Úvod » Články » Kaprovité ryby – Koi

Kaprovité ryby – Koi

Hofmann Jaroslav, publikováno: 29. 12. 2013

Zatímco závojnatky, kterým jsme věnovali dvě poslední pokračování, se dají při dodržení určitých podmínek chovat trvale i v pokojových akváriích, pro kapry to tak úplně neplatí. Barevní kapři neboli koi jsou rybami, které se primárně chovají v zahradních jezírkách, přesto si jedno zastavení v akvaristickém seriálu zaslouží.

Kapři se chovali v Číně už minimálně 500 let před naším letopočtem. Pochází odtamtud také výraz „koi“. Tvoří ho dva znaky, z nichž jeden znamená „ryba“ a druhý „obdělávané pole“. Postupem času se z „obdělávaného pole“ stalo „uspořádání neuspořádaných věcí“, takže oba znaky dohromady pak znamenaly cosi jako „rybu s pravidelnými šupinami“. Nejstarší písemný záznam o chovu kaprů pochází z roku 470 př. n. l. a na přelomu 4. a 3. stol. př. n. l. se zmiňují i „vícebarevní kapři“ bez bližší specifikace. Když se chov kaprů rozšířil z Číny do Japonska, dospěl tam i termín „koi“, který japonština převzala a který se v  transkripcích japonských složených názvů objevuje jako „goi“. „Koi“ a „goi“ znamená totéž. Mimo Čínu a Japonsko se dnes termínem koi prakticky na celém světě označují vyšlechtěné barevné formy okrasných kaprů, byť to historicky není přesné. Koi, případně v Japonsku „magoi“ (černý kapr), byl původně „obyčejný“ kapr, oblíbená konzumní ryba. Chov a šlechtění barevných kaprů jsou na rozdíl od závojnatek relativně novodobými činnostmi. První barevné mutace kaprů byly v Japonsku zaznamenány v první polovině 19. století ve vládních érách Bunka a Bunsei. Těmto kaprům se začalo říkat různými přívlastky (nejčastěji barevní – irogoi, ale i květinoví, ozdobní, samurajští, vzorovaní), až se pro ně nakonec v samotném Japonsku ustálilo v polovině 20. století označení „nishikigoi“, doslova „brokátoví kapři“. Slovo „nishiki“ znamená „brokát“, těžkou hedvábnou látku s pestrobarevným vzorem a často protkanou třpytivými nitěmi, která je v Japonsku známa už od 6. století. Z uvedené historicko-jazykové exkurze je zřejmé, že těmto rybám můžeme u nás říkat barevní (nebo nějací jiní, třeba ornamentální, ozdobní…) kapři, nebo koi, případně nishikigoi, ale zřejmě nejrozšířenější označení „kapr koi“ je obsahově nesmyslné, protože znamená „kapr kapr“.

Směs koi různých výstavních tříd
© Jaroslav Hofmann

Biologicky se zdá být původ koi nezpochybnitelný – jde o ryby vyšlechtěné z kapra obecného (Cyprinus carpio). Tato formulace platí potud, považujeme-li všechny existující formy kapra za příslušníky jediného druhu, byť třeba tvořící několik poddruhů. Vzhledem k tomu, že dnes se mnozí odborníci přiklánějí k tomu, že Cyprinus rubrofuscus, kapr z jižní Číny a Vietnamu, je samostatným druhem, nemusel by být původ koi tak úplně jednoduchý, ale to je téma, které už výrazně přesahuje rámec tohoto článku.

Kohaku s vadami na kráse – jsou jimi drobné černé tečky na několika místech v červené kresbě, kterým se říká shimi
© Jaroslav Hofmann

