Úvod » Články » Krunýřovci (6)

Krunýřovci (6)

Hofmann Jaroslav, publikováno: 17. 5. 2015

Na úplný konec povídání o sumcích jsem si nechal krunýřovce „typu lorikárie“, tj. vědecky příslušníky podčeledi Loricariinae. Před tím, než na začátku 90. let propukl obrovský a dosud trvající zájem o importované krunýřovce „typu ancistrus“, kterým byly věnovány články v březnovém až květnovém čísle, to byly právě lorikárie v širším smyslu, jež tvořily nejpestřejší akvaristicky významnou skupinu krunýřovců.

Podčeleď Loricariinae zahrnuje přes 200 druhů, které se od všech ostatních krunýřovců odlišují tím, že mají dorzoventrálně zploštělý ocasní násadec. Podstatně obtížnější je však určování konkrétních druhů v rámci této podčeledi. Častěji než u jiných skupin krunýřovců zde dochází k situaci, že ryby se chovají pod jménem, které není správné, ale jejich druhové určení pouze na základě jedinců chovaných v akváriích je obtížné až nemožné. Předem je třeba říci, že zbarvení a kresba nejsou v žádném případě určovacími znaky, protože jsou u těchto ryb mimořádně proměnlivé. To nejhorší, co může akvarista v dobrém úmyslu udělat, je, že začne hledat podobné ryby na obrázcích, nějaký si vybere a podle něj začne své ryby nazývat.

Typický vzhled ryb, které se u nás chovají pod označením lorikárie vláknoocasá (Dasyloricaria filamentosa). Ve skutečnosti jde o nějakého příslušníka rodu Rineloricaria, jehož druhové určení zůstává nejisté.
© Jaroslav Hofmann
Tyto ryby se u nás objevují pod chybným označením lorikárie drobná (Rineloricaria parva), ve skutečnosti jde zřejmě o lorikárii šálivou (Rineloricaria fallax).
© Jaroslav Hofmann

Začněme rybami, které se kdysi všechny řadily do rodu Loricaria. Později z něj ale byly mnohé druhy přeřazeny do rodů jiných, z nichž k akvaristicky významným patří především rod Rineloricaria, kam se dnes řadí rovněž všechny druhy původně vyčleněné do rodu Hemiloricaria. A zapomenout nesmíme ani na rod Dasyloricaria, který ale akvaristům dělá jenom potíže. Když se podíváme do akvaristických knížek ze 70.–90. let minulého století, vypadá všechno jednoduše a přehledně. Jako nejčastěji chovaného tam najdeme krunýřovce vláknoocasého s vědeckým jménem Loricaria filamentosa, občas doplněného o krunýřovce malého (Loricaria parva) a kopinatého (Loricaria lanceolata) – u něj se někdy objevoval chybný údaj, že má vláknitě prodloužené oba krajní paprsky v ocasní ploutvi, tj. horní i dolní. Není tomu tak, dnešní terminologií lorikárie kopinatá (Rineloricaria lanceolata) má podobně jako lorikárie vláknoploutvá (Dasyloricaria filamentosa) prodloužený pouze horní krajní paprsek v ocasní ploutvi. Jako jediná z této trojice má horní i dolní krajní paprsek ocasní ploutve protáhlý lorikárie drobná (Rineloricaria parva). Dodejme však, že ani přítomnost či délka těchto prodloužených paprsků v ocasní ploutvi nejsou druhovými určovacími znaky. A proč říkám, že rod Dasyloricaria dělá potíže? Inu proto, že všech jeho pět platných druhů včetně druhu Dasyloricaria filamentosa dorůstá délky minimálně 20 cm (rozmezí 20–35 cm), což je daleko víc, než kolik měřily jakékoli ryby chované pod tímto názvem v akváriích. U všech zkoumaných akvarijních vzorků se vždy ukázalo, že jde o nějakého příslušníka rodu Rineloricaria. Jakého, toť otázka. Častěji se v evropských akváriích objevují kromě již uvedené lorikárie kopinaté a lorikárie drobné také lorikárie šálivá (Rineloricaria fallax), lorikárie Eigenmannova (Rineloricaria eigenmanni) a snad i lorikárie Wolfeho (Rineloricaria wolfei) a lorikárie beniská (Rineloricaria beni; české názvosloví uvádí druhové jméno v podobě „beninská“, což je jazykově chybně, protože toto adjektivum odkazuje k západoafrickému státu Benin, zatímco lorikárie je pojmenována podle bolivijské řeky Beni, v jejímž povodí se vyskytuje). Už vůbec nelze na druh usuzovat zpětně, u zpráv a článků publikovaných před několika desítkami let. Skutečné lorikárie rodu Dasyloricaria (včetně lorikárie vláknoploutvé) se zřejmě nikdy do Evropy komerčně nedovážely.

Červené lorikárie formy Rineloricaria sp. Red
© Jaroslav Hofmann
Detail odontodů po stranách hlavy samce formy Rineloricaria sp. Red
© Jaroslav Hofmann

Dalším taxonomickým oříškem jsou červeně až rezavě zbarvené lorikárie, které bývají často, leč bezdůvodně označovány za barevnou formu lorikárie kopinaté. Ta je s těmito rybami zřejmě dost blízce příbuzná, ale o její barevnou formu nejde. Poprvé se snad tyto ryby objevily ještě v dobách bývalé NDR a mělo jít o import z přírody. Jejich původ však zůstává poněkud nejasný. Jisté je, že se zmíněnou lorikárií kopinatou se ryby, jež by měly být nejlépe označovány jako Rineloricaria sp. „Red“ či „Rot“, plodně kříží.

Mezi lorikáriemi rodu Rineloricaria najdeme i barevně a kresebně velmi zajímavé druhy, které jsou však chovatelsky náročnější než méně nápadně zbarvené druhy. Jedním z nich je lorikárie Melinova (Rineloricaria melini) – na snímku mladý jedinec z jednoho z prvních odchovů tohoto druhu v Německu.
© Jaroslav Hofmann

Všechny dosud uvedené lorikárie jsou mírumilovné ryby, které ocení přídavek rostlinné složky v potravě, neboť jsou to v přírodě všežravci, nicméně nepoškozují rostliny, takže je lze chovat i v okrasných nádržích zaměřených právě na pěstování rostlin. Podle druhu jim vyhovuje teplota vody 23–28 °C, na tvrdosti příliš nezáleží, voda by měla být dobře prokysličená. Vytírají se do užších dlouhých dutin, nejvhodnější jsou bambusové nebo plastové trubky, samec po vytření jikry a plůdek hlídá. Pohlaví se v dospělosti pozná snadno podle toho, že samci mají odontody na trnech prsních ploutví, po stranách hlavy (na „tvářích“), na temenu a v týle (hustota, délka a konkrétní rozmístění odontodů závisí na konkrétním druhu).

Lorikárie řasnovousá – jedinec se správným tvarem hlavy a se zbarvením, které je u ryb chovaných u nás nejčastější
© Jaroslav Hofmann
Detail vousků na okraji pysků u tmavě zbarvené formy lorikárie řasnovousé
© Jaroslav Hofmann

Dost často u nás chovaným druhem je lorikárie řasnovousá (Loricaria simillima). Tyto ryby v akváriu dorůstají většinou jen kolem 15–18 cm, v přírodě ale až 25 cm. Vyskytují se na obrovském areálu od Venezuely a Ekvádoru přes Brazílii, Peru a Bolívii až po Paraguay a Argentinu. Z toho je zřejmé, že starší české pojmenování „krunýřovec ekvádorský“ nebylo právě výstižné. Mnozí ichtyologové se domnívají, že je velmi nepravděpodobné, aby se na tak obrovském území jednalo o jeden jediný druh, a předpokládají spíše existenci několika podobných příbuzných druhů, ale podrobněji se dosud nikdo touto otázkou nezabýval. Lorikárie řasnovousé obývají čiré i bílé vody, v nichž vytvářejí různě zbarvené populace, ale zatím nebyla prokázána jednoznačná souvislost mezi zbarvením a kresbou ryb na straně jedné a charakterem prostředí, v němž žijí, na straně druhé. Dříve publikovaný údaj, že ryby z bílé vody mají celkově tmavší zbarvení s černými ploutvemi, se nepotvrdil. Totéž platí pro informace, které se objevily počátkem 90. let v souvislosti s prvními publikovanými zprávami o odchovu tohoto druhu v akváriu, totiž že při přípravě ryb na tření je důležitá rostlinná potrava. Lorikárie řasnovousá je především masožravý druh, který krmíme kombinací živé či mrazené potravy a umělých krmiv (vločky, tablety či granule pro všežravce pokrývají dostatečně i potřebu rostlinné potravy a balastních látek).

Lorikárie řasnovousá – jedinec se zdeformovanou „mopsí“ hlavou
© Jaroslav Hofmann
Lorikárie řasnovousá – vpředu samec s hroznem jiker pod tělem
© Jaroslav Hofmann

Od zástupců rodu Rineloricaria se lorikárie řasnovousá liší na první pohled utvářením svých úst, která netvoří příliš výraznou přísavku, za to však horní i dolní pysk hustě lemují vousky, někdy i zpeřené. Svědčí o tom, jakým způsobem a kde tyto ryby hledají potravu – prohledávají vousky jemnější písčité dno a pátrají v něm po bezobratlých. Odlišný je i způsob rozmnožování, resp. péče o potomstvo. Lorikárie řasnovousá patří k těm krunýřovcům z podčeledi Loricariinae, kteří se někdy označují jako tlamovci, i když to není úplně přesné. Samec totiž nebere oplodněné jikry do tlamy, ale přichytává si jejich hrozen pod ústa, a chrání tak jikry vlastním tělem. V případě větších snůšek, které mohou čítat kolem 100 jiker, dosahuje poměrně plochý hrozen jiker často až skoro k řitní ploutvi. Mláďata se líhnou zhruba za 12 dnů, první den až dva tráví žloutkový váček, poté je třeba začít je krmit, nejlépe naupliemi žábronožek. U lorikárií řasnovousých se poměrně často setkáváme s tvarovou anomálií, docela výstižně nazývanou „mopsí hlava“. Zkrácená robustní vysoká hlava bývá doprovázena někdy také obloukovitě zahnutými paprsky v hřbetní ploutvi. Objevuje se nejen u mláďat narozených v akváriích, ale byla pozorována i u některých ryb dovezených v mládí v normální podobě z volné přírody. Zdá se, že hlavním viníkem je nekvalitní, přílišným množstvím odpadních látek zatížená voda, přičemž větší problém než sloučeniny dusíku by v tomto případě mohly představovat fosforečnany. Méně pravděpodobně se na vzniku této malformace podílí příliš jednostranná výživa neposkytující všechny vitaminy a stopové prvky v dostatečném množství a pestrosti. Podstatné je, že nejde o vadu dědičnou, geneticky podmíněnou, takže i postižení jedinci se mohou použít k dalšímu chovu.

Palorikárii ekvádorské se oprávněně přezdívá „chameleon“. Její asi vůbec nejatraktivnější podobou je šedavé základní zbarvení s rezavým širokým podélným pruhem na hlavě a v přední části hřbetu.
© Jaroslav Hofmann
Podélný pruh uprostřed hlavy palorikárie ekvádorské může být i černý...
© Jaroslav Hofmann
...případně je černá skoro celá ryba
© Jaroslav Hofmann
Další podobou palorikárie ekvádorské je hnědé základní zbarvení s nepříliš jasně vymezeným černým podélným pruhem
© Jaroslav Hofmann

Z dalších druhů, u nichž nosí samec jikry pod ústy, stojí za zmínku barevně i tvarově jeden z nejpozoruhodnějších krunýřovců vůbec, palorikárie ekvádorská (Pseudohemiodon apithanos). Přezdívá se jí „chameleon“, což výstižně vystihuje její obrovskou schopnost měnit základní zbarvení i kresbu, což dobře dokumentují i přiložené fotografie. Palorikárie ekvádorská však není chovatelsky úplně snadný druh, přinejmenším se nehodí pro začátečníky a i její dosavadní odchovy v akváriích jsou spíše náhodné než cílené. Základními podmínkami jejího úspěšného chovu jsou silnější proudění vody v nádrži, jemný písek jako substrát a dostatek volných ploch dna. Tyto ryby se totiž s oblibou částečně zavrtávají do substrátu a v místech s proudící vodou vyčkávají, až se k nim dostane nějaká kořist představovaná drobnějšími bezobratlými (v akváriu třeba živé patentky nebo dafnie, mrazené černé komáří larvy, dafnie nebo žábronožky).

Tyto ryby se u nás chovají jako sturisomy panamské, ve skutečnosti ale jde zřejmě o sturisomu venezuelskou
© Jaroslav Hofmann
Další z ryb chovaných u nás pod zřejmě nesprávným označením jako sturisomy panamské
© Jaroslav Hofmann

Typické krunýřovce s ústní přísavkou a bez vousků na okrajích pysků představují velmi dlouhé a štíhlé sturisomy, dorůstající podle druhu délky 15–30 cm. Charakteristický je pro ně rypec protažený v tupě zašpičatělé rostrum. Sturisomy vyžadují kvalitně filtrovanou a dobře prokysličenou vodu, v potravě potřebují také rostlinnou složku, neboť v přírodě se živí hlavně spásáním řasových nárůstů na kamenech a potopeném dřevu. Vytírají se na nechráněný pevný podklad, často i na stěnu akvária, samec jikry hlídá a chrání vlastním tělem. Odchov mláďat je dost náročný, přičemž hlavní problém nespočívá v nalezení vhodné potravy, jak se spekulovalo v počátcích jejich akvarijních odchovů. Zkušenosti ukazují, že v prvních dnech stačí kvalitní krmné tablety pro rostlinožravé ryby rozdrcené na prach. Hlavní potíž spočívá v tom, že mláďata velmi neochotně potravu hledají, potřebují doslova ležet v krmivu, které musí být všude kolem nich. Odchovná nádrž proto nesmí být příliš velká, což samozřejmě s sebou nese vysoké nároky na její hygienu. Pokud je to možné, vyplatí se ponechat malé sturisomy v původní odchovné nádrži až do velikosti 7–8 cm a teprve potom je přelovovat jinam. Dřívější přemístění bývá spojeno se zvýšeným úhynem. Kupodivu ještě i několikacentimetrová mláďata mají s hledáním potravy na větším prostoru stejné problémy jako čerstvě rozplavaný potěr.

Sturisoma zlatá
© Jaroslav Hofmann
Sturisoma černorypá
© Jaroslav Hofmann
Ryba dovezená do Německa jako sturisoma vousatá – její skutečná identita ale může být jiná
© Jaroslav Hofmann

Problematické je u sturisom jejich druhové určení. V akváriích se častěji objevuje podle jmen zhruba pět druhů a některé druhově nepopsané formy dovážené pod obchodními jmény. Kolik druhů to představuje ve skutečnosti, je ale obtížné stanovit. Podle současných názorů se v akváriích prakticky vůbec nevyskytuje skutečná sturisoma panamská (Sturisoma panamense), která se vyskytuje pouze v Panamě a dosahuje délky až 30 cm. Z Panamy se ryby komerčně nevyvážejí, takže pokud je v Evropě tento druh přítomen, pak jedině jako výsledek individuálního dovozu. Ryby v Evropě označované jako Sturisoma panamense se dovážely v minulosti nejčastěji z Kolumbie a šlo zřejmě o jiný druh, pravděpodobně o sturisomu venezuelskou (Sturisoma festivum). Navzdory svému nepříliš šťastně zvolenému českému jménu se tento druh totiž vyskytuje nejen v části Venezuely odvodňované do laguny Maracaibo, ale také v poměrně velké části severní Kolumbie. V posledních letech nahrazuje sturisomu venezuelskou v dovozech spíše sturisoma zlatá (Sturisoma aureum) pocházející rovněž z Kolumbie, která je navíc sturisomě venezuelské velmi podobná. V dospělosti mají sturisomy venezuelské nápadně delší prsní ploutve a vyšší ploutev hřbetní, v mládí se tyto dva druhy od sebe dají odlišit jen velmi obtížně. Všechny dosud uvedené druhy patří do druhové skupiny Sturisoma-panamense, jejíž příslušníci žijí západně od And. Východně od And žijí zástupci druhové skupiny Sturisoma-rostratum, z níž se nejčastěji dovážejí sturisoma černorypá (Sturisoma nigrirostrum) z Peru a sturisoma vousatá (Sturisoma barbatum) z Brazílie, v posledních letech pak také ještě venezuelská sturisoma tenkorypá (Sturisoma tenuirostre). V případě sturisomy vousaté je ale problém, že se tímto jménem označují všechny sturisomy dovážené z Brazílie. Vývoz tropických okrasných ryb z Brazílie je totiž možný na základě pozitivního seznamu druhů, tj. vyvážet se smějí pouze druhy na seznamu uvedené. A ze sturisom je na něm zařazena pouze sturisoma vousatá. Vzhledem k tomu, že rozlišení jednotlivých druhů není lehké, dodávat více asi netřeba. Výsledkem pak je, že pod označením Sturisoma barbatum plavou v Evropě ryby různých druhů. Situaci rozhodně neulehčuje fakt, že přinejmenším mezi některými druhy sturisom může docházet ke křížení. Popsané je křížení sturisomy vousaté se sturisomou venezuelskou a nelze ani vyloučit, že některé akvarijní „kmeny“ jsou výsledkem křížení dalších, byť možná neúmyslných.

Pohlaví u sturisom se v dospělosti pozná podle hustého porostu odontodů po stranách hlavy samců. U sturisomy venezuelské však bylo opakovaně pozorováno, že se odontody v pozdější fázi života vytvořily i u zjevných samic, které se před tím již třely. V některých případech prý byla údajně taková ryba pozorována i při péči o snůšku jiker. Zda u sturisom skutečně může docházet ke změně pohlaví, však dosud nebylo jednoznačně prokázáno
© Jaroslav Hofmann

Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 7/2014. Pro vydání na AQUATABu byl rozšířen o další fotografie.

SPONZOROVANÉ ODKAZY

NOVINKY Z BLOGU

ABECEDNÍ PŘEHLED TAXONŮ

HLEDEJ TAXON

Čeleď:

Rod:

Druh: