Jeseteři i kostlíni patří k vývojově nejpůvodnějším rybám, které žijí na naší planetě. Zatímco jeseteři se v zájmových chovech objevují často jako bazénkové ryby, kostlíni bývají vzhledem ke své velikosti především ozdobou veřejných akvárií.
Jeseteři se právem označují za živoucí fosilie. Jejich nejstarší známé nálezy jsou staré asi 200 milionů let, přičemž za posledních zhruba 70 milionů let se jeseteři téměř vůbec nezměnili. Už na první pohled jsou to ryby neobvyklé – nápadně protažený rypec, ústa na spodní straně hlavy, před nimi v jedné řadě čtyři vousky, dlouhé nízké tělo s pěti řadami kostěných štítků, heterocerkní ocasní ploutev s podstatně větším horním lalokem, který je pokrytý zvláštním typem ganoidních šupin. Z uvedeného popisu se vymykají pouze veslonosové, kteří nemají kostěné štítky na těle ani vousky před ústy orientovanými vpřed. O značné původnosti celé skupiny svědčí i celá řada anatomických znaků, od převážně chrupavčité kostry přes celoživotní zachování chordy až po přítomnost spirálové řasy ve střevě.
Řád jeseteři (Acipenseriformes) je dnes jedinou žijící skupinou chrupavčitých ryb (Chondrostei), která celkem zahrnuje ani ne 30 druhů. Patří do něj dvě čeledi. Jeseterovití (Acipenseridae) se vyskytují v Evropě, Asii a Severní Americe, zahrnují podle různých názorů 15–17 druhů jeseterů (Acipenser), po třech druzích lopatonosů rodů Scaphirhynchus a Pseudoscaphirhynchus a dva druhy vyz (Huso). Do čeledi veslonosovití (Polyodontidae) patří aktuálně jediný druh, veslonos americký (Polyodon spathula), neboť veslonos čínský (Psephurus gladius) je v současnosti již považován za vyhynulého. V zájmových chovech se objevuje pouze několik menších druhů rodu Acipenser a veslonos americký. Mnohé druhy jeseterů se ale chovají komerčně v akvakultuře, a to včetně některých mezidruhových kříženců. Všechny druhy jeseterů jsou mezi sebou křížitelné a ke vzniku kříženců dochází opakovaně i v přírodě. V akvakultuře se začalo s kříženci, někdy dokonce i vícenásobnými, experimentovat již před mnoha desítkami let především v tehdejším Sovětském svazu, na jehož území se řada druhů jeseterů vyskytovala ve volné přírodě. K nejznámějším patří bestěr, kříženec vyzy velké (Huso huso) a jesetera malého (Acipenser ruthenus).
V mnoha případech jde o záchranné chovy, neboť většina druhů je kriticky ohrožených vyhubením, ale značný ekonomický význam mají také komerční chovy, neboť jeseteři mají chutné maso a hlavně poskytují vysoce ceněný pravý kaviár. Jako svého druhu „vedlejší“ produkt pak z těchto chovů také pocházejí ryby prodávané jako okrasné v akvaristikách, zahradnictvích apod. Všechny druhy z řádu Acipenseriformes jsou na seznamu CITES, jeseter krátkorypý (Acipenser brevirostrum) a jeseter velký (Acipenser sturio) dokonce v kategorii I, všechny ostatní druhy v kategorii II.
Vzhledem ke své velikosti (běžná délka kolem 40 cm, maximální 100–120 cm) je pro chov v jezírkách nejvhodnější jeseter malý známý též jako „sterlet“. Jeho jistou nevýhodou je, že má fádní jednolitě hnědavé zbarvení. Mezi chovateli je proto větší poptávka po barevně trochu zajímavějších druzích, jako je třeba jeseter ruský (Acipenser gueldenstaedtii) nebo snad vůbec nejhezčí jeseter hvězdnatý (Acipenser stellatus), oblíbení jsou i albíni, kteří se u některých druhů objevují. Dost rozšířený je u nás také jeseter sibiřský (Acipenser baerii). Úžasný je pohled na veslonosa amerického plujícího ve vodním sloupci se široce rozevřenou tlamou (v přírodě takto veslonosové loví svou potravu – plankton, který filtrují z vody žaberním aparátem), který si ale člověk lépe vychutná při pohledu z boku než shora. Veslonosové se v některých veřejných akváriích chovají, v domácích podmínkách je ale chov v akváriu kvůli jejich velikosti prakticky nemožný. Navíc hrozí nebezpečí nárazů do stěn a následného poškození jejich veslovitého rypce. V případě jeseterů lze o chovu v akváriu uvažovat vesměs jen v mládí, jedinou výjimkou ve značně velké nádrži je opět jeseter malý.
Jeseteři jsou ryby orientované na dno, jež se v přírodě živí bezobratlými živočichy, kteří jsou součástí bentosu, velcí jedinci občas i menšími rybami. V zahradním jezírku se nikdy přirozeně nevyskytuje tolik této potravy, aby jeseterům stačila. Jejich základní potravou jsou proto pelety či granule. Důležité je pořídit si ryby, které jsou už naučené tento typ potravy přijímat. Zároveň by měly být už dostatečně velké, ideálně kolem 20 cm. V této velikosti by už jeseteři od seriózních prodejců měli být na umělou potravu naučeni, protože přirozenou potravu, plankton a bentos, potřebují jen v mládí. Problém s přechodem na umělé krmivo může být u veslonosů, tam je obzvlášť důležité, aby kupované ryby už tuto potravu přijímaly. Pozor na granule s příliš velkým obsahem tuku (např. pstruží), které mohou rybám působit zejména v chladné vodě zdravotní problémy. Pro zpestření je samozřejmě vhodné podávat jeseterům i různou živočišnou potravu – žížaly, mrazené krmné živočichy, kousky masa apod.
Jezírko pro jesetery by mělo být hluboké alespoň 120 cm a mělo by mít objem alespoň 8 m3. Jeseteři snášejí velmi dobře naši zimu, do teploty vody 4 °C je třeba je krmit, i když v menším množství než v teplé části roku. Důležitá je dobrá prokysličenost vody a také její kvalitní filtrace.
Některé druhy jeseterů žijí stejně jako veslonosové trvale ve sladké vodě, ostatní jeseteři se ve sladké vodě rozmnožují, ale část života tráví v brakické nebo mořské vodě u pobřeží. Žádný druh ale nemá problémy s trvalým chovem ve sladké vodě. O rozmnožování v podmínkách zahradního jezírka není třeba uvažovat, v této souvislosti jen dodejme, že jeseteři jsou ryby dlouhověké a také pozdě pohlavně dospívající.
Kostlíni (řád Lepisosteiformes) jsou malou skupinou fylogeneticky rovněž velmi původních ryb, které však již mají plně osifikovanou kostru. Dokladem jejich původnosti jsou především ganoidní šupiny a zkrácená heterocerkní ocasní ploutev. Jediná čeleď kostlínovití (Lepisosteidae) zahrnuje pouhých sedm druhů ve dvou rodech, které se vyskytují převážně v Severní a některé ve Střední Americe. Všichni kostlíni mají dlouhé válcovité tělo s nápadně dozadu posunutou ploutví hřbetní a řitní a dlouze protažené čelisti poseté drobnými zoubky. Obývají hlavně pomalu tekoucí až stojaté vody, slepá říční ramena, zátoky, bažiny apod., kde bývá málo rozpuštěného kyslíku. Vyvinulo se u nich přídatné dýchání atmosférického kyslíku pomocí plynového měchýře. Kostlíni se nadechují nad hladinou i v případě, že je kyslíku ve vodě relativně dost. V akváriu proto musí být mezi hladinou a krytem vždy nejméně 5 cm volného prostoru.
Kostlíni jsou predátoři, kteří se živí převážně jinými rybami. Společně s jejich velikostí (podle druhu od 50 cm až do více než dvou metrů, v akváriích většinou od 40 cm zhruba do metru) jde o hlavní faktory, které je třeba vzít do úvahy při jejich případném chovu. Akvárium musí být nutně několik metrů dlouhé. Zmínit je třeba i jejich dlouhověkost – pořídit si kostlína znamená při dobré péči závazek na několik desítek let. Kostlíni se dají snadno ochočit a naučí se přijímat potravu z pinzety. Bývají ale, především zpočátku, dost lekaví. Jejich nádrž musí stát na klidném místě a při manipulaci v ní je třeba opatrnost. U severoamerických druhů by se teplota vody neměla dlouhodobě pohybovat nad 20–22 °C. Kostlíni, kteří se ale dnes objevují v nabídkách obchodů, nepocházejí vesměs z volné přírody, nýbrž z odchoven v jihovýchodní Asii, kde proběhl v podstatě výběr teplotně tolerantnějších jedinců. Proto je dnes k dispozici více zpráv, které potvrzují dlouhodobý bezproblémový chov kostlínů při teplotě kolem 24 °C. Bez problémů se dají kostlíni „letnit“ v dostatečně velkých zahradních jezírkách, samozřejmě za předpokladu, že se v nich nechovají ryby, které by jim mohly posloužit jako potrava.
Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 6/2021. Pro vydání na AQUATABu byl rozšířen o další fotografie.