Víme už, že ani v samotném Japonsku nemá chov koi nijak dlouhou minulost. „Svět“ se mohl poprvé s koi seznámit na velké zemědělské výstavě v Tokiu v roce 1914, nazvané podle tehdejší éry „Taisho Exhibition“. V období mezi světovými válkami se první koi dostali do USA i Evropy, ale šlo o jednotlivé dovozy, které nevyústily v cílenou chovatelskou činnost. Dokonce i v samotném Japonsku se tehdy produkovaly vesměs ryby, které by měřítkem dnešních standardů byly považovány přinejlepším za průměrné, většinou však za podstatně horší. Rozvoj chovu koi nastal až po druhé světové válce, nejprve v Japonsku, odkud se pak koi dostali v 50. letech do USA a od 70. let se začali zvolna dovážet do Evropy. I v USA se ale jejich cílený chov spojený se šlechtěním začal naplno rozbíhat až počátkem 70. let. V Evropě byla první zemí, kde se začali koi chovat ve významnějším měřítku, Velká Británie, konkrétně Anglie, která je dodnes jedním z hlavních center evropského chovu těchto ryb. U nás se ve větší míře začali koi chovat až po roce 1989. Především první roky byly spojeny s tím, že se koi křížili s rybničními užitkovými kapry (nejinak tomu ale bylo i v jiných evropských státech, jen o něco dříve), což se projevilo jednak na jejich zbarvení, jednak na tvaru těla. Pro tyto ryby, někdy poněkud hanlivě (a vcelku oprávněně) označované „eurokoi“ (a u nás „český maskáč“), je charakteristické zlaté zbarvení (ať už celoplošné nebo v rámci dvou- či tříbarevné kresby, kde nahrazuje červenou barvu kvalitních koi) a vyšší tělo především v úseku mezi hlavou a hřbetní ploutví, což se projeví na profilu ryby také daleko strmějším čelem. Nezapomínejme, že u domestikovaného kapra se vzhledem k nárůstu hřbetní svaloviny pohybuje poměr délky (bez ocasní ploutve) a výšky (bez hřbetní ploutve) těla v rozmezí zhruba 2,5–3,0 (častěji u jeho dolní hranice), zatímco u divokých forem je toto rozmezí 3,2–4,8. U kvalitních koi se tento poměr pohybuje kolem hodnoty 3,0.

Kohaku se světlejším odstínem červené
© Jaroslav Hofmann

U domestikovaných kaprů jsou kromě ryb normálně ošupených (šupinatá forma) známy také formy s redukovanými šupinami – lysá (souvislá řada šupin na hřbetě od hlavy na ocasní násadec, jednotlivé šupiny u báze ploutví), hladká (velmi málo šupin většinou u bází ploutví, někdy zcela bez šupin, nikdy nemá souvislou řadu šupin od hlavy až na ocasní násadec) a řádková (vlastně varianta lysé formy, která má kromě řady šupin na hřbetě ještě druhou řadu velkých šupin ve střední linii těla, někdy mírně přerušovanou). Koi existují ve všech těchto formách, formy s redukovaným ošupením se souhrnně označují jako Doitsu (doslova „německý“ podle toho, že první lysec byl do Japonska importován v roce 1904 právě z Německa), ale každá z nich má i svůj vlastní název – lysec je Kagamigoi, naháč (hladká forma) Kawagoi, zatímco ryby s plným ošupením jsou Wagoi.

Taisho Sanke
© Jaroslav Hofmann

Klasifikace koi je velmi obsáhlá a pro člověka, který se této problematice podrobněji nevěnuje, dost nepřehledná. Systém vycházející z posuzování na hlavních japonských výstavách má dnes 17 základních tříd. Nemá smysl je tu všechny vypočítávat, zmíním se jen o některých. Snad vůbec nejznámější je třída Kohaku, kam patří dvoubarevné ryby s bílou základní barvou a červenou kresbou. Podle počtu, velikosti a tvaru červených skvrn se v ní rozlišuje skoro 20 forem, z nichž některé se ještě dělí dál. Dvě třídy patří tříbarevným rybám s kombinací bílé, červené a černé barvy. Starší je forma vzniklá v éře Taišó, která nese název Taisho Sanke, o něco mladší forma Showa Sanke (nebo také Showa Sanshoku či pouze Showa) vznikla na počátku následující éry Šówa. K základním rozdílům mezi nimi patří např. to, že Taisho nemá černou barvu na hlavě (může dosahovat ve směru od těla maximálně k očím) a prsní ploutve má buď bez kresby, nebo nejvýše se třemi černými proužky. Showa má naopak černou kresbu na hlavě a na bázi prsních ploutví černou skvrnu. Všechny tři tyto nejpopulárnější třídy dohromady se označují termínem Gosanke. Jednobarevné ryby s kovovým leskem jsou vesměs známy pod označením Ogon. Dnes se při označení celé třídy dává přednost spíše názvu Hikari Mujimono a termín Ogon se používá pro označení některých variant této třídy, hlavně zlatých, platinových a červených. Třída Bekko zahrnuje dvoubarevné ryby, které mají černou kresbu na bílé (Shiro Bekko), žluté (Ki Bekko) nebo červené (Aka Bekko) většinové barvě. Opak, tedy černé ryby s jednobarevnou kresbou, zahrnuje třída Utsuri (někdy také Utsurimono). Ne vždy je rozsah černé barvy u těchto ryb opravdu tak velký, aby bylo na první pohled zřejmé, že jde o barvu většinovou. Rozlišení mezi Utsuri a Bekko je podobné jako mezi Showa a Taisho Sanke – Utsuri má vždy černou kresbu na hlavě a černé skvrny v prsních ploutvích, u třídy Bekko je hlava bez černé kresby a v prsních ploutvích nanejvýš tři černé proužky. Pokud se vám z toho už trochu točí hlava, doplním ještě jeden údaj – zatímco červenočerný Bekko je Aka Bekko, černočervený Utsuri je Hi Utsuri. Do výčtu nejznámějších tříd už doplňme jen Asagi, kam patří ryby s modravým pruhem na hřbetě.

Shiro Goshiki – moderní či světlá varianta třídy Goshiki
© Jaroslav Hofmann

Podrobněji popisovat chov a případný odchov koi na tomto místě nelze, neboť jde o problematiku, kterou běžně řeší tlusté knihy. Každý, kdo o vybudování jezírka a chovu koi uvažuje, by se měl nejprve s touto problematikou podrobně seznámit teoreticky a po zvážení všech pro a proti zvolit optimální řešení pro své konkrétní podmínky a pustit se do jeho realizace. Z hlediska stability prostředí jsou ideální jezírka o objemu od 100 m3 výše, nicméně důvody prostorové a zejména finanční (čím větší jezírko, tím větší náklady nejen na jeho vybudování, ale i provoz) hovoří zpravidla pro jezírka menší. Naprostým minimem pro chov koi je 5 m3 neboli 5000 l. Jezírko by mělo být alespoň 150 cm hluboké (častá je varianta s hloubkou zhruba 1 m u vtoku vody a asi 2 m v nejhlubším místě u sání čerpadla). Pouze dostatečně hluboké jezírko umožní přezimování koi, z mělkých jezírek je třeba koi na podzim odlovit a zimovat je v dostatečně velké nádrži. Na přírodní přezimování ale obecně existují různé názory, někteří chovatelé dávají přednost přezimování v řízených podmínkách mimo jezírko, při teplotě kolem 15 °C. V takových podmínkách je samozřejmě třeba koi i v zimě přikrmovat, zatímco při teplotě vody pod 8 °C se nekrmí vůbec. Kapr je ryba, která při přirozeném růstu dosahuje délky kolem 100–120 cm (rekordní jedinci ještě více). Dožívá se několika desítek let, běžně 20–30. Zprávy o kaprech dožívajících se 100 nebo dokonce 200 let je třeba brát se značnou rezervou. Z uvedených údajů je zřejmé, že chov koi není záležitostí přechodného rozmaru, ale během na dlouhou trať. O to víc je třeba k němu přistupovat zodpovědně. Navzdory občasným doporučením, že koi lze chovat i v akváriu, jsem hluboce přesvědčen, že nelze. Výjimkou jsou mladé ryby v prvním, případně druhém roce života, u nichž je ale třeba mít předem vyřešenu nerudovskou otázku „kam s nimi?“, až jejich velikost přesáhne únosnou mez. Spoléhat na to, že ryby v akváriu neporostou tak rychle (jiným slovem zakrní) a zvyknou si na omezené prostředí i nevhodnou kvalitu vody (taková doporučení se opravdu lze dočíst, a co hůř, dokonce i v jinak velmi seriózní speciální literatuře o koi), považuji přinejmenším za neetické.

Yamabuki neboli zlatožlutý Ogon
© Jaroslav Hofmann
Výstavní stánek British Koi Keepers Society (Britské společnosti chovatelů koi) na veletrhu Aquatics Live v Londýně – v bazénu kromě Kohaku a zlatého Ogona plave zajímavě zbarvená ryba z třídy Kawarigoi, patřící k formě Benikikokuryu
© Jaroslav Hofmann
Všichni koi s neúplným ošupením se souhrnně označují jako Doitsu
© Jaroslav Hofmann
Koi s příliš vysokým tělem
© Jaroslav Hofmann
Nekvalitní „eurokoi“ českého původu
© Jaroslav Hofmann

Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 2/2013.

SPONZOROVANÉ ODKAZY

NOVINKY Z BLOGU

ABECEDNÍ PŘEHLED TAXONŮ

HLEDEJ TAXON

Čeleď:

Rod:

Druh: