Tlamovcové bojovnice nejsou v našich nádržích už dávno takovou raritou jako před nějakými patnácti dvaceti lety, ale rozhodně nejde o ryby chované masově. A ani nemůže jít – většina z nich patří k chovatelsky náročnějším druhům.
Tlamovcové bojovnice obývají vesměs mírně tekoucí vody charakteru vody černé nebo čiré převážně v Indonésii, Malajsii a Thajsku. Některé vyžadují i v akváriu mírně kyselou a velmi měkkou vodu s minimem choroboplodných zárodků. Krátkodobě jsou sice mnohé druhy k výkyvům chemismu vody tolerantní, což odpovídá situaci v přírodě, kdy se ryby v období dešťů dostávají často do jiného prostředí, než v jakém žijí při nízkém stavu vody, dlouhodobě však vyžadují splnění svých nároků. Rozhodně však nelze paušalizovat – například bojovnice prostá (Betta simplex) pochází z jedné krasové oblasti na jihu Thajska, kde žije ve vodě neutrální až slabě zásadité (pH 7,0–8,3) a polotvrdé (CT 10–12 °N, UT 7–10 °N). Při tom ale někteří chovatelé uvádějí, že se těmto rybám v akváriu dlouhodobě daří i ve vodě mírně kyselé (pH 6,5–7,0), a pro tření doporučují vodu dokonce ještě kyselejší. V této souvislosti je však třeba upozornit na skutečnost, která může v některých případech stát za rozdílnými údaji. U tlamovcových bojovnic se totiž setkáváme s tím, že druhové určení ryb chovaných v akváriu je v mnoha případech velmi obtížné, pokud neznáme přírodní lokalitu, z níž dané ryby nebo jejich předkové pocházejí. Vzájemná podobnost některých druhů je značná, ale naopak zase další druhy vytvářejí několik vzhledově odlišných lokálních populací. V současnosti je vědecky popsáno 55 druhů tlamovcových bojovnic, ale počet všech jejich lokálních forem, které dosud byly v přírodě objeveny, převyšuje už 150 a stále se zvyšuje.
Více než na menší odchylky v chemismu vody bývají tlamovcové bojovnice citlivé na dlouhodobě příliš vysokou teplotu a na nízký obsah kyslíku rozpuštěného ve vodě. Především pro druhy z horských potoků a říček postačuje teplota 23–24 °C, při dlouhodobém chovu v teplejší vodě se dostavují problémy. S vědomím, že bojovnice patří mezi labyrintky, možná leckoho překvapí druhý zmíněný faktor. Tlamovcové bojovnice však v daleko větší míře než druhy stavějící pěnové hnízdo dýchají žábrami kyslík rozpuštěný ve vodě a k hladině se chodí nadechovat jen občas. Problémy při nízkém obsahu rozpuštěného kyslíku ve vodě byly v akváriu pozorovány například u bojovnice páskované (Betta taeniata). Naopak třeba o bojovnici vláknoploutvé (Betta dimidiata) je známo, že v přírodě v období největšího sucha často úspěšně přežívá v loužích s minimálním množstvím vody.
Dalším obtížnějším momentem chovu je u tlamovcových bojovnic krmení. Mnohé druhy vyžadují pouze živou, případně některou mrazenou potravu, ale nezvyknou si na umělá krmiva. Platí to například pro bojovnici bělolemou (Betta albimarginata), vláknoploutvou nebo hadohlavou (Betta channoides). Velké problémy končící až úhynem chovaných ryb zaznamenali někteří naši akvaristé při krmení živými buchankami (cyklopem), zatímco mrazené tyto problémy nezpůsobovaly (některé druhy tlamovcových bojovnic ale mrazený plankton, zejména pak cyklop, neberou, protože je pro ně příliš drobný).
Navzdory svému jménu nejsou tlamovcové bojovnice nijak přehnaně agresivní. Některým akvaristům se osvědčil chov tria tvořeného dvěma samci a jednou samicí, jiní doporučují i větší skupinu. Pro malé druhy dorůstající kolem 5 cm stačí akvárium o délce 60 cm, v případě chovu větších druhů je třeba volit nádrž adekvátně větší, o délce minimálně 100–120 cm. Například bojovnice Patotova (Betta patoti) nebo vysokotělá (Betta pinguis) dorůstá až 12 cm, bojovnice velkotlamá (Betta macrostoma) nebo tlamovcová (Betta pugnax) 10 cm. Akvárium pro tlamovcové bojovnice je třeba hustě osázet rostlinami a vytvořit v něm členitý interiér se spoustou úkrytů. I když jde o ryby vcelku klidné, vnitrodruhová agresivita, a to i mezi příslušníky páru, který se spolu tře, se občas objevuje. Pro rozptýlení pozornosti a někdy i jako potravní konkurenti, kteří přimějí hlavně čerstvě z přírody importované bojovnice k tomu, aby začaly přijímat v akváriu potravu, se hodí adekvátně velké mírumilovné druhy asijských ryb, především kaprovitých (parmičky, razbory, dánia). Není to ale podmínkou, tlamovcové bojovnice lze úspěšně chovat i v druhové nádrži. V každém případě je třeba jejich akvárium velmi dobře utěsnit, protože tlamovcové bojovnice velmi dobře skáčou a dokážou se strefit i do té nejmenší škvíry. Pro akvaristy, kteří chtějí s chovem těchto ryb začít, se pro získání prvních zkušeností hodí některý z odolnějších, méně náročných druhů, jako je třeba bojovnice tlamovcová, jávská (Betta picta), jednoskvrnná (Betta unimaculata) či očkatá (Betta ocellata).
Některé tlamovcové bojovnice jsou barevně atraktivní, jiné spíše nenápadné, zbarvené převážně hnědošedě. Na všech je však mimořádně přitažlivým aspektem chovu v akváriích jejich rozmnožování. V základním schématu probíhá takto: Pár se tře většinou v blízkosti dna, samec obejme zespodu samici svým tělem prohnutým do U, přičemž samice zůstává v normální poloze břichem ke dnu. V této pozici dojde k uvolnění několika jiker a jejich oplození. Následně samice sesbírá jikry (často ležící na řitní ploutvi samce) do tlamky a po určité době (řádově v minutách) je začne ve složitém rituálu „přeplivávat“ po jedné či několika samci, který je chytá a umisťuje do svého hrdelního vaku. Až když jsou všechny jikry z jednoho třecího aktu v tlamě samce, přistupuje pár znovu k dalšímu aktu.
Dvě druhové skupiny se od tohoto schématu odlišují. První z nich je druhová skupina foerschi, která zřejmě tvoří z hlediska rozmnožování jakýsi přechodový článek mezi druhy stavějícími pěnové hnízdo a druhy tlamovcovými. U některých druhů (celkem jich do této skupiny patří pět) se pár tře zhruba v polovině výšky vodního sloupce, u jiných v blízkosti dna jako ostatní druhy, ale samec při obejmutí vždy otáčí samici břichem vzhůru, což je typické pro druhy stavějící pěnové hnízdo. Uvolněné oplozené jikry pak sbírá rovnou samec, chybí tedy fáze předávání jiker mezi partnery. V akváriu ale bylo při tření bojovnic rudých (Betta rubra) zaznamenáno, že část jiker spadlých na dno sbírá i samice a hned je pak vyplivuje samci.
Druhou odlišnou skupinou je druhová skupina unimaculata. U těchto ryb probíhá tření typickým způsobem (u dna, samice břichem dolů), ale jikry sbírá hned samec, stejně jako u skupiny foerschi. Ale nebyly by to tlamovcové bojovnice, aby neexistovala z tohoto pravidla výjimka – u jednoho z aktuálně osmi druhů ve skupině unimaculata, a to u bojovnice velkotlamé, probíhá tření úplně stejně jako u většiny ostatních skupin, tj. jikry po vytření sbírá nejprve samice. A pozor – výjimka ve výjimce, neplive je samci po jedné nebo několika, ale vždy celou „dávku“ z jednoho třecího aktu najednou.
Jakmile skončí tření, účast samice na zachování druhu končí, samec už inkubuje vyvíjející se jikry a plůdek sám. Při tření v menší vytíračce se doporučuje samici po skončení tření odlovit. Při jednom tření bojovnic Enisiných (Betta enisae) ve společenské nádrži bylo pozorováno, že samice po skončení tření hlídala teritorium i s úkrytem, v němž se zdržoval samec inkubující jikry. Taková pozorování jsou zatím ojedinělá, ale naznačují, že o podivuhodném rozmnožování tlamovcových bojovnic pořád nevíme zdaleka vše.
Samec vypouští rozplavaná mláďata z tlamy zhruba 9–14 dnů po tření. Záleží při tom na konkrétním druhu, na teplotě vody, ale i na dalších faktorech, které rovněž nejsou blíže známy. Někdy se totiž tato doba prodlouží až na tři týdny. Mláďat bývá podle druhu a velikosti samice od několika desítek i do více než stovky. Bohužel, během období inkubace dochází někdy k tomu, že samec své potomstvo spolkne nebo vyplivne – ani v takovém případě není dosud známo, že by se někomu podařilo potěr odchovat, veškeré pokusy inkubovat zárodky v umělé tlamě jako u afrických jezerních tlamovců skončily neúspěchem. Nejkritičtější období odchovu nastává z tohoto pohledu zhruba 3.–5. den po vytření, tj. v době, kdy se z jiker kulí plůdek.
