V minulých dvou číslech jsme se věnovali bojovnicím. Do podčeledi Macropodusinae patří spolu s nimi také rájovci, rájovčíci, rájovečci a vrčivky, které si představíme dnes.
Rájovec dlouhoploutvý (Macropodus opercularis) patří k nejznámějším akvarijním rybám vůbec. Má to několik příčin. Ta první je historická. Rájovec dlouhoploutvý byl totiž historicky první skutečnou akvarijní rybou, tj. drobnou okrasnou rybou ze subtropických a tropických vod, která byla dovezena do Evropy. Psal se červenec roku 1869, když francouzský konzul Simon dovezl do Paříže první rájovce pocházející z okolí jihočínského Kantonu. Část ryb předal chovateli Paulu Carbonnièrovi, u kterého se už dva týdny po dovozu začaly třít a Carbonnièr část mláďat úspěšně odchoval. Od té doby není snad jediná akvaristická knížka, která by toto prvenství rájovce dlouhoploutvého v nějaké formě nepřipomenula.
Druhým důvodem proslulosti rájovce dlouhoploutvého je to, že jde o rybu velmi nenáročnou, která se hodí i pro úplné začátečníky. V přírodě se vyskytuje na velkém území, které na severu začíná už ve střední Číně, tedy ještě v mírném pásu, a táhne se k jihu až do tropů severního Vietnamu. Díky tomu jsou rájovci dlouhoploutví teplotně velmi nenároční a přizpůsobiví. Vyhovuje jim teplota 20–22 °C, tření stimuluje její zvýšení na 24–25 °C. Krátkodobě snášejí rájovci pokles teploty i k 10 °C či níže, přes léto se proto dají s úspěchem chovat ve venkovních rybníčcích a různých nádržkách. Na chemismu vody prakticky nezáleží. Rozmnožování probíhá obdobným způsobem jako u mnoha jiných labyrintek stavějících pěnové hnízdo. Samec postaví na hladině (nejlépe mezi plovoucími rostlinami) hnízdo z bublinek vzduchu obalených ústním sekretem. Pár se vytírá pod hnízdem, některé jikry do něj vystoupají, ty, které spadnou na dno, samec posbírá a v tlamce vynese do hnízda. Po skončení tření je třeba odlovit samici, o hnízdo s vyvíjejícími se jikrami pečuje pouze samec. Samice v přírodě hlídá celé třecí teritorium, ale v omezeném prostoru akvária ji má samec stále na očích a útočí na ni ve snaze odehnat ji od hnízda. Plůdek se líhne za 24–30 hodin a za čtyři dny se rozplave. V této chvíli je třeba odlovit i samce, protože jeho role při opatrování mláďat už také skončila. V prvních dnech svého života vyžaduje potěr velmi jemnou živou potravu, v nouzi postačí i mlha z uvařeného vaječného žloutku nebo umělého krmiva pro ryby. Druhé kritické období v odchovu potěru nastává v době, kdy se mláďatům tvoří přídatný dýchací orgán labyrint, tj. ve věku 3–4 týdnů. Tehdy je třeba přejít znovu na jemnější potravu a snížit výšku vodního sloupce jen na 10–15 cm, aby to potěr neměl k nadechnutí nad hladinou daleko.
Rájovec dlouhoploutvý má ale i své negativní rysy. Jsou to ryby dost velké, plně vzrostlí samci dorůstají délky 9–10 cm, ale hlavně jsou velmi agresivní, podobně jako třeba samci bojovnice pestré (Betta splendens). Nejlepší je proto chovat jednoho samce s několika samicemi v druhovém akváriu o objemu nejméně 50 l, raději větším. Pokud umístíme rájovce do společenské nádrže, je třeba, aby byla prostorově hodně členitá. Společníci musí být dostatečně velcí, malinké ryby by mohly skončit jako potrava rájovců.
Zatímco přírodní formě rájovce dlouhoploutvého vyhovují ještě nižší teploty, než bylo uvedeno výše (uváděné teploty jsou spíše pro ryby pocházející z asijských odchoven), vyšlechtěné barevné formy jsou choulostivější a vhodné jsou pro ně teploty o jeden dva stupně vyšší. Známá je forma albinotická, v poslední době je docela častá forma modrá a také červená. Všechny formy se mezi sebou samozřejmě ochotně kříží, včetně přírodní divoké formy, což vede k vzniku ryb, které jsou vzhledově kdesi „mezi“, a také k tomu, že z akvárií mizí jedinci s fenotypem typickým pro divokou formu.
Kromě rájovce dlouhoploutvého se v akváriích chovají i další druhy. Nejčastější z nich je rájovec černý. Tyto ryby byly původně popsány jen jako poddruh rájovce dlouhoploutvého a označovaly se vědeckým názvem Macropodus opercularis concolor. Posléze ale vědci dospěli k názoru, že jde o samostatný druh, jehož platné vědecké pojmenování zní Macropodus spechti. (Dohady o to, zda se má používat druhové jméno concolor, pod kterým byly ryby už dlouho známy mezi akvaristy, nebo jméno spechti, jak velí pravidla zoologické nomenklatury, trvaly dost dlouho a dodnes lze v některé literatuře najít rájovce černého pod jménem Macropodus concolor). Rájovec černý se s rájovcem dlouhoploutvým plodně kříží, mláďata jsou ale velmi nezajímavě zbarvena a ztrácejí krásu obou rodičovských druhů. Z toho plyne, že tyto dva druhy nikdy nechováme pohromadě v jednom akváriu.
V roce 2002 byly vědecky popsány dva nové druhy rájovců – Macropodus erythropterus a Macropodus hongkongensis. První z nich pocházející z vietnamské provincie Quang Binh se dostal poměrně záhy do Evropy a začal se objevovat i u nás. Problém je, že jeho odlišení od druhu Macropodus spechti na základě vnějšího vzhledu je velmi problematické. V roce 2008 publikovali dva novozélandští vědci práci, v níž se zabývali taxonomií rodu Macropodus a znovu morfologicky prozkoumali všechny čtyři druhy, o kterých jsme dosud hovořili, a k tomu ještě rájovce čínského (Macropodus ocellatus). Došli k závěru, že na základě meristických a morfometrických znaků lze odlišit pouze rájovce čínského, ostatní čtyři druhy ne. Zbarvením lze odlišit rájovce dlouhoploutvého a druh Macropodus hongkongensis. Zbylou dvojici druhů, tj. rájovce černého (Macropodus spechti) a druh Macropodus erythropterus však nelze odlišit ani tak, a proto prohlásili jméno Macropodus erythropterus za mladší synonymum k Macropodus spechti. Otázka však zůstává otevřená, protože Novozélanďané v případě druhu Macropodus erythropterus nepracovali s rybami z míst, odkud pocházely typové exempláře, a měli k dispozici většinou pouze pohlavně nedospělé (a tím zřejmě ne zcela vybarvené) jedince. Proto mnozí ichtyologové zatím synonymizaci obou druhů odmítají s tím, že to sice může být pravda, ale v této chvíli jde o závěr předčasný a nedostatečně podložený. Další otazníky do problematiky počtu druhů rájovců vnesl rok 2005, kdy trojice vietnamských ichtyologů popsala v rodu Macropodus další čtyři nové druhy z území Vietnamu. Problém je, že popis těchto druhů vyšel pouze ve vietnamštině v rámci knižní monografie o rybách Vietnamu a nově popsané druhy tam nejsou ani řádně vyobrazeny. Navzdory tomu jsou tyto čtyři druhy aktuálně považovány také za platné.
Rájovčíci rodu Parosphromenus pocházejí z tropické jihovýchodní Asie, kde obývají černé vody s téměř nulovým obsahem rozpuštěných látek, zpravidla velmi měkké a kyselé. Tyto malé rybky dorůstající podle druhu velikosti zhruba 2,5–4,5 cm jsou vhodné jen pro zkušené akvaristy, kteří jim dokážou vytvořit a dlouhodobě udržet vhodné prostředí. Mnohé druhy si jsou vzhledově velmi podobné a lze je rozlišit pouze podle zbarvení samců ve svatebním šatu. Samci stavějí velmi malé pěnové hnízdo nikoli na hladině, ale v houští rostlin či v nějaké vhodné dutině, často v blízkosti dna. Hnízdo je značně skromné, někdy ho tvoří jen pár bublinek nebo hnízdo dokonce zcela chybí. I u rájovčíků se o potomstvo stará pouze samec. V současnosti patří rájovčíci k rybám, které jsou v přírodě nejvíce ohroženy ničením původních biotopů. Zdá se, že jejich chov v akváriích může brzy významně přispět k jejich záchraně před vyhubením.
Jednodušší je chov dvou existujících druhů rájovečků rodu Pseudosphromenus. Jsou to mírumilovné ryby dorůstající délky 6–7 cm, které se mohou kombinovat ve společenském akváriu s adekvátně velkými mírumilovnými spolubydlícími. Samec staví pěnové hnízdo v jeskyni nebo pod listem rostliny.
Vrčivky (rod Trichopsis) zahrnují tři druhy menších labyrintek z jihovýchodní Asie. Vrčivka trpasličí (Trichopsis pumila) dorůstá jen kolem 3,5 cm, vrčivka Schallerova (Trichopsis schalleri) 5 cm a největší vrčivka pruhovaná (Trichopsis vittata) 6–7 cm. Své jméno dostaly tyto ryby podle toho, že samci vydávají v době námluv a při soubojích o samičky jasně slyšitelné vrčivé zvuky. První dva druhy si stavějí pěnové hnízdo většinou „pod střechou“ ve vodním sloupci, vrčivka pruhovaná zpravidla na hladině. Vrčivky lze chovat i ve společenské nádrži s adekvátně velkými, mírumilovnými spoluobyvateli. Jsou teplomilné, vyhovuje jim teplota kolem 25 °C, pro tření 28–30 °C, na chemismus vody nemají přílišné nároky. Nejpřizpůsobivější je vrčivka pruhovaná, ale i další dva druhy tolerují pH vody v rozmezí 5–7,5. Důležité je, aby byla voda dobře filtrovaná a neobsahovala vyšší množství dusíkatých sloučenin.
Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 9/2015.
