Úvod » Články » Kaprovité ryby - Parmičky (4)

Kaprovité ryby - Parmičky (4)

Hofmann Jaroslav, publikováno: 5. 5. 2013

I když jsme na začátku našeho povídání o kaprovitých akvarijních rybách konstatovali, že jejich tropičtí zástupci pocházejí z Asie a Afriky, věnovali jsme se doposud pouze druhům asijským. Nejvyšší čas zamířit proto také na černý kontinent – i když jen na chvíli, neboť ještě v tomto pokračování se zase do Asie vrátíme.

Parmička pruhovaná – samec
© Jaroslav Hofmann

Mezi africkými parmičkami najdeme několik krásných druhů, které jsou natolik malé, že se dají bez problémů chovat v běžných bytových akváriích. Na rozdíl od asijských je však akvaristé znají daleko méně, což samozřejmě souvisí s tím, že africké parmičky jsou podstatně hůře dostupné. V obchodech se objevují jen vzácně a vesměs jde v takových případech o importy z volné přírody. Ze západní a střední Afriky, kde tyto parmičky většinou žijí, se však ryby dovážejí poměrně málo, z čehož plyne ono malé povědomí.

Barbus cf. holotaenia
© Jaroslav Hofmann

V minulosti se u nás z afrických parmiček objevoval občas prakticky jediný druh – parmička rhodeská (Barbus či Barbodes barilioides), která pochází ze střední části jižní Afriky, kde se vyskytuje v širokém pásu sahajícím od angolsko-namibijského pomezí přes Botswanu až do Zambie a Zimbabwe. Narazit na ni můžeme občas i dnes, ale pod zcela jinými jmény. Ukázalo se, že jde o stejné ryby, které byly vědecky popsány už dříve jako Barbus fasciolatus, takže na základě pravidla o historické prioritě platí toto starší vědecké jméno. Poté, co z mapy Afriky zmizela Rhodesie, doznal změny i český název, jehož platná podoba zní „parmička pruhovaná“. Štíhlé protáhlé rybky dorůstají délky 5–6 cm a jsou dost plaché. Vyhovuje jim akvárium s hustě zarostlou zadní částí, kde se mohou parmičky pruhované schovat, zatímco vpředu zůstává volný prostor pro plavání. Důležité je kombinovat tento druh pouze s drobnými klidnými rybkami. Především na přelomu 70. a 80. let 20. století se parmičky pruhované u nás opakovaně množily. Na tření vyžadují měkkou vodu (CT 3–5 °N) o neutrálním pH a teplotě kolem 25 °C. Stejně jako jiné parmičky nemají vyvinutu žádnou péči o potomstvo, potěr přijímá hned po rozplavání čerstvě vylíhlé nauplie žábronožek.

Typická parmička krásnoploutvá z německého chovu
© Jaroslav Hofmann

Už dlouhá desetiletí je u nás známa také parmička podélnopruhá (Barbus ablabes), která se však chovala a chová ještě vzácněji než předešlý druh. Pochází ze západní Afriky, vyskytuje se od Guineje po Nigérii a zaznamenána byla také ve Středoafrické republice. Dále na jih, v Kamerunu, Gabonu a Kongu, se vyskytuje velmi podobná parmička pruhoboká (Barbus holotaenia), která má trochu vyšší tělo, delší druhý pár vousků a dorůstá o trochu víc, kolem 12 cm, zatímco parmička podélnopruhá jen 8–10 cm. Možné také je, že v minulosti byly oba druhy občas zaměňovány. Zatímco parmička podélnopruhá byla v akváriích rozmnožena, a to i v polotvrdé vodě, u parmičky pruhoboké zprávy o úspěšném tření chybí, nicméně vzhledem k zmíněné možnosti záměn je třeba brát všechny údaje s jistou rezervou. Pro úspěšný chov je důležité krmit tyto ryby alespoň občas také živou nebo mrazenou potravou, nikoli jen umělými krmivy.

Údajně rovněž parmička krásnoploutvá s vyšším tělem z anglického chovu
© Jaroslav Hofmann

Uvedená dvojice není mezi africkými parmičkami jediným problematickým případem z hlediska určení druhu. Určité potíže působí třeba i parmička krásnoploutvá (Barbus callipterus), vyskytující se v přírodě od Pobřeží slonoviny po Kamerun, která se občas také objevuje v dovozech. Kromě jedinců s typickým nižším tělem se lze pod stejným jménem setkat i s rybami poněkud vyššími. Rozdíly jsou dobře patrny na fotografiích. U tohoto druhu jsou známy odlišně zbarvené populace – zatímco typické základní zbarvení těla je šedozelené, před několika lety byla dovezena z Kamerunu populace s krásným rezavě načervenalým zbarvením. Odlišnosti v tvaru těla ale dosud popsány nebyly. Parmička krásnoploutvá dorůstá délky asi 8 cm, je to typická hejnová ryba, která se nejlépe cítí ve skupince alespoň 10 jedinců svého druhu. Zdržuje se nade dnem nebo ve spodní třetině vodního sloupce, vyhovuje jí hladina přistíněná plovoucími rostlinami, voda stačí polotvrdá, o pH 6,5–7,0 a teplotě 23–25 °C. Na tření je třeba voda měkčí (CT zhruba 6 °N), o teplotě 27–28 °C. Ryby se třou do volné vody nade dnem nebo i výše ve vodním sloupci do jemnolistých rostlin. Ve vytíračce s třecím roštem a trsem rostlin bývají velmi plaché a často se vůbec netřou, k úspěchu vede nasazení skupiny ryb do plně zařízeného akvária a stimulace čerstvou vodou. Potěr vyžaduje v prvních dnech po rozplavání velmi jemnou potravu (nálevníci), teprve po několika dnech je schopen přijímat i nauplie žábronožek. Dospělé ryby je třeba pro zachování dobré kondice krmit často živou potravou.

Parmička Hulstaertova – samec
© Jaroslav Hofmann

Větší zájem hlavně v poslední době budí dva malé druhy parmiček, které byly do Evropy poprvé dovezeny už před několika desetiletími, ale zpočátku žádné velké nadšení nevyvolaly. Parmička Hulstaertova (Barbus hulstaerti) se vyskytuje v povodí středního Konga jižně od hlavního toku. Dorůstá délky pouze 3 až 3,5 cm, takže její chov je možný i v menších nádržích zhruba od 60 l výše. U dospělých rybek se pozná velmi snadno pohlaví podle zbarvení ploutví – samci mají hřbetní, řitní a břišní ploutve žluté, v hřbetní ploutvi mívají dva černé podélné proužky, jeden u báze a druhý kousek pod okrajem, v řitní ploutvi jeden černý proužek podél zadního okraje nebo alespoň černou skvrnu na špičce a černé mají často i špičky břišních ploutví. Samice mají všechny ploutve bezbarvé a bez kresby. V době tření zaplněným samicím s dozrálými jikrami mírně zčervená bříško. V přírodě žije tento druh v malých pralesních potůčcích s velmi měkkou (téměř neměřitelná tvrdost), kyselou (pH 5,0–5,7) a překvapivě chladnou vodou (21–23 °C). Při chovu v akváriu tak extrémní podmínky nevyžaduje, nicméně voda by neměla být tvrdá (CT do 8 °N), o pH nejvýše 6,5 a teplotě maximálně do 24 °C. Ve vodě o teplotě 25 °C a víc se rybám nedaří. Akvárium musí mít kvalitní filtraci, ve vodě musí být trvale nízký obsah dusíkatých látek a choroboplodných zárodků. Ryby, zvláště čerstvě importované, jsou dost citlivé na napadení kožovcem a oodiniem. Odchov se zdařil více chovatelům pokaždé v trochu jiných podmínkách, nicméně obecné požadavky jsou zřejmé: voda musí být velmi měkká (vodivost 70–80 μS/cm, při hodnotách nad 100 μS/cm se ryby netřou) a studená (ideálně kolem 21 °C, při teplotách nad 23 °C opět ke tření nedochází). Dalším důležitým faktorem je pH vody – ryby se třou i ve vodě kyselé o pH kolem 5, ale lepší je pH blížící se neutrální hodnotě 7. Ve hře je totiž pohlaví mláďat. Problémem u parmiček Hulstaertových bývá to, že v odchovech převažují výrazně samci, někdy jich je i přes 90 %. Vliv pH a teploty na určení pohlaví u ryb je obecně známým jevem, který však nemá přesná „pravidla“, tj. nepůsobí u všech druhů stejně. Dosavadní pokusy některých chovatelů naznačují, že u parmiček Hulstaertových je nejlepší kombinací teplota 21 °C a pH 7, kdy je v odchovu zhruba třetina samic, někdy až 40 %. S poklesem teploty a pH stoupá mezi mláďaty výrazně počet samců. Potěr po rozplavání vyžaduje nálevníky a vířníky, teprve později nauplie žábronožek.

Většina afrických parmiček se objevuje v dovozech mimořádně vzácně, jako třeba parmička kakenská (Barbus thysi), známá jen z několika málo lokalit v Kamerunu a Rovníkové Guineji, jež jsou aktuálně ohrožovány znečištěním a sedimenty splachovanými z okolních banánových plantáží. Byla proto dokonce zařazena na Červený seznam ohrožených druhů
© Jaroslav Hofmann

Druhým z uvedené dvojice malých afrických parmiček je parmička janská (Barbus jae), která se vyskytuje od Kamerunu po Kongo a dorůstá délky 3,5–4 cm. Pohlaví se pozná opět velmi snadno podle zbarvení, samci jsou celkově daleko sytější (převládají červené odstíny), zatímco samice jsou hnědavé. Chovatelské nároky jsou velmi podobné jako u předchozího druhu, včetně skutečnosti, že v občasných odchovech, které se zdaří, výrazně převládají samci. U parmičky janské se ukazuje, že se v akváriích tře pouze dvakrát ročně, vždy zhruba ve dvoutýdenní periodě, jednou na jaře a podruhé na podzim. Podle některých údajů se zdá, že podobně je na tom i parmička Hulstaertova.

Parmička Dunckerova
© Jaroslav Hofmann

Tolik stručná exkurze za malými druhy parmiček do Afriky a vraťme se opět zpátky do Asie. Ze středně velkých parmiček, které se občas dovážejí i k nám, jsem se v minulém pokračování nezmínil ještě o jedné, resp. dvou. Jsou si k nerozeznání podobné, někteří ichtyologové je považují za jediný druh, jiní trvají na dvou, což je také aktuální stav oficiálně přijímaný. Jde o parmičku Everettovu (Puntius everetti) a parmičku Dunckerovu (Puntius dunckeri). První druh žije v Malajsii a Singapuru a byl vědecky popsán v roce 1894 Boulengerem, druhý popsal Ahl roku 1929 a vyskytuje se na Borneu a Sumatře. Toto rozšíření samozřejmě nahrává teorii, že by mohlo jít o pevninskou a ostrovní populaci jednoho druhu (v takovém případě by platilo starší jméno), nicméně na definitivní rozřešení si ještě musíme počkat. Hezky zbarvené parmičky dorůstají 12–15 cm, takže potřebují nádrž odpovídající velikosti, jinak se ve svých nárocích nijak neliší od druhů, které jsme si představili v minulém čísle. Snadno se třou, odchov mláďat nečiní problémy, a tak se nabízí těžko zodpověditelná otázka – proč se vlastně vyskytují v našich akváriích tak sporadicky?

Parmička žraločí
© Jaroslav Hofmann

Hlavním důvodem dnešního návratu do Asie je však představení několika velkých druhů parmiček, zároveň s varováním, že chovat je sice lze, ale jen v dostatečně velkých, tj. spíše obřích akváriích. Kdo takovou nádrž nevlastní, měl by se na tyto ryby chodit dívat na výstavy či do veřejných akvárií. Nejznámější z těchto velkých druhů je určitě parmička žraločí (Balantiocheilos melanopterus), která se dost často objevuje i v akvaristických prodejnách. Jde o jedince namnožené v odchovnách v jihovýchodní Asii, protože z volné přírody se tyto ryby prakticky nedovážejí. Parmičky žraločí mají v Červeném seznamu statut ohroženého druhu a jejich počet v přírodě neustále klesá. V roce 2007 byl popsán nový druh Balantiocheilos ambusticauda, který se vyskytuje, resp. vyskytoval zřejmě na většině území pevninské části jihovýchodní Asie (Thajsko, Vietnam, Laos). Dnes je kriticky ohrožený, a pokud vůbec ještě existuje (někteří ichtyologové se domnívají, že ve volné přírodě možná už vyhynul), pak zřejmě jen na několika místech v Thajsku. Druh Balantiocheilos melanopterus se tak vyskytuje pouze na ostrovech Borneo a Sumatra a možná také v pevninské části Malajsie. Jedním z rozlišovacích znaků mezi oběma druhy je šířka černých okrajů břišních ploutví a řitní ploutve – druh Balantiocheilos ambusticauda je má užší, černý lem zabírá vždy nanejvýš třetinu ploutve, zatímco u parmičky žraločí polovinu nebo víc. Parmička žraločí dorůstá až 35 cm, v akváriu zůstává sice o něco menší, ale vyžaduje minimálně nádrž o objemu 500 l, spíše 700 l a více.

Parmička Schwanefeldova
© Jaroslav Hofmann

Zhruba stejně velká je i parmička Schwanefeldova (Barbonymus schwanenfeldii), která obývá celou pevninskou jihovýchodní Asii i Sumatru a Borneo. Ve velké části svého pevninského areálu se vyskytuje sympatricky s trochu menším (kolem 20 cm), ale jinak podobným druhem, parmičkou vysokotělou (Barbonymus altus). I když akvaristé druhý druh jménem skoro neznají, chová se relativně často a do některých evropských zemí se dováží snad i hojněji než parmička Schwanefeldova – jenže málokdo si všimne rozdílů, které jsou navíc jasně patrny až v dospělosti. Dokonce ve veřejných akváriích nebývá výjimkou, že v jedné nádrži plavou oba druhy pod jedním společným jménem na popisce. Parmička Schwanefeldova má ocasní ploutev nahoře i dole lemovánu zřetelným černým pruhem, v hřbetní ploutvi má černou skvrnu na špičce, zatímco proximální část ploutve je červená, celé tělo je stříbřité. Parmička vysokotělá nemá zřetelný černý lem ocasní ploutve, zato její hřbetní ploutev je celá šedočerná. Tělo pak má často nápadný zlatavý lesk. A ještě poznámku k rozdílné podobě druhového jména vědeckého a českého u parmičky Schwanefeldovy. Bleeker v originálním popisu pojmenoval nový druh na počest muže, který v přírodě odchytil popisované jedince a jmenoval se H. W. Schwanefeld. Jenže se přepsal a v popisu vyšla podoba schwanenfeldii, i když správně mělo být schwanefeldi. Podle pravidel zoologické nomenklatury však není pravopisná chyba či zkomolenina oprávněným důvodem ke změně originálního názvu, proto tedy stále schwanenfeldii. Protože ale žádný pan Schwanenfeld neexistoval, v českém názvu není důvod používat zkomolenou podobu jména.

Parmička vysokotělá
© Jaroslav Hofmann

Mimořádně elegantní a v dospělosti díky značně vysokému hřbetu až monumentálně působící je parma Wetmoreova (Hypsibarbus wetmorei) z Thajska a Laosu, jež se velikostí, nároky a způsobem života podobá oběma předchozím druhům.

Parma Wetmoreova
© Jaroslav Hofmann

Na závěr se vraťme ještě jednou k malým rybičkám jako stvořeným pro bytová akvária. Systematika kaprovitých ryb je velmi složitá a příbuzenské vztahy mezi jednotlivými skupinami stále do značné míry neprobádané. A tak podle momentálního stavu vědění patří do stejné podčeledi (Cyprininae) jako parmička Schwanefeldova také razbora lysá (Sawbwa resplendens), jen pouhých 4–5 cm dorůstající endemit z myanmarského jezera Inle. Právě nejnovější výzkumy prokázaly, že s razborami, k nimž se dříve řadily a po nichž jim zůstalo české jméno, nemají tyto lysé rybky bez šupin mnoho společného a jejich příbuzné je třeba hledat v jiné části obří čeledi. Vyhovuje jim polotvrdá, neutrální až lehce alkalická voda a nádrž bohatě osázená nejrůznějšími rostlinami. Pohlaví se rozezná velmi snadno, samci mají červenou hlavu a stříbřitě modravé tělo, zatímco samice jsou béžově hnědavé a poloprůsvitné.

Razbora lysá – samec
© Jaroslav Hofmann
Razbora lysá – samice
© Jaroslav Hofmann

Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 7/2012.

SPONZOROVANÉ ODKAZY

NOVINKY Z BLOGU

ABECEDNÍ PŘEHLED TAXONŮ

HLEDEJ TAXON

Čeleď:

Rod:

Druh: