Druhově nejbohatší skupinou mezi guramovitými labyrintkami je podčeleď Macropodusinae (přes 100 vědecky popsaných druhů) a v ní rod bojovnice (Betta). Tento rod aktuálně zahrnuje více než 70 platných druhů a k tomu ještě řadu lokálních forem, které na přesné vědecké určení teprve čekají.
Řekne-li se „bojovnice“, představí si dnes většina laiků nádherně vybarvenou rybu s dlouhými ploutvemi, tedy samce některé z mnoha vyšlechtěných tvarových a barevných forem bojovnice pestré (Betta splendens). Potud je všechno v pořádku. V pořádku už není, že si ho skoro každý také představí v „betáriu“, jak se lidově říká komerčně vyráběným a prodávaným setům pro chov bojovnice, jež zaznamenávají v posledních letech značnou popularitu zejména mezi naprostými laiky, kteří o akvaristice nevědí (skoro) nic, ale rozhodnou se, že „chtějí mít doma rybičku“. Jde zpravidla o plastovou nádržku, nejčastěji o objemu dva litry, ale vyrábějí se dokonce ještě menší, o objemu 1,25 l. Tyto produkty, ačkoliv vyráběné i známými a zavedenými firmami, nejsou ničím jiným, než smutným dokladem absolutní komercionalizace současné akvaristiky a vytlačení jakékoli odbornosti kamsi za horizont, kam už vlastně nikdo nedohlédne. Holá nádržka s mističkou „speciálního písku pro bojovnici“ (žádný takový neexistuje), nejlépe ve sladce růžové či jiné nepřirozené pastelové barvě, a s fantasmagorickým „designovým“ pozadím je sice možná pro někoho „cool“, ale hlavně je výrazem absolutního pohrdání přírodou a neúcty ke zvířeti.
Vynález „betárií“ má určitý základ v chovatelské praxi. Velmi často se traduje, že samečci bojovnice pestré jsou rvaví, napadají se, v soubojích, které spolu svádějí, si poškozují ploutve, a proto nemohou vyrůstat pohromadě. Pohlaví u mláďat bojovnic pestrých začíná být patrné zhruba v 7.–8. týdnu. Chovatelé postupně samečky odlovují z odchovné nádrže a umísťují je individuálně do malých nádobek nejrůznějšího typu zpravidla o objemu 0,5–1 l, v nichž samci zůstávají několik měsíců, než dorostou do prodejní velikosti. V obchodech se pak prodávají někdy v ještě menších nádobkách, kelímcích o objemu sotva dvě deci. Už podmínky v této fázi života jsou diskutabilní, ale rozhodně to neznamená, že by následující zhruba dva roky svého života měl samec bojovnice trávit v jednom nebo dvou litrech, vystavený stresům z neustálých výměn vody (nějakých 75–80 % objemu minimálně jednou týdně, spíše dvakrát).
Pokud někdo chce chovat samotného samce bojovnice, měl by mu zařídit plnohodnotné miniakvárium s pískem na dně, rostlinami kořenícími i plovoucími, filtrem a topítkem, které by mělo mít objem minimálně nějakých 6–8, lépe 10–12 l. Chov v páru není ideální, protože samec bude samici neustále obtěžovat a bude se s ní chtít třít. Ani samice bojovnic nebývají většinou úplní beránci, a tak často utrží nějaký šrám či roztrženou ploutev i samec. Řešením je chovat jednoho samce nejméně se dvěma, lépe třemi samicemi. Taková skupina už vyžaduje akvárium o objemu alespoň 15–20 l, lépe kolem 30 l. Podobnou skupinu bojovnic lze chovat i ve větší společenské nádrži v kombinaci nejlépe s menšími klidnými rybami z tropické jihovýchodní Asie, ale musíme počítat s tím, že v době, kdy samec bojovnice začne stavět pěnové hnízdo, bude si tvrdě bránit své teritorium a vyhánět z něj všechny ostatní ryby. Ani ve společenské nádrži však není vhodné chovat více než jednoho samce bojovnice pestré.
Faktem je, že agresivitu samců zvyšuje právě jejich oddělování a izolace v samostatných nádržkách. Zkušenosti některých akvaristů jsou trochu odlišné od výše zmíněné teorie. Pokud se odchovává menší počet mláďat v dostatečně velkém akváriu bohatě osázeném rostlinami, lze držet pohromadě i větší počet samců zhruba do pěti až šesti měsíců věku, aniž by mezi nimi docházelo k potyčkám a zraněním. Jde však o systém velmi křehký, v němž jakýkoli nenadálý stres může vyvolat výbuch agresivity.
Bojovnice pestrá byla vědecky popsána v roce 1910, ale do Evropy byla poprvé přivezena už ke konci 19. stol. Tehdy samozřejmě šlo o přírodní krátkoploutvé formy. Zejména v Thajsku se začaly bojovnice poměrně záhy šlechtit, zpočátku však nešlo o zbarvení a délku ploutví, ale především o robustní tvar těla. Tato velmi agresivní forma s mohutným tělem se používala k zápasům, na které místní obyvatelstvo s velkou oblibou sázelo. Krátkoploutvé formy, v Thajsku označované jako Pla Kat (v chovatelské literatuře se název krátkoploutvé formy objevuje rovněž v podobě Plakat či Plakad), se chovají dodnes, i když zápasy bojovnic jsou dnes vesměs oficiálně zakázané. Zhruba od poloviny 20. stol. se začaly v asijských odchovech objevovat ryby s prodlouženými ploutvemi. Postupným šlechtěním, které probíhalo nejen v zemích jihovýchodní Asie, ale také v USA a v Evropě, se dospělo k řadě barevných a tvarových forem s prodlouženými ploutvemi. I v současnosti se objevují stále nové vyšlechtěné formy. Samci bojovnic pestrých se vystavují na speciálních výstavách, kde se také posuzují. Situaci trochu komplikuje skutečnost, že v současnosti existují ve světě minimálně tři různé standardy, které se používají při různých výstavách. I když se v zásadních bodech shodují, v dílčích ustanoveních se odlišují.
Bojovnice pestrá je zdaleka nejznámější bojovnicí, avšak zdaleka ne jedinou, která se chová v akváriích. U bojovnic se vyvinuly dva různé typy rozmnožování. Část druhů se vytírá do pěnového hnízda, které staví samec, jenž také po vytření hnízdo až do rozplavání potěru hlídá. Druhou část druhů tvoří tlamovci, u nichž na závěr složitého rozmnožovacího rituálu bere jikry do tlamy samec a inkubuje je v hrdelním vaku. Třiasedmdesát v současnosti platných druhů bojovnic se rozděluje do 13 druhových skupin, z nichž některé jsou poměrně homogenní a jasně definované, zatímco u jiných lze očekávat v budoucnosti různé přesuny. Jedním z druhů, jehož postavení není zcela jednoznačné, je třeba bojovnice velkotlamá (Betta macrostoma). Tradičně se řadí do druhové skupiny unimaculata, ale výsledky některých molekulárně genetických studií naznačuje, že by mohlo jít o sesterský druh této skupiny nebo dokonce o sesterský druh všech tlamovcových bojovnic.
Ze zmíněných 13 druhových skupin zahrnují tři skupiny druhy vytírající se do pěnových hnízd a deset skupin druhy tlamovcové. Z bojovnic stavějících pěnové hnízdo je nejznámější druhová skupina splendens. Kromě vlastní bojovnice pestré tam ze známějších druhů patří bojovnice nebojovná (Betta imbellis) a bojovnice smaragdová (Betta smaragdina). Především bojovnice nebojovná může být dobrou alternativou pro toho, kdo by chtěl chovat více bojovnic pohromadě ve větší nádrži. Agresivita samců je velmi malá, a to i v době tření. Ryby dorůstají velikosti kolem 5 cm, skupinu tří párů nebo tří samců a čtyř až pěti samic lze chovat už v nádrži o objemu 50–60 l. Vhodné je hustší osázení rostlinami včetně plovoucích, tlumenější osvětlení, voda mírně kyselá a měkčí. Bojovnice, zejména ryby pocházející z asijských velkochovů, bývají dost citlivé na bakteriální rozpad ploutví a další infekce. Kromě důsledné hygieny nádrže (u filtru ale pozor na intenzitu proudění, žádné bojovnice nemají rády příliš silný proud) je vhodné používat k úpravě vody výluhy obsahující huminové látky, případně do nádrže vložit bukové či habrové listy (použít lze i tzv. mořský mandlovník). Tření probíhá podobně jako u bojovnice pestré. Samec postaví na hladině pěnové hnízdo, pár se vytírá ve volné vodě pod ním. Jikry klesají ke dnu, ale oba rodiče je zachytávají, případně sbírají ze dna, vynášejí vzhůru k hladině a vyplivují do hnízda. Po skončení tření je v malé nádrži potřeba samici odlovit, o hnízdo nadále pečuje už jen samec.
Varovat je třeba před společným chovem různých druhů z jedné druhové skupiny, neboť může přinejmenším v některých případech docházet k mezidruhovému křížení. Právě v druhové skupině splendens jde o známý jev, který byl dokonce v minulosti záměrně využíván při šlechtění některých barevných forem bojovnice pestré. Křížit se mohou všechny druhy této skupiny (kromě již uvedených ještě bojovnice kropenatá – Betta stiktos a dva druhy vědecky popsané teprve v roce 2012, Betta mahachaiensis a Betta siamorientalis) a přinejmenším v F1 jde o křížence plodné.
Druhová skupina bellica zahrnuje pouze dva druhy, bojovnici bojovnou (Betta bellica) a bojovnici Simových (Betta simorum), které dorůstají délky kolem 10 cm a v akváriích se chovají jen zřídka, byť jde o druhy klidné a neagresivní. Chovatelsky daleko zajímavější je druhová skupina coccina, která se někdy v literatuře označuje souhrnně jako „malé červené bojovnice“. Její příslušníci pocházejí z rašelinných tůní v Malajsii a Indonésii a dorůstají podle druhu jen 3–5 cm. Vyžadují velmi kvalitní měkkou a kyselou vodu s minimálním množstvím choroboplodných zárodků. U některých druhů se často uvádí pro chov dost vysoká teplota (kolem 26 °C), která ale zrychluje metabolismus a zkracuje délku života těchto rybek. Prakticky všem druhům stačí „jen“ 23–24 °C. Nezbytný je přídavek rašelinného výluhu, resp. výluhů s huminovými látkami a tříslovinami, stejně jako použití listů stromů. Pro jeden pár vyhovuje nádrž o objemu kolem 30 l. Sameček staví s oblibou malé pěnové hnízdo v nějaké „dutince“ vytvořené v plovoucích rostlinách nebo pod listem rostliny. V akváriu je vhodné nabídnout mu taková místa, osvědčilo se např. použití plastových krabiček od filmů. Po vytření (jiker je u těchto druhů málo, většinou jen kolem 20) pečuje samec o hnízdo, zatímco samička brání větší teritorium kolem hnízda. Novější pozorování u bojovnice Brownových (Betta brownorum) a bojovnice temné (Betta persephone) ukázala, že na obraně třecího teritoria se mohou podílet i mláďata z předchozího tření. S bojovnicí Brownových je spojeno ještě jedno unikátní zjištění. Byla totiž nalezena populace, u níž samci nestavějí pěnová hnízda, ale odchovávají vyvíjející se jikry v tlamě. Tyto ryby se začaly označovat jako Betta cf. brownorum. Od tlamovcových bojovnic, které si představíme příště, se ale průběh tření a odchovu liší. Pár se tře pod hladinou, samec vypouští mláďata z tlamy už po čtyřech dnech, kdy ještě nejsou rozplavaná – zůstávají viset na hladině a samec je dál hlídá. Tato problematika však vyžaduje další výzkum a pozorování. Existují totiž také zprávy, podle nichž jeden a týž samec přešel po několika třeních do pěnového hnízda k odchovu jiker v tlamě.
Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 7/2015.
