Labyrintky patří k oblíbeným a často chovaným akvarijním rybám. Názvy jako „čichavec“, „bojovnice“ či „rájovec“ něco říkají snad každému, kdo měl aspoň na chvíli nějaké akvárium. Kromě druhů dobře známých a dávno chovaných najdeme v této skupině rovněž ryby daleko méně běžné, ba i vzácné a zejména mezi bojovnicemi rovněž četné novinky.
S labyrintkami poprvé zavítáme do obrovské skupiny ostnoploutvých ryb. V tradičně používaném modelu systému ryb jde o řád Perciformes, který zahrnuje na 160 čeledí a přes 10 000 druhů, což z něj činí nejpočetnější řád obratlovců vůbec. V poslední době se objevují také návrhy poněkud odlišných modelů systému, než na jaké jsme byli dlouhá desetiletí zvyklí, které vycházejí z koncepce monofyletických skupin. V nich jsou ostnoploutvé ryby rozděleny na větší počet taxonů na úrovni řádu, z nichž jedním je i řád Anabantiformes zahrnující labyrintky a jim blízce příbuzné hadohlavce. Jednotný není ani názor na počet čeledí labyrintních ryb. Nejčastěji se dnes přijímá varianta tří čeledí: Všechny africké labyrintky (přes 30 druhů) a s nimi dva druhy asijských lezounů rodu Anabas patří do čeledi lezounovití (Anabantidae). Čeleď Helostomatidae zahrnuje jediný asijský druh, známého čichavce líbajícího (Helostoma temminkii). Všechny ostatní labyrintky (přes 130 druhů, všechny žijící v Asii) pak patří do čeledi guramovití (Osphronemidae).
Nejtypičtějším znakem labyrintek je vytvoření tzv. nadžaberního orgánu – přídatného dýchacího orgánu, který jim umožňuje využívat atmosférický kyslík ze vzduchu nad vodní hladinou. Tento orgán vzniká z horní části prvního žaberního oblouku a je uložen v horní části žaberní dutiny nad žábrami. V typické podobě, kterou má u většiny labyrintek, jde o lamelovitý útvar pokrytý hustě prokrvenou sliznicí, kterému se podle jeho prostorově členité podoby říká labyrint. Zajímavé je, že se vytváří teprve v 3.–4. týdnu věku, do té doby dýchá potěr všech labyrintek pouze žábrami. Asijské druhy labyrintek jsou na dýchání atmosférického kyslíku plně závislé, dýchání kyslíku rozpuštěného ve vodě jim nestačí. U afrických labyrintek tato závislost není tak zásadní. Na opačném konci spektra se nacházejí dva druhy jihoafrických sandelií, které mají labyrint vytvořen jen v náznaku a nefunkční.
Dalším společným znakem téměř všech labyrintek je, že se u nich vyvinula určitá forma péče o potomstvo. Jedinými labyrintkami, u nichž žádná péče vyvinuta není, jsou zástupci rodů Anabas, Ctenopoma a Helostoma. U naprosté většiny druhů se o potomstvo stará samec, pouze u dvou tlamovcových druhů čichavců rodu Sphaerichthys (S. osphromenoides a S. selatanensis) samice. Je to o to kurióznější, že další dva druhy téhož rodu (S. vaillanti a S. acrostoma) jsou paternální tlamovci. Další výjimkou je rájovec cejlonský (Belontia signata), u kterého se na péči o potomstvo podílejí oba rodiče. U druhého druhu tohoto rodu, jímž je rájovec Hasseltův (Belontia hasselti), se v literatuře objevují různé údaje – podle některých se starají i u něj o potomstvo oba rodiče, podle jiných pouze samec. Rájovec Hasseltův se v akváriích téměř nechová, takže informací o něm je velmi málo.
Pozorování z akvárií naznačují, že samice se alespoň v některých případech podílí na obraně pěnového hnízda i u rájovce dlouhoploutvého (Macropodus opercularis). Není jich ale mnoho, protože vzhledem k dost velké agresivitě samce zní obecné doporučení u tohoto druhu „samici po vytření odlovit“. Ve zcela ojedinělých případech bylo v akváriích pozorováno u několika druhů rájovčíků rodu Parosphromenus, že samice byla schopna převzít přinejmenším na určitou dobu péči o výtěr, spočívající u těchto ryb pouze v jeho hlídání, pokud došlo k tomu, že samec nenadále uhynul.
Péče o mláďata má dvě nejčastější podoby. Jednou je stavba tzv. pěnového hnízda – samec staví na hladině útvar z bublin vzduchu obalených ústním sekretem, do kterého v některých případech ještě vplétá různé úlomky rostlin nebo drobné plovoucí rostliny (v akváriu je velmi vhodná například mechům příbuzná játrovka trhutka – Riccia). Do tohoto hnízda se následně rodičovský pár vytře a samec poté hnízdo hlídá až do rozplavání potěru. Některé labyrintky nestaví pěnové hnízdo na hladině, ale ve vodním sloupci, zpravidla pod širším listem rostliny, někdy ale také v dutině nebo pod kořenem či nějakým převisem (rájovčíci rodů Pseudosphromenus a Malpulutta). Vrčivky (rod Trichopsis) stavějí hnízdo většinou pod listem rostliny, někdy ale i na hladině. Druhým rozšířeným způsobem péče o potomstvo je inkubace vyvíjejících se jiker a plůdku v tlamě. Velmi vzácně se vyskytují způsoby další – rájovčíci rodu Parosphromenus se vytírají na strop dutin, sandelie (rod Sandelia) se třou na nechráněný substrát (zpravidla na dno tvořené hrubým pískem).
Akvaristé nejméně znají africké labyrintky. Největší chovatelský potenciál z nich mají ostnovečci rodu Microctenopoma (někdy se i pro ně používá české jméno „ostnovec“ stejně jako pro jejich větší příbuzné z rodu Ctenopoma), kteří dorůstají maximální velikosti kolem 6–8 cm a jejichž samci jsou zejména při námluvách či vzájemném imponování docela hezky a atraktivně zbarveni. U ryb dovezených přímo z přírody může být někdy trochu obtížná aklimatizace na akvarijní podmínky. Pokud se zdaří, není chov ostnovečků nijak mimořádně náročný. I když pocházejí vesměs z vod měkkých až velmi měkkých, k chovu stačí voda polotvrdá, měkká voda je potřeba k úspěšnému odchovu. Chovat se dají jak v druhové nádrži, tak i ve společenském akváriu s adekvátně velkými klidnějšími spolubydlícími. Vyžadují krmení živou nebo mrazenou potravou, umělá krmiva většinou nepřijímají příliš ochotně a neprospívají po nich. Vyhovuje jim tlumené světlo a hodně úkrytů pod kořeny, v dutinách apod. Samci ostnovečků stavějí při tření na hladině jednoduché, velmi volné pěnové hnízdo, které se rychle rozpadá. Ojediněle bylo pozorováno i tření pod listem rostliny, například u ostnovečka příčnopruhého (Microctenopoma ansorgii), který patří k těm, jež se v evropských akváriích objevují relativně nejčastěji.
Samostatný rod Microctenopoma byl ustaven teprve v roce 1995, před tím se jeho příslušníci řadili do rodu Ctenopoma (ostnovec). Ostnovci jsou větší, podle druhu dorůstají délky 10–20 cm. Vyžadují prostornou nádrž o délce minimálně 80–100 cm, opět s četnými úkryty a tlumenějším osvětlením. Mezi sebou bývají (zvláště některé druhy) dost nesnášenliví a rvaví, s dostatečně velkými klidnějšími rybami jiných druhů vycházejí ve společenské nádrži zpravidla bez problémů. Ostnovci jsou ryby velmi žravé, přijímající zpravidla i umělá krmiva, která však rozhodně nemohou být základem jejich výživy. Starší akvaristé si možná vzpomenou, že zhruba před 20–30 lety se u nás nějakou dobu choval ostnovec listový, tehdy známý jako Ctenopoma oxyrhynchum, jehož vědecké jméno dnes správně zní Ctenopoma weeksi. Aktuálně se v dovozech častěji objevuje ostnovec leopardí (Ctenopoma acutirostre), který v mládí vyniká nápadnou kresbou tvořenou tmavými okrouhlými skvrnami na světlém podkladu. S věkem se však kontrastnost kresby snižuje. Dovážená mláďata se aklimatizují zpravidla bez problémů – jde totiž o ryby odchovávané v Indonésii, nikoli o přírodní odchyty z Afriky. Chovatelsky nejde o příliš náročný druh, o jeho rozmnožování platí totéž, co u dalších druhů ostnovců. Úspěšné výtěry se již v akváriích podařily, ale víceméně náhodně, podrobnější údaje chybí. Ostnovci se o výtěr nijak nestarají, jejich jikry obsahují kapičky oleje, takže po uvolnění z těla samice stoupají vzhůru k hladině.
Sandelie se vyskytují ve dvou druzích v Jihoafrické republice, jeden z nich (Sandelia bainsii) je v přírodě ohrožen vyhubením. Akvaristicky jsou téměř neznámé.
Společně se všemi africkými labyrintkami patří do čeledi lezounovití (Anabantidae) také asijští lezouni rodu Anabas. Oficiálně dnes existují dva platné druhy (Anabas testudineus a Anabas cobojius), ale je možné, že pod prvním označením se ve skutečnosti skrývá druhů několik. Na druhé straně někteří ichtyologové pochybují o tom, že Anabas cobojius je platným druhem. Lezouni dostali své české jméno podle toho, že jsou v přírodě schopni přemisťovat se na kratší vzdálenosti (řádově jde o desítky metrů) po souši. Činí tak v situaci, kdy se zhorší podmínky ve vodním rezervoáru, který obývají, případně začne tento rezervoár vysychat, a lezouni se vydají na cestu do nového domova. Lezou v noci za pomoci prsních ploutví, skřelí a ocasního násadce. V akváriích se lezouni chovají jen výjimečně. Jsou to chovanci velmi odolní a přizpůsobiví, ale nesnášenliví, kteří vyžadují velkou, dobře přikrytou nádrž, neboť také výborně skáčou.
Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 5/2015.
