–30 °C). Při dlouhodobém chovu ve vodě o teplotě 25–26 °C začínají samci stavět pěnová hnízda i ve společenské nádrži. Voda by měla být zejména pro odchov mírně kyselá (pH kolem 6,5), chov je možný i ve vodě neutrální až mírně zásadité (pH nejvýše do 7,5). Obdobné nároky mají i další druhy rodu Trichogaster. U přírodních forem čichavce zakrslého a čichavce medového se pohlaví pozná velmi snadno podle zbarvení (samci jsou daleko barevnější než samice). Také u čichavce pruhovaného (Trichogaster fasciata) a čichavce pyskatého (Trichogaster labiata) jsou samci sytěji zbarvení, rozdíl oproti zbarvení samic však není zdaleka tak nápadný jako u předchozích dvou druhů. U vyšlechtěných barevných forem jsou obě pohlaví zbarvena stejně, nejlepším vodítkem pro rozlišení pohlaví je tvar zakončení hřbetní ploutve, která je u samců zašpičatělá, zatímco u samic zaoblená.

Přírodní modrá forma čichavce šedého
© Jaroslav Hofmann
Čichavec perleťový – samec má červené hrdlo a mohutnější hřbetní i řitní ploutev, samice (vlevo nahoře) má stříbřité hrdlo a menší ploutve
© Jaroslav Hofmann

Stejný rozdíl je také nejlepším kritériem rozlišení pohlaví u „velkých“ či „východních“ čichavců rodu Trichopodus. Na základě zbarvení lze u nich rozlišit pohlaví pouze u dospělých čichavců perleťových (Trichopodus leeri) – samec má oranžově červené hrdlo. Právě čichavec perleťový se společně s čichavcem šedým (Trichopodus trichopterus), zejména jeho modrou formou, chová z této skupiny čichavců v akváriích nejčastěji. Čichavec drobnošupinný (Trichopodus microlepis) a čichavec stříbřitý (Trichopodus pectoralis) se chovají jen málo, v roce 2014 nově popsaný druh Trichopodus poptae prakticky vůbec. Chovatelské nároky velkých čichavců jsou obdobné jako u malých, čichavec šedý a čichavec perleťový patří k druhům vhodným i pro začátečníky. Samec, který začíná stavět pěnové hnízdo, si hájí teritorium kolem něj a vyhání z něj jiné ryby, jinak jsou ale čichavci ryby klidné, někdy spíše trochu plaché. Ve společenské nádrži se proto dají kombinovat s klidnějšími rybami přiměřené velikosti. Nevhodná je kombinace s temperamentními druhy asijských parmiček (například čtyřpruhou), které s oblibou okusují čichavcům vláknitě protažené břišní ploutve.

Čichavec drobnošupinný
© Jaroslav Hofmann

Mimořádně zajímaví jsou čichavci rodu Sphaerichthys, souhrnně někdy označovaní jako „čokoládoví čichavci“, kteří odchovávají potomstvo v tlamě. Existují čtyři druhy, přičemž u dvou odchovává potomstvo stejně jako u jiných tlamovcových labyrintek samec, ale u druhých dvou druhů samice, což je mezi labyrintními rybami naprostá výjimka. Chovatelsky jde o druhy náročné, čemuž odpovídá i jejich nečetný výskyt v našich nádržích. Dorůstají velikosti 4–5 cm, pouze druh Sphaerichthys acrostoma, který se ale v akváriích téměř vůbec nechová, o 1–2 cm více. Nejznámější a i dnes čas od času dovážený je čichavec tmavohnědý (Sphaerichthys osphromenoides), jemuž je vzhledově podobný druh Sphaerichthys selatanensis – oba tyto druhy jsou maternální tlamovci. Vzhledově nejaktraktivnější je čichavec Vaillantův (Sphaerichthys vaillanti), který už byl vzácně v akváriích také rozmnožen, a to i u nás. Jde o paternálního tlamovce, i když ve starší literatuře lze objevit opačný údaj. Vysvětlení je poměrně jednoduché – u čichavce Vaillantova je totiž barevnější a nápadnější samice. Když se zjistilo, že jikry inkubuje v hrdelním vaku méně pestrý jedinec z páru, automaticky se podle jiných labyrintek soudilo, že to je samice. Až další pozorování vlastního tření odhalila, že jikry vypouští z těla barevnější jedinec a méně barevný rodič, který je bere do tlamy, je tudíž samec.

Čichavec stříbřitý se dříve nazýval též „zelený“ podle charakteristického odstínu zbarvení patrného zejména u mladých ryb
© Jaroslav Hofmann

U čokoládových čichavců ale obecně stále ještě převažují otázky nad odpověďmi, informací o jejich životě, stejně jako o úspěšném dlouhodobém chovu nebo dokonce odchovu v akváriu je poskrovnu. V přírodě obývají tyto ryby pomalu tekoucí černou vodu, tj. vodu velmi čistou, kyselou a velmi měkkou. Velmi dobře filtrovaná voda s přídavkem huminových látek je základem úspěchu i při chovu v akváriu. Pokud akvarista nepomýšlí na odchov, mohou se čokoládoví čichavci chovat i ve vodě s trochu vyšším obsahem solí a vyšším pH než v přírodě (ani v tomto případě by se ale nemělo pH pohybovat dlouhodobě v zásadité oblasti), pro úspěšný odchov jsou ale pH 5–6 a vodivost nejvýše do 100 μS/cm nezbytnými podmínkami. V poslední době se objevil i názor, že primárním důvodem toho, proč se čokoládovým čichavcům v akváriích často příliš nedaří, není složení vody, ale sociální stres. Pro tyto ryby se i v minulosti vždy doporučovala prostorná akvária, tento požadavek lze ještě doplnit o požadavek četných úkrytů – jednotlivé ryby si prostě občas potřebují „zmizet z očí“. Někteří chovatelé dokonce doporučují chovat čokoládové čichavce po jednom ve zvláštních nádržích a k sobě je dávat pouze při pokusu o odchov.

Čichavec tmavohnědý
© Jaroslav Hofmann
Čichavec Sphaerichthys selatanensis se od podobného čichavce tmavohnědého liší mj. přítomností podélného světlého pruhu uprostřed boků
© Jaroslav Hofmann
Čichavec Vaillantův
© Jaroslav Hofmann

Dalším důležitým předpokladem je kvalitní krmení drobnou živou potravou. Pokud nepomýšlíme na odchov, můžeme ryby krmit i umělými krmivy, ale potíž bývá v tom, že je čokoládoví čichavci dost často odmítají, resp. je třeba, aby si na ně zvykli.

Štikohlavec půvabný
© Jaroslav Hofmann

Ještě vzácnějšími chovanci v akváriích jsou štikohlavci. Rod Luciocephalus byl dlouho považován za monotypický, když jediným známým druhem byl štikohlavec půvabný (Luciocephalus pulcher). Před 10 lety byl ale vědecky popsán druhý druh, Luciocephalus aura. Tito štíhlí, 15–20 cm dlouzí dravci s daleko vychlípitelnou tlamou se živí větším hmyzem, jeho larvami a menšími rybami zhruba do 5 cm délky, s čímž je potřeba počítat i v akváriu. Vyžadují měkkou kyselou vodou bez jakýchkoli choroboplodných zárodků a hodí se jen pro velmi zkušené akvaristy.

Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 11/2015.

SPONZOROVANÉ ODKAZY

NOVINKY Z BLOGU

ABECEDNÍ PŘEHLED TAXONŮ

HLEDEJ TAXON

Čeleď:

Rod:

Druh: