Poslední skupinu labyrintek tvoří podčeleď Luciocephalinae. Mnohým akvaristům toto jméno nic neříká, neboť se vztahuje ke štikohlavcům – rybám, které akvaristicky nejsou příliš známé a navíc na vyjasnění svého systematického postavení mezi labyrintkami dost dlouho čekaly. Na druhé straně sem ale patří také čichavci – ryby velmi populární nejen mezi labyrintkáři.
Právě oblíbení a hojně chovaní čichavci se postarali před několika lety o vzrušení v akvaristické obci, když došlo ke změně jejich vědeckých rodových jmen. Byť nejde v dnešní taxonomii o žádný výjimečný jev, v tomto případě probíhaly vášnivé diskuse na všech úrovních, od spolkových schůzí po akvaristické časopisy, někteří akvaristé se dodnes této změně nedokázali přizpůsobit a někteří ji dokonce programově odmítají, čímž situaci rozhodně nepomáhají a naopak vše pouze komplikují a znepřehledňují.
Změna rodových jmen čichavců není žádnou novinkou. Informace o tom, že v názvosloví čichavců není všechno v pořádku (tj. neodpovídá Mezinárodním pravidlům zoologické nomenklatury), se začaly na stránkách akvaristického tisku (avšak vesměs z úst zoologů, nikoliv laiků) objevovat už od roku 1990. V plné síle ale vybuchla v akvaristických kruzích tato bomba až v roce 2009, kdy byla konečně oficiálně publikována vědecká práce, jež celou situaci vysvětlovala a uváděla na pravou míru. Vzhledem k tomu, že jsem tehdy napsal o této problematice velmi podrobný článek (Akvárium terárium 6/2009), který je dnes v plném znění volně k dispozici na internetu (Zmatení jmen u čichavců), omezím se zde jen na připomenutí základních faktů.
Mezi čichavci existují dvě skupiny, taxonomicky na úrovni rodů. Jedna se tradičně označuje jako „malí čichavci“, druhá jako „velcí čichavci“, i když to může být malinko zavádějící – největší z „malých“ totiž může dorůstat zhruba stejné velikosti jako nejmenší z „velkých“. Pomoci si ale můžeme geografickým rozšířením – „malým“ pak můžeme říkat také „západní“, protože se vyskytují od Indie po Myanmar (Barmu), zatímco „velcí“ jsou „východní“, protože obývají hlavně jihovýchodní Asii. Ani toto rozdělení není absolutní, protože v Myanmaru žijí zástupci obou rodů, ale to už není podstatné. Podstatné je to, že od roku 1923 se malí západní čichavci řadili do rodu Colisa a velcí východní čichavci do rodu Trichogaster. Od roku 2009 se názvosloví, zjednodušeně řečeno, vrátilo před rok 1923, rod velkých východních čichavců se jmenuje Trichopodus a rod malých západních čichavců Trichogaster. Podotýkám, že v daném případě nejde o žádné systematické změny, žádné nové názory na fylogenetický vývoj a příbuznost čichavců, ale čistě o nomenklatorickou záležitost, jejímž základním problémem je stanovení tzv. typového druhu. Více vědět netřeba, zájemci o podrobnosti je naleznou ve výše citovaném článku. Od roku 2009 se změnily pouze dvě věci:
- Druhové jméno čichavce stříbřitého (někdy se mu česky říká také čichavec zelený), které bylo v roce 2009 změněno na cantoris, se vrátilo zpátky k původní podobě, takže tento čichavec se správně vědecky jmenuje Trichopodus pectoralis.
- V roce 2014 byl vědecky popsán nový druh v rodu Trichopodus pod jménem Trichopodus poptae, který je zatím znám pouze z povodí středního toku řeky Barito v indonéské části Bornea. Od ostatních příslušníků rodu se liší kresbou, kterou tvoří pouze jediná tmavá skvrna na ocasním násadci (tj. nemá druhou uprostřed těla jako čichavec šedý – Trichopodus trichopterus, nemá podélný tmavý pruh od úst na ocasní násadec jako čichavec perleťový – Trichopodus leeri a čichavec stříbřitý – Trichopodus pectoralis, ani není zcela bez jakékoli tmavé kresby jako čichavec drobnošupinný – Trichopodus microlepis).
Zmatečnou roli v názvech čichavců po roce 2009 hraje především známý německý akvarista a publicista, dlouholetý specialista na labyrintky, Horst Linke. Ten se zarytě odmítá pravidlům nomenklatury podřídit a dál užívá původní názvosloví, a to i v nejnovějším vydání své monografie Labyrinthfische z roku 2013. V souvislosti s touto knížkou ještě jedno upozornění pro její případné čtenáře. Linke uvádí pět platných druhů „malých“ čichavců – kromě čtyř opravdu platných ještě druh „Colisa bejeus“. Tento druh oficiálně platný není, je považován za totožný s čichavcem pruhovaným (Trichogaster fasciata). Možnost, že by přece jen mohlo jít o samostatný druh, někteří zoologové ani dnes nevylučují, ale nikdo to dosud nepotvrdil. Dokonce je pravděpodobné, že „malých“ čichavců existuje ještě více, že totiž některé populace právě čichavce pruhovaného jsou ve skutečnosti samostatnými druhy. Ale dokud tato možnost nebude prozkoumána a případné nové druhy nebudou řádně vědecky popsány, pohybujeme se pouze na úrovni domněnek a spekulací. Akvarista píšící knížku by měl respektovat dosaženou úroveň vědeckého poznání, nikoli si ji svévolně přizpůsobovat svým představám.
Pro čichavce je charakteristické, že u několika druhů existuje řada vyšlechtěných barevných chovatelských forem. Mezi velkými východními druhy je to případ druhu Trichopodus trichopterus. V češtině se mu tradičně říkalo „čichavec šedý“, upřesňovalo se, že jde o poddruh Trichopodus trichopterus trichopterus, a současně s ním se uváděl poddruh Trichopodus trichopterus sumatranus s názvem „čichavec modrý“. Modravě zbarvené ryby byly atraktivnější, což společně s dostupností dalších vyšlechtěných barevných variant vedlo k tomu, že šedavě zbarvené ryby z akvárií zmizely a dnes se prakticky nechovají. Na úkor vyšlechtěných forem mizí i původní přírodní modrá forma. Už několikrát jsme se v předešlých článcích zmínili, že současná rybí taxonomie s poddruhy víceméně nepracuje, navíc samotný popis druhu Trichogaster sumatranus v roce 1934 byl dost zvláštní, takže výsledkem je, že dnes se o žádných poddruzích u druhu Trichopodus trichopterus nehovoří. Pro druh se jako výstižnější české jméno jeví z dnešního pohledu spíše „čichavec modrý“, ale labyrintky dosud nebyly v projektu českého názvosloví ryb realizovaném Národním muzeem zpracovány, a tak si na výsledek musíme počkat.
Jako první se objevila už v 60. letech 20. století barevná forma Cosby s plošnou tmavě modrou, u samců místy až skoro černou kresbou. Následně se objevila zlatá a stříbrná forma, v minulosti akvaristy nepřesně nazývané „zlatý Cosby“ a „stříbrný Cosby“. V posledních letech obohatila sortiment oranžová forma a v nabídce obchodníků se často objevuje také forma „opal“ či „opaline“, což jsou ryby s modrou mramorovanou kresbou někdy dost připomínající „klasickou“ formu Cosby. Všechny formy se mezi sebou samozřejmě bez problémů kříží.
Mezi malými západními čichavci existuje nejvíce barevných forem logicky u nejčastěji chovaného čichavce zakrslého (Trichogaster lalius). Fantazie obchodníků nezná hranic, a tak se v průběhu času objevují formy se stále novými a novými názvy, jenže když pak člověk dané ryby spatří, často zjistí, že už je v minulosti viděl, pravda, pod jiným nebo podobným označením. V principu jde o dvě hlavní podoby vycházející z přírodního zbarvení samců (modré a červené příčné pruhy) – plošně červenou a plošně modrou, přičemž jednotlivé různě nazývané formy se liší jen (pokud vůbec) odstínem a intenzitou barvy. V posledních letech se barevné formy objevují i u čichavce medového (Trichogaster chuna). Dovážejí se z asijských velkochovů a při pohledu na ně se vtírá neodbytná otázka, zda jde skutečně o formy pouze čichavce medového, či zda nebylo při jejich vzniku použito mezidruhové křížení.
Všichni malí i velcí čichavci se rozmnožují tak, že se vytírají do pěnového hnízda na hladině. Jejich chovatelským nárokům se budeme věnovat příště, kdy si rovněž představíme další zástupce podčeledi Luciocephalinae, kteří pro změnu odchovávají potomstvo v tlamě. K tomuto článku jsem zařadil snímky různých vyšlechtěných barevných forem, zatímco obrázky přírodních forem budou u následujícího článku.
Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 10/2015.
