Úvod » Články » Kaprovité ryby - Parmičky (2)

Kaprovité ryby - Parmičky (2)

Hofmann Jaroslav, publikováno: 17. 3. 2013

Po nejznámějších druzích, s nimiž jsme se seznámili minule, se dnes podíváme na další malé a zajímavě zbarvené druhy asijských parmiček, které se mohou stát vítaným obohacením společenských nádrží. Najdeme mezi nimi druhy velmi dobře známé, polozapomenuté i takové, jež si cestu do našich akvárií dosud hledají.

Nejprve si připomeneme tři druhy, které pocházejí z ostrova Srí Lanka jižně od Indie. Nikde jinde se v přírodě nevyskytují, takže jde o srílanské endemity. Prvním z nich je parmička purpurová (Puntius nigrofasciatus), jedna ze stálic našich nádrží. Začínající akvaristé, kteří tyto ryby neznají, hejno mladých rybek v prodejně snadno přehlédnou, případně si o něm pomyslí, že to jsou nějaké „nepovedené tetrazony“, tedy parmičky čtyřpruhé. Hluboce se však mýlí. Problém je, že mladé, pohlavně ještě nedospělé rybky, nejsou opravdu barevně nijak atraktivní, mají stříbřité tělo se třemi příčnými černými pruhy a tmavou skvrnou či proužkem nad okem. Situace se však výrazně mění s dospíváním, a to především u samců. Jejich tělo získává šedomodrý kouřový nádech, z něhož výrazněji vystupují černé příčné pruhy, zatímco hlava a hrdlo jsou růžové až načervenalé, na části šupin se objevují lesklé tečky. Vše se ještě prohlubuje v období námluv a tření, kdy zadní část těla samců zcela zčerná, zatímco přední je karmínově červená až nachově rudá, to vše doplněno modrozeleně zářícími středy šupin. Jen málokterá sladkovodní ryba je tak krásná, jako samec parmičky purpurové při námluvách. Z hlediska obtěžování svých spolubydlících potahováním za výběžky ploutví, o kterém jsme psali minule jako o typickém chování většiny parmiček, patří tento druh k těm klidnějším.

Sytě vybarvený samec parmičky purpurové
© Jaroslav Hofmann

K chovu vyhovuje větší, trochu přistíněná nádrž s tmavším substrátem na dně, teplota 23–24 °C, na chemismus vody nejsou parmičky purpurové nijak náročné. Ideální je, pokud mohou přezimovat v chladu, při teplotě do 20 °C. Třou se pak na jaře ochotně už při 22 °C a samci dosahují nejkrásnějšího zbarvení. Na chemismu vody ani při tření příliš nezáleží, voda by měla být mírně kyselá (pH 6,0–6,5), měkká až polotvrdá (CT do 10 °N, UT raději jen do 1 °N). Vytíračku vybavíme trsem jávského mechu nebo jiných jemnolistých rostlin a třecím roštem. Rodiče po vytření odlovíme, plůdek se líhne podle teploty za 24–30 hodin a za dalších pět dnů se rozplave, jeho odchov není náročný.

Samec parmičky purpurové v běžném zbarvení
© Jaroslav Hofmann

Další velmi hezkou parmičkou ze Srí Lanky je parmička duhová (Puntius titteya). Druh dovezený do Evropy už před druhou světovou válkou od té doby nikdy z našich nádrží nezmizel. Na Srí Lance se vyskytuje v několika lokálních formách, jež se od sebe trochu liší zbarvením, zejména v případě samců. Určitých rozdílů si můžeme všimnout i v akváriích – většinou jsou samci oranžoví až cihlově červení, s mírně naznačeným podélným tmavým pruhem, který se táhne středem boků od tlamky až na ocasní ploutev. Jindy však nabývají samci při námluvách a vzájemných soubojích, kdy jsou nejbarevnější, až fialový nádech. Samice jsou zbarveny skromněji, mají hnědavý hřbet, stříbřité břicho a nápadný tmavý podélný pruh na bocích.

Parmička purpurová – samice
© Jaroslav Hofmann

Parmičky duhové dorůstají délky jen 4, maximálně 5 cm. Nejsou to však na rozdíl od většiny ostatních parmiček typické hejnové ryby. Samci si vytvářejí a brání určité teritorium, na druhé straně se ale parmičky duhové rády potkávají s dalšími příslušníky svého druhu. Samci si dokážou imponovat a svádět nevinné souboje i dlouhé hodiny. Ideálním řešením je pořídit si 6–10 rybek do větší nádrže hustěji zarostlé rostlinami, kde si samci snadno svá teritoria vytvoří. Do malé nádrže (zhruba 40 l a méně) je vhodnější umístit pouze jednoho samce se dvěma až třemi samicemi. Chovatelsky je to druh zcela nenáročný, vyžaduje vodu o teplotě 24–25 °C, pH 6,5–7,5, na tvrdosti nezáleží, není-li mimořádně vysoká, potravu přijímá prakticky jakoukoliv. Pro tření stačí jednomu páru malá vytíračka (10–15 l) s nižším sloupcem vody (do 15 cm), jemnolistými rostlinami a třecím roštem. Voda musí být 26 °C teplá, mírně kyselá (pH 6,0–6,5) a nanejvýš polotvrdá (CT do 12 °N, raději trochu méně). Chovné ryby je třeba jeden až dva týdny před nasazením do tření dobře krmit kvalitní živou potravou. Plůdek se líhne při 25 °C již za 24 hodin, rozplave se po třech dnech. Jiker bývá z jednoho tření 150–300.

Parmička duhová – samec
© Jaroslav Hofmann

Podstatně méně známým druhem je u nás parmička cejlonská (Puntius cumingii), přestože do Evropy byla dovezena ve stejné době jako předchozí druh. Ani na Srí Lance není příliš hojná. Vzhledem k tomu, že neoplývá nijak nápadnou kresbou ani zbarvením, a navíc její odchov není úplně jednoduchý, objevuje se v nabídce jen občas. Zlatavému zbarvení těla dominují dvě tmavé skvrny, jedna v přední části boků za skřelemi a druhá na jejich konci v místech, kde se tělo začíná zužovat v ocasní násadec. Ploutve jsou žlutavé až načervenalé, u samců víc než u samic. Ryby dorůstají kolem 5 cm, mají rády teplo (25–26 °C), jinak nejsou v chovu problémy. Potíže s odchovem spočívají především v nalezení vhodného chovného páru, který spolu harmonizuje a opravdu se vytře. Kromě toho jsou jikry a zárodky citlivé na tvrdost vody, zejména uhličitanovou. Třecí a vývojová voda proto musí být velmi měkká, CT nejvýše 5 °N, UT do 1 °N, raději ještě nižší. Pokud se podaří překonat tyto obtíže, je odchov obdobný jako u jiných parmiček a nijak náročný.

Parmička duhová – samice
© Jaroslav Hofmann

Z indonéského ostrova Sumatra pochází další drobný a barevně zajímavý druh, parmička perleťová (Puntius oligolepis), vysazená ale i jinde a zjištěná dokonce i v jihoamerické Kolumbii. V jejím případě nejde o prvoplánově plakátové barvy, ale o jemný půvab stříbrného těla s černě lemovanými okraji šupin, jež vytvářejí „stříkanou“ kresbu, doplněný o žlutavé, u samců oranžové a černě lemované ploutve. V době námluv a tření samci celkově tmavnou a jejich tělo dostává krásný bronzový nádech. Ačkoli se v Evropě tyto ryby chovají již skoro 90 let, objevují se v nabídce obchodů dost sporadicky. Jejich nevýhodou je, že v prodejní nádrži vypadají polovzrostlé a často ještě vystresované ryby velmi nenápadně a toho, kdo je nezná a neví, jak budou vypadat, až dospějí a octnou se v optimálních podmínkách, nezaujmou.

Parmička cejlonská
© Jaroslav Hofmann

Chovatelsky jde o ryby velmi nenáročné, které se vyznačují obrovskou přizpůsobivostí k nejrůznějším hodnotám vody. Ideální pro pozorování jejich zajímavého chování, zejména neustálého vzájemného imponování samců, je chov početnější skupiny 15–20 ryb ve větší nádrži. Pokud v ní budou parmičky perleťové samy a nádrž bude dostatečně hustě osázena rostlinami, lze se nadít i přirozeně odchovaných mláďat, byť samozřejmě ne ve velkém počtu. K ekonomickému odchovu je potřeba stejně jako u jiných druhů umístit chovný pár do vytíračky vybavené třecím roštem. Potěr je po rozplavání dost malý, jako první potravu vyžaduje čerstvě vylíhlé nauplie žábronožek nebo jemný prach.

Parmička perleťová – samec ve třecím zbarvení
© Jaroslav Hofmann

Z jižní Číny pochází parmička polopruhá (Puntius semifasciolatus), známá též pod názvem parmička olivová. Jde o nenáročný, i když trochu větší druh, který dorůstá kolem 8 cm. I když byl do Evropy dovezen už před více než 100 lety, v akváriích byl dlouhá desetiletí vzácností a začal se znovu objevovat teprve v poslední době. Ryby mají hnědozelený hřbet, horní část boků zelenavou se zlatavým leskem, dolní část boků a břicho jsou u samců růžové až červené, u samic stříbřité. Na bocích je několik nepravidelně rozmístěných vertikálně protáhlých modročerných skvrn. Zatímco přírodní forma parmičky polopruhé chována moc nebyla, velmi běžně dostupnou se stala její xantorická forma, kterou poprvé vyšlechtil v 60. letech 20. stol. americký akvarista Thomas Schubert. Tato zlatá forma je trochu menší než přírodní, s menšími ploutvemi, její tělo je celoplošně zlaté a s větší či menší četností se na něm objevují tmavé tečky, skvrnky či proužky. Často mívá také výrazněji červené ploutve. V akvaristice se zlatá forma často objevuje pod uměle vytvořeným jménem Puntius schuberti, které nemá žádnou platnost, neboť nejde o zvláštní, z přírody pocházející druh, nýbrž o vyšlechtěnou barevnou formu parmičky polopruhé. V češtině se pro zlatou formu někdy používají označení „parmička zlatá“, „parmička brokátová“ či „parmička Schubertova“. Občas se v souvislosti s ní objevuje rovněž vědecké jméno Puntius sachsii. V tomto případě nejde o uměle vytvořený název, protože ryba pod jménem Barbus sachsii byla opravdu v roce 1923 vědecky popsána. Její postavení je ale nejisté, možná, že je to synonymum k Puntius semifasciolatus, ale určitě nejde o popis oněch zlatých ryb, které se objevily až asi o 40 let později. Chovatelsky jsou parmička polopruhá i její zlatá forma vcelku nenáročné, nevyhovuje jim příliš vysoká teplota, bohatě stačí 22–24 °C. Naopak jim výborně prospívá letní pobyt v bazénku pod širým nebem.

Parmička polopruhá – přírodní forma
© Jaroslav Hofmann

Na závěr jsem si nechal jednu novinku, která proletěla našimi nádržemi, aniž by se v nich příliš zdržela, a zase zmizela. Je to obrovská škoda, neboť jde o ryby mimořádně zajímavé svým vzhledem i chováním. Objeveny byly koncem 90. let 20. stol. na východě Indie ve spolkovém státě Západní Bengálsko, krátce poté se dostaly do Evropy i do USA, docela rychle zmizely a nyní se opět vracejí. Vědecky byly popsány teprve v roce 2009 jako Oreichthys crenuchoides, ale mezitím se v akvaristice objevovaly pod různými obchodními (Oreichthys sp. „High Fin“) i pseudovědeckými (Oreichthys umangii, Puntius arunawi) označeními. Své vědecké druhové jméno crenuchoides dostaly tyto ryby podle toho, že v některých ohledech připomínají brazilskou tetru plachtoploutvou (Crenuchus spilurus) – jak zbarvením a tvarem těla, tak tím, že samci mají nápadně zvětšenou a protáhlou hřbetní ploutev. Určité paralely najdeme i ve způsobu rozmnožování.

Parmička polopruhá – jedinec z německého chovu s výrazným zlatým leskem na těle
© Jaroslav Hofmann
Vyšlechtěná zlatá forma parmičky polopruhé, mezi akvaristy běžné známá jako „šubrtka“
© Jaroslav Hofmann

Rybky Oreichthys crenuchoides (rodové české jméno je „kosuati“, druhové dosud nemají) dorůstají délky jen kolem 4 cm. Nejsou to typické hejnové ryby, samečci si vytvářejí teritoria a svádějí mezi sebou souboje, které zahrnují dokonce i přetlačování tlamkami, což je prvek známý třeba od cichlid, ale kaprovitými rybami normálně nepoužívaný. Souboje, v nichž si vzájemně poměřují síly, svádějí i samice. Střety však nekončí vážnějšími zraněními aktérů. Ryby se vytírají na pevný substrát, jikry kladou na spodní stranu listů rostlin, na kameny či kořeny, přičemž pár je v okamžiku kladení otočen bříšky vzhůru. Jikry jsou kladeny po jedné, tření trvá dlouho a celkový počet jiker je velmi malý, zpravidla jen 10–20. Třecí periody se však opakují často, páry se třou znovu už za tři nebo čtyři týdny. Chovatelé, kteří dosud referovali o výtěrech tohoto druhu, nasazovali do tření zpravidla jednotlivé páry. Při pozorování větší skupiny během rozmnožování byl ale zjištěn další unikátní jev. U tohoto druhu totiž existují satelitní samečci. Tímto etologickým termínem (anglicky „sneakers“) se označují samečci, kteří vzhledově vypadají jako samičky, takže je teritoriální samci neodhánějí. Vmísí se do průběhu tření a vypouštějí své mlíčí, takže se může stát, že část jiker samice je oplozena jejich spermiemi, nikoli spermiemi dominantního teritoriálního samce, který si samici získal. Toto zjištění odpovídá pozorování chovatelů, kteří uvádějí, že nápadně zvětšenou hřbetní ploutev nemají všichni samci, resp. že hřbetní ploutev je u různých jedinců zvětšena v různé míře.

Samec Oreichthys crenuchoides
© Jaroslav Hofmann

Dosavadní zkušenosti s odchovem Oreichthys crenuchoides naznačují, v čem jsou hlavní důvody toho, proč se tyto ryby neudržely v nabídce. Mají velmi málo jiker, potěr roste velmi pomalu a mláďata jsou citlivá na náhlé větší změny pH, což někdy působí problémy i dospělým rybám. V žádném případě nesmí klesnout pH pod 5,5, ale i jeho náhlá změna v méně kyselé oblasti může být nebezpečná. Nezbývá než doufat, že se problémy s odchovem tohoto druhu podaří chovatelům překonat, protože by byla škoda, kdyby tahle krásná mírumilovná ryba s nesmírně zajímavým chováním měla z našich nádrží zmizet definitivně.

Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 5/2012.

Aktuální doplněk aneb Co v Chovateli nebylo:

Čtyři články o parmičkách, které nyní vycházejí na Aquatabu, jsem psal od února do května 2012. V červnu 2012 publikovala trojice srílanských ichtyologů (první autor Rohan Pethiyagoda pracuje aktuálně v ichtyologickém oddělení Australského muzea v Sydney) „Synopsi jihoasijských ryb označovaných jako Puntius“. O tom, že taková práce jednou musí přijít, nepochyboval už několik desetiletí žádný ichtyolog, který se zabýval taxonomií a systematikou asijských kaprovitých ryb. Rod Puntius byl typickým sběrným taxonem, kam byly v průběhu několika staletí zařazovány ryby, které zcela jistě do jediného společného rodu nepatřily. V minulosti se objevily určité pokusy o rozdělení rodu Puntius, starší akvaristé si jistě vzpomenou na doby, kdy se asijské druhy parmiček rozdělovaly do tří rodů – Puntius, Capoëta a Barbodes. Nakonec se vždy od dalšího dělení upustilo, protože se ukázalo, že navrhovaný model vývojovým vztahům neodpovídá, a čekalo se dál.

Zdá se, že čas na rozdělení sběrného rodu Puntius právě nastal. Pethiyagoda a spol. zkoumali 31 druhů z přibližně 120 aktuálně platných druhů rodu Puntius, a to jak metodou molekulární analýzy DNA, tak klasickými metodami morfometrickými a osteologickými. Ve všech případech šlo o druhy jihoasijské, tj. indické nebo srílanské. V této práci nebyly vůbec zahrnuty druhy z jihovýchodní Asie, tj. druhy z tzv. Zadní Indie, Malajského poloostrova, Indonésie, ani druhy čínské. Autoři došli k závěru, že v dosavadním rodu Puntius se skrývá pět vývojových skupin druhů, které považují za samostatné rody – Puntius v užším smyslu, Systomus (již nějakou dobu některými ichtyology používaný rod – viz text článku Parmičky 1, jenže v této práci redefinovaný – to znamená, že některé druhy, pro které se toto jméno v posledních letech používalo, do nově definovaného rodu Systomus nepatří!) a tři rody zcela nové: Pethia, Dravidia a Dawkinsia. Skutečnost, že zatím zkoumali jen asi čtvrtinu platných druhů ze sběrného rodu Puntius, znamená, že nejde o úplnou revizi. Vzhledem k tomu, jak je definováno pět rodů jihoasijských, lze očekávat při budoucí revizi druhů z jihovýchodní Asie zavedení dalších rodů, protože je zřejmé, že některé druhy z jihovýchodní Asie neodpovídají charakteristice ani jednoho z pěti rodů jihoasijských. Druhy dosud neprozkoumané jsou v současnosti z pohledu zoologické nomenklatury tzv. incertae sedis, nejistého zařazení, a jejich původní rodové jméno by se mělo psát v jednoduchých uvozovkách. Druhy, které bylo možné na základě jejich popisů přiřadit k některému z pěti rodů, autoři přiřadili, ty ostatní zatím alespoň sestavili do druhových skupin. Dále nezbývá, než čekat na další část revize parmiček.

Pro zájemce uvádím v tabulce přehled českých jmen a odborných názvů „starých“ a „nových“ u druhů, které jsou v článku zmiňovány.

České jménoVědecké jméno dosud používanéVědecké jméno nově zavedené
parmička purpurová Puntius nigrofasciatus Pethia nigrofasciata
parmička duhová Puntius titteya Puntius titteya
parmička cejlonská Puntius cumingii Pethia cumingii
parmička perleťová Puntius oligolepis 'Puntius' oligolepis
parmička polopruhá Puntius semifasciolatus 'Puntius' semifasciolatus

SPONZOROVANÉ ODKAZY

NOVINKY Z BLOGU

ABECEDNÍ PŘEHLED TAXONŮ

HLEDEJ TAXON

Čeleď:

Rod:

Druh: