Úvod » Články » Kaprovité ryby – Labea, gary a jiní řasožrouti

Kaprovité ryby – Labea, gary a jiní řasožrouti

Hofmann Jaroslav, publikováno: 2. 6. 2013

I dnes se budeme věnovat až na jednu výjimku kaprovitým rybám, ale po dániích a parmičkách zamíříme mezi labea, gary či parmouny. Zabývat se budeme mimo jiné tím, co zajímá skoro každého akvaristu – které ryby lze použít k přirozené likvidaci řas v nádrži.

V minulosti byly u nás velmi populární dva druhy labeí, i když se jim tehdy česky říkalo „parmičky“, zato vědecky Labeo. Dnes je všechno jinak – rodové jméno zní Epalzeorhynchos, ale česky jsou to labea. Ano, mluvíme o labeu červenoocasém (E. bicolor) a labeu červenoploutvém (E. frenatus). Dříve plaval alespoň jeden z této dvojice druhů prakticky v každé akvaristice, ryby byly k vidění skoro na každé výstavě atd. V současnosti už takhle hojné nejsou, ale pořád se u nás chovají. Změnil se ale jejich původ. Zatímco dříve šlo často o odchovy českých akvaristů dosažené hormonální stimulací rodičovských ryb (bez ní se tyto druhy v akváriu netřou), dnes převládají importy z asijských velkoodchoven (kde se množí rovněž pomocí hormonální stimulace). Ryby dorůstají 12 (labeo červenoocasé) až 15 cm (labeo červenoploutvé) a pocházejí z jihovýchodní Asie. Labeo červenoocasé, které je thajským endemitem, bylo v polovině 90. let už považováno ve volné přírodě za vyhubené. Nedávno však byla nalezena jedna nevelká lokalita v řece Chao Phraya, kde stále žije, takže jeho klasifikace v Červeném seznamu ohrožených druhů byla změněna na „kriticky ohrožený“. Labeo červenoploutvé se vyskytuje kromě Thajska také v povodí Mekongu v Kambodži a Laosu a je dosud hojnější. Akvaristický obchod sice byl alespoň na některých lokalitách v minulosti podezírán z toho, že způsobil tento úbytek nadměrným lovem, ale nikdy pro to nebyl podán jediný důkaz. Pravděpodobnější je, že za zásadním úbytkem labeí červenoocasých v přírodě stojí změny přírodního prostředí, především stavba mnoha přehrad a vysoušení bažin. Oba dva druhy jsou teritoriální, což se v omezeném prostoru akvária projevuje jejich nesnášenlivostí vnitro- i mezidruhovou, která je u labea červenoocasého většinou ještě daleko větší než u labea červenoploutvého. Pokud je nádrž opravdu velká (nějakých 400 l a více) a hodně prostorově členěná, s dostatkem různých úkrytů pod kořeny apod., může v ní existovat i více labeí červenoploutvých pohromadě, jinak je vhodnější i u tohoto druhu chovat pouze jednoho jedince. I pro něj by ale akvárium mělo být minimálně 100–120 cm dlouhé. Oba druhy existují také v albinotické formě. Labeo červenoploutvé žere zelené řasy, vhodný je u něj přídavek rostlinné potravy, aby se nepustilo i do vodních rostlin. Zvážíme-li však jeho nároky a povahu, dojdeme k závěru, že pro boj s řasami ve společenském akváriu existují vhodnější kandidáti. Labeo červenoocasé je méně rostlinožravé a řas si většinou moc nevšímá.

Labeo červenoocasé
© Jaroslav Hofmann

Labeu červenoocasému je podobné labeo mekongské (Epalzeorhynchos munense), které se ale do akvárií nedováží, i když nelze vyloučit, že někdy v minulosti došlo v akvarijních, resp. faremních chovech k jejich zkřížení. Z asijských labeí je pro akvaristiku významné už jen labeo krásnoploutvé (Epalzeorhynchos kalopterus), o němž se vzhledem k jeho záměnám s rybami jiných rodů zmíníme podrobněji později. Další asijské druhy jsou příliš velké, i když atraktivní labeo černé (Labeo chrysophekadion) se právě kvůli přitažlivému vzhledu občas v dovozech objevuje. Je třeba si ale uvědomit, že jde o rybu, která v přírodě (pevninská jv. Asie, ostrovy Sumatra, Borneo, Jáva) dorůstá délky běžně 60, někdy až 90 cm a hmotnosti 7 kg. Pro chov v akváriu se proto hodí jen mladí jedinci, starší musí najít místo v nějaké obří výstavní nádrži nebo třeba v bazénku tropického skleníku. Ještě výrazněji to platí pro labeo avanské (Labeo rohita), které se vyskytuje od Pákistánu po Barmu a je významnou konzumní rybou, jež se v akvakultuře chová i na mnoha místech světa mimo přirozený areál svého rozšíření.

Labeo červenoploutvé
© Jaroslav Hofmann
Albinotická forma labea červenoploutvého
© Jaroslav Hofmann

Labea žijí také v Africe, odkud se občas dováží labeo skvrnité (Labeo cyclorhynchus), někdy také pod neplatným vědeckým jménem Labeo variegatus. Druh Labeo cyclorhynchus žije v povodí středního a dolního Konga, druh Labeo variegatus byl původně popsán jako jeho poddruh Labeo cyclorhynchus variegata z řeky Ogowe v Gabonu, což je skoro 2500 km od Konga. Ryby dorůstají maximální velikosti 16 cm, takže ve větších akváriích se dají chovat bez problémů, jejich povaha a teritoriální nároky jsou podobné jako u labea červenoocasého či červenoploutvého. Opět platí – raději jen jednoho jedince do jedné nádrže.

Labeo černé
© Jaroslav Hofmann

Nejlepší pověst jako likvidátor řas, a to nejen zelených, ale i hnědých a hlavně také ruduch, které akvaristé znají jako „štětičkovou řasu“, má parmoun siamský (Crossocheilus siamensis), proslulý rovněž pod zkratkou SAE, která pochází z jeho anglického označení „Siamese algae-eater“. Jenže když se člověk začte do diskusí na různých našich i zahraničních akvaristických fórech, brzy zjistí, jak si mnozí akvaristé stěžují na to, že jejich SAE ty a ty řasy vůbec nelikvidoval. Vysvětlení je jednoduché, ale nepříliš potěšující. Pod označením Crossocheilus siamensis, SAE nebo i „falešný SAE“ se objevují ryby různých druhů, které se od sebe jen obtížně odlišují, a dokonce i různých rodů, jež se sice od sebe dají odlišit docela snadno, jenže to naráží na nezájem obchodníků, kteří komerčně potřebují prodávat „Crossocheilus siamensis“, a neznalost zákazníků, kteří o rybách, jež si chtějí pořídit, nevědí nic bližšího. Mísení různých ryb pod magické označení SAE má logickou příčinu. Poptávka po SAE je v mnoha zemích veliká. Kromě šířících se zvěstí o tom, jak dokonale likvidují řasy, k tomu v jistých kruzích přispěla také skutečnost, že je pravidelně přidává do rybích obsádek většiny svých vzorových nádrží známý propagátor tzv. přírodních akvárií a velmi zdatný obchodník Takashi Amano.

Labeo avanské
© Jaroslav Hofmann

První okruh komplikací je spojen se samotnou identitou druhu Crossocheilus siamensis. Podrobný rozbor by přesahoval rámec tohoto článku, v zásadě jde o tři problémy: 1. Není jisté, že druh Crossocheilus siamensis je vůbec platný, podle mnohých ichtyologů je to ve skutečnosti druh Crossocheilus oblongus (parmoun širokopruhý), jiní to ale vyvracejí s tím, že C. siamensis byl popsán z Thajska, zatímco C. oblongus z Jávy. 2. Pokud by byl druh Crossocheilus siamensis platný, není jisté, že v současnosti někde ještě vůbec žije, tj. že není vyhynulý. 3. (Ale to už je jen nepodstatná třešinka na dortu pochybností.) Pokud jde o platný druh, nejsou ichtyologové zajedno v tom, zda má být řazen opravdu do rodu Crossocheilus, nebo zda by měl zůstat v rodu Epalzeorhynchos, v němž byl původně vědecky popsán.

Labeo skvrnité
© Jaroslav Hofmann

Vzhledem k tomu, že druh C. siamensis je znám v jediném konzervovaném exempláři, převládá názor, že tyto ryby nebyly do akvárií nikdy dováženy. Kromě jávského druhu Crossocheilus oblongus, o němž ale někteří autoři také tvrdí, že nebyl nikdy do akvárií dovezen, vystupuje jako žhavý kandidát na SAE parmoun Langův (Crossocheilus langei), resp. ryby, které jsou tomuto druhu velmi podobné, ale také u nich nebylo dosud jednoznačně stanoveno, že k němu opravdu patří. Parmoun Langův žije na Sumatře a na Malajském poloostrově v Malajsii a likviduje zřejmě dobře ruduchy (černou štětičkovou řasu). Dalším téměř identicky vyhlížejícím parmounem je Crossocheilus atrilimes, druh vědecky popsaný teprve v roce 2000, který se vyskytuje v Thajsku, Kambodži a Laosu. O něm je známo, že má trochu odlišné choutky a rád okusuje tenké listy vodních rostlin, i když různé řasy žere také a k tomu, bohužel, rovněž mechy.

Tyto ryby se označují jako SAE či Crossocheilus siamensis, jejich skutečná identita však zůstává záhadou
© Jaroslav Hofmann

Kdybychom se pohybovali pouze na půdě rodu Crossocheilus, bylo by to ještě jednoduché. Ale záměny jdou i mimo tento rod. K druhům nejčastěji zaměňovaným za SAE patří také labeo krásnoploutvé (Epalzeorhynchos kalopterus) a gara kambodžská (Garra cambodgiensis), ve starší literatuře uváděná pod jménem Garra taeniata. Oba tyto druhy jsou poměrně slušnými likvidátory zelených a hnědých řas. Labeo krásnoploutvé je populární i pod svým anglickým názvem „Flying Fox“ (létající liška), gara kambodžská bývá zase nejčastěji tím druhem, který se označuje jako „false SAE“ (nepravý SAE). Oba se přitom dají od parmounů poznat poměrně snadno a jednoznačně. Labeo krásnoploutvé má v hřbetní a řitní ploutvi i v ploutvích břišních černou skvrnu a ploutve mají bílé špičky. Nic takového žádný z parmounů nemá. Obecně pak platí, že parmouni mají nápadně vyvinuté a viditelné kožní přepážky v nozdrách, zatímco labea rodu Epalzeorhynchos nikoli. Labeo krásnoploutvé dorůstá délky kolem 15 cm a jeho chovatelské nároky jsou podobné jako u labea červenoploutvého, teritorialita bývá trochu nižší, ale přesto musí být nádrž dobře prostorově rozčleněna a vybavena dostatkem úkrytů.

Gara kambodžská
© Jaroslav Hofmann

Gary se od všech dosud popisovaných parmounů a labeí liší stavbou svých úst. V pokračování dolního pysku na ventrální straně hlavy mají totiž útvar nazývaný „vnitřní terč“. Může být vyvinut různě, rozlišují se tři stupně, v tom nejjednodušším vypadá jenom jako polštářkovitý mozol, v tom nejúplnějším má postranní okraje i zadní okraj a vytváří jakousi přísavku, která rybám pomáhá udržet se v proudu. Podle tohoto terče jsou gary jasně a jednoznačně odlišitelné od příslušníků jiných rodů, byť jinak vzhledově podobných.

Gara žlutopruhá – mladý jedinec z importu
© Jaroslav Hofmann
Gara žlutopruhá – dospělý samec s nápadnou třecí vyrážkou na rypci
© Jaroslav Hofmann

Gary stojí ve schopnosti likvidace řas hned za parmouny, žerou zelené řasy všeho druhu včetně vláknitých i hnědé řasy, zpravidla si však nevšímají ruduch. V dovozech se různé druhy gar objevují stále častěji a některé se už odchovávají v akváriích. Platí to především pro garu rudohnědou (Garra rufa), vzhledově nezajímavou šedou rybu, která byla do Evropy dovezena z Turecka, ale vyskytuje se i v některých dalších zemích Blízkého východu. Důvod jejího dovozu byl v tomto případě velmi zajímavý – ryby se začaly používat k podpůrné terapii při léčbě lupénky, protože při společné koupeli velmi ochotně ozobávají odlupující se kůži z postižených míst na těle pacienta. Vzhledově nepříliš atraktivní je většina gar, ale vzhledem k tomu, že jich existuje více než 100 druhů, které se vyskytují od jihovýchodní Asie až do Afriky, najdou se mezi nimi i výjimky. Patří k nim již vzpomenutá gara kambodžská se světlým podélným pruhem na bocích, ale bezkonkurenčně nejbarevnější z dosud známých druhů je gara žlutopruhá (Garra flavatra) z Barmy, vědecky popsaná teprve v roce 2004. Mladé ryby mají na těle široké příčné pásy střídavě hnědočerné a žluté a k tomu rezavou ocasní ploutev. Starší jedinci mají spíše jen tenčí žluté pruhy na tmavém podkladu, ocasní, řitní a hřbetní ploutev získávají často až vínové zbarvení, na okraji s černým lemem a bílými špičkami. Variabilita zbarvení a kresby je ale u tohoto druhu obrovská. Gara žlutopruhá již byla rozmnožena i v akváriu, ale bližší informace nebyly publikovány. Ve velkém ji množí odchovny přímo v její vlasti, což je samozřejmě při velkém zájmu o tyto atraktivní ryby požehnáním pro přírodní populace. Ve své domovině se tyto ryby množí výrazně sezónně, třou se pouze od května do července, tj. na počátku monzunového období.

Jeskynní forma gary ománské
© Jaroslav Hofmann

Barevně docela zajímavá je i gara ománská (Garra barreimiae), která se vyskytuje na omezeném území na Arabském poloostrově v sultanátu, který jí dal její české jméno. Má stříbřitě šedé tělo s nepravidelně rozmístěnými černými šupinami a červenou řitní ploutev. Ještě zajímavější než zbarvení je u ní skutečnost, že vytváří kromě normální také jeskynní formu, která je bezbarvá a má silně redukované oči. I tento druh byl už v akváriích rozmnožen. K dalším kandidátům na větší rozšíření v akváriích patří díky svému vzhledu také v minulém desetiletí sporadicky dovážené novinky – gara indická (Garra bicornuta), jejíž samci mají v období zvýšené pohlavní aktivity před očima dva výrůstky připomínající „ďábelské“ růžky, a vědecky dosud nepopsaný druh z Barmy označovaný jménem řeky, v níž žije – Garra sp. „Salween“.

Tyto nedávno dovezené gary připomínají do jisté míry garu pákistánskou (Garra gotyla), zda jde ale opravdu o tento druh, není jisté
© Jaroslav Hofmann

V souvislosti s likvidátory řas v akváriu se na závěr musíme zmínit ještě o přísavce thajské (Gyrinocheilus aymonieri) vyskytující se v řekách Mekong, Chao Phraya a Mae Klong, která ale nepatří jako všechny ostatní do čeledi kaprovití (Cyprinidae), nýbrž do zvláštní čeledi přísavkovití (Gyrinocheilidae). Celkem čeleď zahrnuje tři druhy – přísavka bornejská (Gyrinocheilus pustulosus) žije na Borneu a do akvárií se prakticky nevozí, přísavka Pennockova (Gyrinocheilus pennocki) rovněž z Mekongu byla do Evropy po roce 2000 sice dovezena, ale je otázkou, zda se v akváriích udrží. Pro pamětníky doplňme, že druh Gyrinocheilus kaznakovi, o němž se v 70. a 80. letech minulého století tvrdilo, že on je tím druhem, který nám plave v akváriích, je dnes považován za neplatný, totožný s druhem Gyrinocheilus aymonieri. Přísavka thajská bývá občas také zaměňována s některými výše popisovanými druhy, ale opět zcela zbytečně. Pozná se bezpečně nejen podle odlišného tvaru těla, ale také díky přítomností zvláštního otvoru nahoře za skřelemi (na každé straně jeden), kterým ryba nasává vodu do žaberní dutiny, když je ústní přísavkou pevně přichycena na podkladu v silném proudu vody. Díky tomu, že nemusí vodu k dýchání nasávat ústy, je její přichycení ještě pevnější. Přísavky likvidují především nejrůznější druhy zelených řas, ale pouze v mládí. S přibývajícím věkem se zajímají o řasy stále méně, zato stoupá jejich teritorialita a agresivita vnitro- i mezidruhová, původní stříbřité zbarvení s kresbou tvořenou tmavými skvrnami se stává jednolitě šedohnědým a ryby také rostou, a to rychle – mohou dosáhnout až 25 cm, což je o dost více než v případě gar, parmounů i akvaristicky zajímavých labeí. Ze všech těchto skutečností vyplývá, že jako pomocník v boji s řasami je přísavka thajská nejméně ideální ze všech ryb, které jsme si dnes představili.

Přísavka thajská – mladý jedinec
© Jaroslav Hofmann
Přísavka thajská – dospělec
© Jaroslav Hofmann

Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 8/2012.

SPONZOROVANÉ ODKAZY

NOVINKY Z BLOGU

ABECEDNÍ PŘEHLED TAXONŮ

HLEDEJ TAXON

Čeleď:

Rod:

Druh: