Úvod » Články » Kaprovité ryby – Závojnatky (1)

Kaprovité ryby – Závojnatky (1)

Hofmann Jaroslav, publikováno: 18. 10. 2013

Na konci minulého pokračování nás severoameričtí jelčíci a jelečci poprvé zavedli do oblasti studenovodní akvaristiky a jezírkových ryb. Tento akvaristický obor má však své těžiště v jiných kaprovitých rybách pocházejících původně z Asie – ve vyšlechtěných formách karasů a kaprů. Původní kolébkou chovu obou druhů byla starověká Čína. V dalších stoletích se pak v Číně rozvíjelo především šlechtění karasů, zatímco hlavním centrem šlechtění okrasných barevných kaprů (koi) se stalo Japonsko. V obou případech přesáhl chov těchto ryb rámec „pouhého“ chovatelství a stal se součástí kulturního dědictví těchto zemí. Čínský chov karasů v sobě navíc skrývá zárodek budoucí akvaristiky, tj. chovu ryb pro krásu, potěšení a zábavu, nikoli jen pro užitek.

Expozice závojnatek v šanghajské zoo – v kolonádě v pozadí jsou umístěny nádrže klasického kvádrového tvaru
© Jaroslav Hofmann
Vůbec první vyšlechtěnou formou byla „zlatá rybka“ – nápadně oranžově zbarvené ryby, které jinak svým vzhledem odpovídají přírodní populaci karasa zlatého
© Jaroslav Hofmann

A tak se hned na začátku setkáváme s jedním paradoxem – na počátku akvaristiky jako chovatelského oboru stály ryby, které se do dnešního typu pokojových akvárií, zřizovaných pro tropické druhy, vůbec nehodí a v dnešním smyslu vlastně akvarijními rybami nejsou. Plně to platí pro barevné kapry, kterým se budeme věnovat v jednom z následujících pokračování. U karasů je (zejména v případě některých forem) chov v akváriu možný, ale aby se ryby cítily dobře a nestrádaly, musí být splněny určité podmínky. Bohužel, zhusta se tak neděje a mnozí akvaristé, zejména začátečníci, je chovají v podmínkách zcela nevyhovujících. K správným podmínkám chovu šlechtěných karasů se ještě podrobně vrátíme, ale nejprve se podíváme na historii a současnost těchto ryb.

Zlatá rybka v žádaném stříbrně-oranžovém zbarvení
© Jaroslav Hofmann

To, že jsem s výjimkou nadpisu dosud nepoužil slovo „závojnatka“, není náhoda – předtím, než ho začneme používat, je třeba tento termín maličko okomentovat. Často se u nás používá pro označení všech vyšlechtěných barevných i tvarových forem karasů, byť v některých případech o závojovou formu (tj. formu s nápadně prodlouženými ploutvemi) nejde. Dalším termínem velmi hojně používaným v souvislosti s vyšlechtěnými formami karasa je „zlatá rybka“. Jenže mnohé formy nemají na svém těle ani stopu zlaté barvy, takže jako souhrnné označení je tento termín ještě méně vhodný než „závojnatka“. Většina vyšlechtěných forem karasů má ve srovnání s přírodní formou ocasní ploutev alespoň plošně zvětšenou (když už ne závojově protaženou) a navíc zdvojenou, nebo chcete-li, podélně rozdělenou. Toto zdvojení se zpravidla týká i ploutve řitní. Díky tomu působí oploutvení mnoha vyšlechtěných forem daleko mohutnějším dojmem než u formy přírodní. A protože jediným možným souhrnným označením všech vyšlechtěných forem je nepraktický čtyřslovný termín „vyšlechtěné formy karasa zlatého“, budu nadále jako jeho náhradu po tomto vysvětlení a s vědomím jisté nepřesnosti používat termín „závojnatky“.

Především v počátcích šlechtění vzniká také hodně nestandardních jedinců – tento karas má pouze mírně prodloužené ploutve a nepříliš povedené zbarvení „kaliko“
© Jaroslav Hofmann
V současnosti jsou velmi oblíbené vysokotělé formy, které ani nemusí mít nijak dlouhé ploutve
© Jaroslav Hofmann

Závojnatky vznikly z karasa zlatého (Carassius auratus), což je ryba, která se vyskytuje volně v přírodě ve východní Asii, konkrétně z nominotypického poddruhu Carassius auratus auratus. Aktuálně se v druhu Carassius auratus rozlišují ještě další tři poddruhy, z nichž se ale dva vyskytují pouze v Japonsku a jeden ve Vietnamu. V některých starších literárních pramenech jsou závojnatky uváděny jako potomci karasa stříbřitého (Carassius auratus gibelio). Ten je dnes považován za samostatný druh Carassius gibelio, který se vyskytuje v Evropě, Rusku, východním Mongolsku a Číně. Podrobnější výklad velmi složité problematiky je na tomto místě zbytečný. Namísto toho si ještě připomeňme, že rádoby odborný dvouslovný český název „závojnatka čínská“, s nímž se ve starší české literatuře můžeme často setkat, nemá žádné opodstatnění, neboť se nevztahuje k žádnému druhu, nýbrž jen k vyšlechtěným formám, které však biologicky zůstávají pořád příslušníky svého původního druhu, tj. karasa zlatého.

Objevují se i v dříve nevídaných barevných kombinacích, jako je třeba tato černobílá stříkaná kresba
© Jaroslav Hofmann

Normálně zbarvený karas zlatý není nijak nápadný – je to ryba se stříbrným břichem a šedohnědými boky se zlatavým leskem. Už odpradávna patřil v Číně ke konzumním rybám, které se vysazovaly také do různých rybníčků, zavlažovacích kanálů a podobných malých vodních rezervoárů, kde se při množení omezeného počtu jedinců mohly poměrně snadno objevovat různé barevné mutace (výskyt xantorických i jiných mutací je u některých kaprovitých ryb docela častý). A tak již v době dynastie Ťin (3.–5. stol.) byl zaznamenán občasný výskyt nápadně zlatých nebo dokonce načervenalých jedinců, kteří stáli na počátku dlouhé cesty vedoucí až k více než 300 různým formám závojnatek, které se rozlišují v dnešní Číně. Předpokládá se, že na sklonku vlády dynastie Tchang (začátek 10. stol.) už byla do značné míry stabilizována zlatá forma karasa – ryby měly stejný tvar těla a ploutví jako divoká forma, ale lišily se od ní intenzivnějším zlatým až zlatočerveným zbarvením. Za Severních a Jižních Sungů (10.–13. stol.) pak došlo k tomu, co bychom mohli zřejmě už označit za plnou domestikaci zlatých rybek. Hned dvakrát se v souvislosti s nimi objevuje v dokumentech první císař Jižních Sungů Čao Kou, známý také pod svým chrámovým jménem Kao-cung. Rok poté, co abdikoval ve prospěch svého syna a stáhl se do zadního traktu císařského paláce v tehdejším hlavním městě Lin-an (dnešní Chang-čou), nechal v roce 1163 založit v zahradě zvláštní jezírko pro šlechtěné ryby a jednoho ze svých sluhů vyčlenil pouze k tomu, aby rybám obstarával krmení. A v roce 1186, rok před svou smrtí, si objednal „zlaté a stříbrné ryby“, aby jimi nově osadil svá jezírka.

Mimořádně populární je již delší dobu stříbrná oranda s červenou čepičkou na hlavě, které se přezdívá Červená Karkulka
© Jaroslav Hofmann
Stříbrná oranda s oranžovou hlavou, nepatrným náznakem červené kresby na těle a s velmi dlouhými ploutvemi
© Jaroslav Hofmann

„Zlatý věk“ závojnatek začíná ve druhé polovině období vlády dynastie Ming, zhruba v polovině 16. stol. Dříve se ryby chovaly v jezírkách, což bylo výsadou boháčů, chrámů a klášterů. V této době se však začaly umisťovat i do interiérů a chov se rozšířil mezi nejširší vrstvy obyvatel. Běžní lidé používali dřevěné kádě, bohatí měli své rybky v porcelánových nádobách. Interiérový chov umožnil zachytit mnohé mutace, jejichž choulostiví nositelé by v jezírkách zůstali nepovšimnuti, především proto, že by tam záhy uhynuli. Po roce 1546 nápadně stoupá v čínské literatuře počet básní, jejichž námětem jsou zlaté rybky, a objevuje se také mnoho dalších písemných záznamů, v nichž figurují karasové a jejich formy. Zatímco „ohnivé“ a „rumělkové“ ryby (tj. dvě různé červeně zbarvené formy) vznikly ještě v éře jezírkového chovu, nyní se objevují další rozmanitá poetická jména svědčící o nových barvách či kresbách, např. „zlatá helma“, „brokátový hřbet“, „čapí perla“, ale také zmínky o rybách se třemi, čtyřmi, pěti, sedmi nebo dokonce devíti ocasy. Nejspíše se každý ploutevní lalok počítal za samostatný ocas, možná, že do počtu byla připočítána i řitní ploutev, případně i ploutve další, ale faktem je, že právě v této době, kolem poloviny 16. stol. nebo krátce po ní, byla zachycena mutace naprosto zásadní pro další šlechtění, totiž ryby se zdvojenou ocasní a řitní ploutví.

K nejnověji vyšlechtěným znakům patří perlošupinatost
© Jaroslav Hofmann

To, co ve šlechtitelské oblasti začalo za Mingů, pokračovalo dál a ještě intenzivněji prakticky po celé období vlády poslední čínské císařské dynastie Čching (1644–1912). V té době už také závojnatky opustily území Číny. Nejprve se dostaly do Japonska – není jisté, zda úplně poprvé to bylo na počátku 16. nebo až 17. stol., ale poté se tam vyvážely opakovaně v několika vlnách. Během 17. stol. se dostaly závojnatky také do Evropy, nejprve do Portugalska (jemuž tehdy patřilo Macao) a do Anglie, později i do dalších zemí – zřejmě poprvé v Evropě byly závojnatky rozmnoženy v Holandsku v roce 1728. Během 18. stol. se rychle rozšířily do mnoha evropských zemí, nejméně od roku 1740 je znal Carl Linné, ke konci století už byly dobře známy i v Rusku. Tradičně se uvádí, že roku 1874 byly závojnatky poprvé dovezeny do USA. Mimo Asii se dostávaly závojnatky většinou přes Japonsko, nikoli rovnou z Číny, což vysvětluje, proč jsou některé formy známé pod japonskými názvy, byť byly původně vyšlechtěny v Číně. Tam se po chaosu způsobeném pádem císařství, občanskou a čínsko-japonskou válkou vrátili k významnější šlechtitelské práci až ve 2. pol. 20. stol., kdy tam začaly vznikat některé moderní formy závojnatek.

Perlošupinatky patří k závojnatkám s nejmohutnějším tělem téměř kulovitého tvaru. Není divu, že nepatří k příliš rychlým a obratným plavcům
© Jaroslav Hofmann
Lví hlava má podobně jako oranda „čepičku“ na hlavě, chybí jí však hřbetní ploutev
© Jaroslav Hofmann

Naprostá většina z více než 300 forem závojnatek vznikla (přinejmenším ve své základní podobě) v Číně. Jen asi 20–30 forem pochází z Japonska (z hlavních skupin to jsou pouze džikin a tosakin) a řádově jednotlivé formy z Evropy a USA. Kategorizace závojnatek je však mimořádně složitá, především proto, že neexistuje žádný univerzální systém. Záleží na každém konkrétním autorovi a také zemi, odkud pochází. Stejné je to s výstavními standardy – některé početnější chovatelské kluby především ve Velké Británii a USA mají vypracovány své vlastní standardy nebo přinejmenším jakási „vodítka“ pro posuzovatele, často ale hodnotí posuzovatelé závojnatky podle svých individuálních standardů, jež mají společné základní mantinely – maximální počet bodů je 100, hodnotí se pět hlavních kritérií: tělo, ploutve, zvláštní znaky, zbarvení, kondice a chování.

Oranda s bambulkovitými výrůstky (pompon) na rypci
© Jaroslav Hofmann

Pochopit základní dělení závojnatek nám usnadní pohled na historický vývoj jejich kategorizace. Už ke konci období dynastie Ming se v Číně rozlišovaly tři typy – nešlechtěné ryby, zlaté ryby a ryby se zdvojenou ocasní ploutví, jejíž tvar při pohledu shora (nezapomínejme, že závojnatky se původně šlechtily právě na pohled shora, protože do dřevěných i porcelánových nádob se jinak dívat nedalo) připomínal čínský znak wen. Podle toho se tento poslední typ označoval jako wen-jü. V polovině 19. stol. se kvůli rapidně stoupajícímu počtu forem začalo rozlišovat pět hlavních kategorií: zlaté ryby, wen-jü, dračí oči (dnes nazývané teleskopky – ryby s očima vystouplýma do stran), vejčitky (ryby s vejčitým tvarem těla a chybějící hřbetní ploutví) a dračí hřbety (ryby s kombinací znaků vejčitky a teleskopky). Zároveň s tím se v té době také poprvé objevilo dělení znaků na primární a sekundární. Jako primární znaky byly stanoveny tvar ocasní ploutve, tvar očí a přítomnost či absence hřbetní ploutve. Sekundární znaky pak jsou všechny ostatní – zejména zbarvení, přítomnost různých výrůstků na hlavě (např. u forem oranda, lví hlava či pompon), zdvojení řitní ploutve, ale také znaky vyšlechtěné teprve později, jako třeba perlošupinatost nebo měchýřky pod očima. Z uvedené pětice kategorií vychází i jedno z moderních dělení, které rozlišuje čtyři hlavní skupiny: ryby s jednoduchou ocasní ploutví, ryby se zdvojenou ocasní ploutví, teleskopky a ryby bez hřbetní ploutve. Podle některých názorů ale nejsou vystouplé oči primárním, nýbrž sekundárním znakem, a teleskopky by proto neměly být považovány za samostatnou kategorii, nýbrž by se měly řadit jako zvláštní forma do ostatních hlavních kategorií. Stejně tak jsou nejasné vývojové vztahy mezi různými formami. Například ryby, které mají na hlavě výrůstky seskupené do útvaru připomínajícího malinu, existují v podobě se hřbetní ploutví i bez ní. Vznikaly v minulosti tyto formy vzájemným křížením, nebo byl malinovitý útvar vyšlechtěn dvakrát nezávisle na sobě, jednou v linii ryb se hřbetní ploutví a podruhé v linii ryb bez hřbetní ploutve?

K nejkurióznějším formám patří bublinoočky s velkými vodnatými měchýřky pod očima. Na strakatém jedinci v pozadí je patrna jedna z častých vad u této formy – jeden měchýřek je špatně vyvinutý
© Jaroslav Hofmann

Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 12/2012.

SPONZOROVANÉ ODKAZY

NOVINKY Z BLOGU

ABECEDNÍ PŘEHLED TAXONŮ

HLEDEJ TAXON

Čeleď:

Rod:

Druh: