Úvod » Články » Kaprovité ryby – Závojnatky (2)

Kaprovité ryby – Závojnatky (2)

Hofmann Jaroslav, publikováno: 24. 11. 2013

V minulém čísle jsme se seznámili s historií šlechtění závojnatek, dnes si představíme jejich základní moderní formy a přiblížíme si zásady jejich chovu v akváriu.

Každý jednotlivý znak se může vyskytovat v několika různých podobách. Určitá forma je pak určena kombinací konkrétních podob jednotlivých znaků. Například ocasní ploutev může být podle svého tvaru normální (jako u přírodní populace), prodloužená, zdvojená nebo může zcela chybět. Tvar těla může být normální, vejčitý, vysokohřbetý nebo téměř kulovitý. A takto bychom mohli pokračovat dál a dál. Namísto toho si jen stručně představme hlavní skupiny moderních forem závojnatek, jak postupně vykrystalizovaly během 2. pol. 20. století.

Kometa
© Jaroslav Hofmann

Zlatá rybka: Tvar těla i tvar a délka ploutví jsou stejné jako u divoké populace, od níž se ryby liší pouze svým zbarvením – nejčastěji bývá oranžové až načervenalé, méně často jasně zlaté. Kromě jednobarevných se objevují i ryby strakaté, například červeno-bílé. Fotografie zlatých rybek byly uveřejněny v předchozím článku.

Kometa: Jedna z mála variant vyšlechtěných v USA. Má normální tvar těla a jednoduchou, protaženou a hluboce vykrojenou ocasní ploutev.

Šubunkin: Dnes nejde již jen o jednu, nýbrž o tři formy. Obecně je šubunkin určen kombinací tří znaků: normální tvar těla, jednoduchá ocasní ploutev a zbarvení kaliko (strakatá kresba tvořená pěti barvami – červenou, oranžovou, žlutou či bílou, modrou a černou). Původně byl šubunkin vyšlechtěn v Japonsku, ale pro japonskou formu neexistuje standard. Tzv. japonsko-americký šubunkin vznikl následně v USA, má dlouze protaženou a hluboce vykrojenou ocasní ploutev a mírně prodloužené ostatní ploutve. Londýnský šubunkin má ocasní ploutev normální jako divoká forma a trochu zavalitější tělo než ostatní šubunkinové. Bristolský šubunkin se délkou ploutví podobá americkému, ocasní ploutev má však jen mírně vykrojenou. Jak jména napovídají, tyto dvě formy byly vyšlechtěny v Anglii.

Šubunkin – ryba má typické kaliko zbarvení, tvarem těla a ploutví však stojí kdesi mezi londýnskou a bristolskou formou
© Jaroslav Hofmann

Wakin: Tvarem těla a délkou ploutví se podobá divoké formě, má však zdvojenou ocasní a řitní ploutev.

Džikin: Jedna z japonských forem. Tvar těla má podobný jako wakin, jen trochu vyšší. Obě poloviny ocasní ploutve jsou široce rozevřeny od sebe, takže při pohledu zezadu mají laloky ocasní ploutve tvar X a mezi oběma polovinami jsou vidět šupiny ocasního násadce.

Vějířový ocas: Jedna z „typických závojnatek“: vysoké tělo, dlouhá zdvojená ocasní ploutev nesená téměř rovně v prodloužení trupu a mírně vykrojená.

Rjúkin: Forma velmi podobná formě „vějířový ocas“, tělo je ještě o něco vyšší, od „vějířového ocasu“ se liší přítomností hřbetního hrbolu, který je od hlavy oddělený viditelným zářezem, zatímco u „vějířového ocasu“ je linie přechodu hlavy a hřbetu plynulá.

Rjúkin s krásně vyvinutými ploutvemi
© Jaroslav Hofmann

Tosakin: U nás málo známá druhá japonská forma. Ocasní ploutev má ojedinělý, nezaměnitelný tvar – spodní laloky jsou protažené, ohnuté podél trupu vpřed a na koncích odkloněné od trupu do stran. Při pohledu shora je u kvalitních jedinců ocasní ploutev mimořádně elegantní.

Závojový ocas: Další z „typických závojnatek“. Od formy „vějířový ocas“ se liší tím, že nese ocasní ploutev mírně skloněnou dolů a ploutev není vykrojená, takže má trojúhelníkovitý tvar bez zřetelných laloků.

Teleskopka: Základním znakem jsou vystouplé oči. Ocasní i řitní ploutev jsou dvojité.

Nebehledka: V zásadě jde o teleskopku, jejíž oči ale nesměřují do stran, nýbrž vzhůru. Dalším znakem je absence hřbetní ploutve. Ocasní i řitní ploutev jsou dvojité.

Rjúkin s kratšími ploutvemi ve velmi žádaném červenobílém zbarvení nazývaném „sarassa“
© Jaroslav Hofmann

Bublinoočka: V Evropě a Americe se tato forma objevila až ve 2. pol. 20. stol. V principu jde o nebehledku, která má pod každým okem velký, tekutinou naplněný váček.

Pompon („bambulka“): Tvarem těla a oploutvením odpovídá nebehledkám a bublinoočkám, na rozdíl od nich má oči normální, zato hypertrofované přepážky nozder vytvářejí dvojici kyticím (nebo bambulím) podobných útvarů na hřbetní straně hlavy. Aby to nebylo tak jednoduché, je třeba upozornit, že občas se „bambule“ objevují i u forem s hřbetní ploutví, protože tento znak byl přikřížen také některým orandám, teleskopkám apod.

Perlošupinatka: Charakteristickým znakem jsou šupiny – nejsou rovné jako u jiných forem, nýbrž vypouklé a uprostřed má každá nápadný výčnělek – „perlu“. Kromě toho mají perlošupinatky mimořádně zavalité tělo, takže neznalý člověk by je mohl považovat za nemocné vodnatelností. Ocasní i řitní ploutev jsou dvojité.

Dračí oko (teleskopka) kaliko
© Jaroslav Hofmann

Oranda: Charakteristickým znakem je přítomnost malinovité čepičky zakrývající horní polovinu hlavy (někdy sahá i pod oči na tváře a skřele) v kombinaci s přítomností hřbetní ploutve. Ocasní i řitní ploutev jsou dvojité. V literatuře se někdy objevuje u této formy také pojmenování „lví hlava“, které se pro ni v historii rovněž v určitém období používalo. V současnosti se ale toto označení užívá pro ryby bez hřbetní ploutve – viz následující forma.

Skupina rančú – lví hlava: Tato skupina zahrnuje dvě základní formy, které jsou uvedeny v jejím názvu. Obě vznikly z vejčitky, nemají hřbetní ploutev, ocasní a řitní ploutev jsou zdvojené, na hlavě mají stejně jako oranda čepičku, která často zasahuje z dorzální strany hlavy na tváře (pod oči) a na skřele. Rozdíl mezi rančú a lví hlavou spočívá v linii hřbetu a úhlu, který svírá na ocasním násadci linie hřbetu s horním lalokem ocasní ploutve. U lví hlavy je tento úhel větší než 90° a ryby mají víceméně plochý hřbet. Forma rančú má hřbet více vyklenutý, v zadní části strměji klesající a uvedený úhel je menší než 90°.

Oranžová bublinoočka
© Jaroslav Hofmann

Z hlediska chovatelského je třeba vzít v úvahu několik základních skutečností, a to dříve, než si závojnatky pořídíme:

Karas zlatý je ryba z mírného až subtropického pásu, nežije v tropech, odkud pochází naprostá většina tzv. akvarijních ryb. Nehodí se proto do tropického akvária a nedá se kombinovat s tropickými rybami.

Bublinoočka kaliko, dole červená
© Jaroslav Hofmann

Závojnatky jsou méně odolné ryby, než se o nich všeobecně myslí. Musíme si uvědomit, že znaky, které dělají závojnatky závojnatkami, kvůli nimž byly šlechtěny a kvůli nimž je chováme, jsou ve své podstatě mutacemi vzniklé vrozené vady. Většina závojnatek je tak ze striktně medicínského pohledu vlastně nemocná, aniž by se u nich musela projevit např. nějaká akutní infekce.

Tato ryba má sice nápadné „bambulky“ na rypci, není to však forma pompon – přítomnost hřbetní ploutve a nevelké čepičky na hlavě nasvědčuje, že jde o křížence s orandou. Malá zlatá ryba vlevo dole je forma wakin
© Jaroslav Hofmann

Závojnatky jsou ryby velmi žravé, které vyžadují přídavek rostlinné složky v potravě a které mají poměrně nedokonalé trávení, což se projevuje mj. tvorbou velkého množství výkalů.

Tvarem těla, ploutví i mohutnou čepičkou na hlavě odpovídá tato ryba klasické orandě, navíc má ale drobné „bambulky“ na nozdrách
© Jaroslav Hofmann

Závojnatky jsou docela velké ryby. Ty nejmenší formy dorůstají standardní délky (bez ocasní ploutve!) 8–10 cm, větší dvojnásobek, zlaté rybky, komety a šubunkinové i 30 cm. Formy s vysokým kulovitým tělem sice nejsou třeba nijak mimořádně dlouhé, ale jejich hmotnost je značná, tři čtvrtě kilogramu i více.

Oranda kaliko
© Jaroslav Hofmann

Závojnatky jsou ryby dlouhověké. Pokud se jim daří a vyhnou se jim nemoci, dožívají se nejméně deseti let, především méně šlechtěné formy i dvaceti a více. I když „hodnověrné“ zprávy o závojnatkách žijících v rybníčku u kláštera 150 či 200 let je třeba brát s velkou rezervou, přesto je rozhodnutí pořídit si závojnatky činem s dlouhodobými důsledky.

Perlošupinatka kaliko
© Jaroslav Hofmann

V našich podmínkách je pro závojnatky nejvhodnější od jara do podzimu chov pod širým nebem v zahradním jezírku nebo v dostatečně velké nádobě (kameninové koryto apod.), od podzimu do jara pak přezimování při teplotě kolem 15 °C, tj. pouze v temperované místnosti, nikoli vytápěné. Celoroční chov venku je možný pouze v dostatečně hlubokém jezírku a v případě nejméně náročných forem – což jsou ty, které jsou nejpodobnější divoké formě, nejméně prošlechtěné, tj. zlaté rybky, komety a šubunkinové.

Zajímavý kříženec, který má perlošupinatost vyvinutu pouze na spodní části těla a na hlavě náznak čepičky
© Jaroslav Hofmann

Možný je i chov v akváriu, ale při splnění (a trvalém dodržování) určitých podmínek. Ty nejdůležitější vyplývají z předchozích odstavců. Teplota vody by dlouhodobě neměla být vyšší než 20–21 °C. Krátkodobě vyšší teplota nevadí, lze ji využít i léčebně např. při trávicích potížích, které občas závojnatky přepadají. Dlouhodobě však výrazně zkracuje závojnatkám život.

Rančú – stříbrná ryba s červenými znaky
© Jaroslav Hofmann

Druhou zásadní podmínkou je dostatek prostoru. Jako naprosté minimum lze použít pomocné vodítko: 60 cm2 dna na 1 cm délky těla, případně 15–20 l vody na rybu. Bude-li prostoru k dispozici více, ryby budou jen rády. Údaje se týkají všech ryb v nádrži, chceme-li se závojnatkami chovat ještě jiné druhy (byť to není vhodné, ideální je v případě závojnatek druhová nádrž), musíme je započítat také. Délku závojnatek uvažujeme vždy v dospělosti – zakoupené mladé ryby totiž vyrostou, což je sice zdánlivě samozřejmé, ale řada akvaristů se chová, jako kdyby o tom nevěděla. U choulostivých forem, jako jsou třeba bublinoočky, počítají mnozí zkušení chovatelé s daleko větším prostorem, klidně i se sto litry na rybu. Naprostým nesmyslem je z tohoto pohledu chov jedné závojnatky ve skleněné kouli o objemu pár litrů, což je velmi častý obrázek, jak si laická veřejnost z jakýchsi pokřivených tradičních důvodů představuje typický chov těchto ryb.

Lví hlava oranžová
© Jaroslav Hofmann

Třetím faktorem je kvalita vody. Nádrž se závojnatkami vyžaduje velmi kvalitní filtraci, nejlépe s použitím vnějšího kbelíkového filtru. Výtok z filtru je třeba umístit tak, aby se voda na hladině dostatečně čeřila, a tím prokysličovala.


Lví hlava kaliko
© Jaroslav Hofmann

Posledním zásadním faktorem je krmení. Závojnatky jsou všežravci, vyžadují živočišnou i rostlinnou potravu. Dobře stravitelná jsou také umělá krmiva, která závojnatky ochotně přijímají – vločky, granulky či pelety. I v případě jejich podávání ale doplňujeme ještě rostlinnou složku. Umělá krmiva dáváme závojnatkám předem namočená, jinak hrozí, že nabobtnají ve střevě, způsobí zácpu, nadmutí, případně ucpání kanálku spojujícího střevo s plynovým měchýřem, což se u postižené ryby projeví poruchami rovnováhy. Závojnatky jsou velmi citlivé na překrmení, v jejich případě dvojnásob platí, že méně je více.

Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 1/2013.

SPONZOROVANÉ ODKAZY

NOVINKY Z BLOGU

ABECEDNÍ PŘEHLED TAXONŮ

HLEDEJ TAXON

Čeleď:

Rod:

Druh: