Úvod » Články » Hrdložábří a jehly

Hrdložábří a jehly

Hofmann Jaroslav, publikováno: 25. 5. 2021

Hrdložábří je termín, který asi bude znít většině akvaristů cize, ale když dodáme, že do této skupiny patří třeba i hrotočelci, rázem bude mnohým připadat bližší. A ryby vhodné k chovu ve sladkovodním akváriu najdeme i mezi jehlami, jakkoli si tyto ryby tradičně spojujeme především s mořem.

Do řádu hrdložábří (Synbranchiformes) patří podle nejnovější fylogenetické klasifikace kostěných ryb hned tři skupiny na úrovni čeledí, které jsou zajímavé i pro sladkovodní akvaristy. Druhově nejrozmanitější a v akvaristice zdaleka nejrozšířenější z nich je čeleď hrotočelcovití (Mastacembelidae). Více než 80 druhů těchto vzhledově unikátních ryb žije v Asii a Africe. Všichni hrotočelci se vyznačují dlouhým nízkým pásovitým a ze stran mírně stlačeným tělem s dlouhou hřbetní a řitní ploutví, jež jsou umístěny až v jeho zadní části, a protáhlou zašpičatělou hlavou s typickým „chobůtkem“, velmi citlivým orgánem, který hrotočelci využívají při hledání potravy v substrátu dna. Do akvárií se dovážejí především různé asijské druhy, afričtí hrotočelci se chovají zřídka.

Pro hrotočelce je typická chobůtkovitě protažená horní čelist s krátkými trubičkovitými nozdrami blízko špičky
© Jaroslav Hofmann

Oč jednodušší je na první pohled poznat, že máme před sebou hrotočelce, o to těžší může někdy být určení jeho druhové příslušnosti. Důvodů je několik – nedostatek hodnověrného srovnávacího obrazového materiálu v literatuře, poměrně velká proměnlivost zbarvení a kresby u některých druhů, vzájemná podobnost některých druhů a také historické omyly. Před nějakými čtyřiceti padesáti lety se například prakticky všichni dovážení menší hrotočelci s řadou tzv. očních skvrn na bázi hřbetní ploutve označovali jménem Macrognathus aculeatus (česky hrotočelec ostnoploutvý). Tento druh byl původně vědecky popsán v roce 1786 z Jávy a postupně se tímto jménem začali označovat i hrotočelci z jiných oblastí jihovýchodní Asie. Jak se ukázalo, nebylo to správně, protože šlo o jiné, samostatné druhy, zatímco skutečný jávský druh M. aculeatus se zřejmě do Evropy dovážel jen minimálně, pokud vůbec. Jenže v akvaristické literatuře z té doby pochopitelně zůstala vyobrazení příslušných ryb s tehdejším špatným pojmenováním. A když už zmiňujeme starší akvaristickou literaturu, doplňme ještě, že v ní hrotočelce najdeme zařazené jinde než dnes. V 70. a 80. letech minulého století se vesměs řadili jako podřád v tehdejším široce chápaném řádu ostnoploutvých (Perciformes), případně dokonce jako samostatný řád Mastacembeliformes. Jejich přeřazení k hrdložábrým je záležitostí teprve posledních 25–30 let.

Hrotočelec ozbrojený
© Jaroslav Hofmann
Hrotočelec ohnivý
© Jaroslav Hofmann

Hrotočelci jsou ryby vzhledově neobvyklé, díky tomu atraktivní a dobře prodejné, takže se dovážejí docela často ve větším počtu druhů. Jednou ze zemí hrotočelcům zaslíbených je Barma, kde žije 13 druhů, ale hrotočelci se dovážejí třeba i z Thajska, Indie či Vietnamu. Před tím, než si hrotočelce pořídíme, musíme vzít v úvahu některé skutečnosti. Především musíme mít akvárium dokonale přikryté. Hrotočelci patří k těm rybám, které pokud dostanou příležitost k útěku z nádrže, tak ji zcela jistě využijí. Substrát musí tvořit jemnější písek, protože hrotočelci se do něj rádi zahrabávají a hrubší písek s ostrými hranami by jim způsoboval poranění rypce. Akvárium pro hrotočelce musí mít členitý interiér a nabízet hrotočelcům různé možnosti úkrytu – ideální jsou různé trubky, hliněné či z PVC, pozor je třeba dávat u nějakých kamenných konstrukcí. Hrotočelci je mohou podhrabat a kameny by je potom mohly zavalit. Protože jde o ryby převážně se soumračnou a noční aktivitou, vyhovuje jim tlumenější osvětlení a přistínění plovoucími rostlinami na hladině. Na vodu, pokud je dobře filtrovaná, nejsou hrotočelci nijak zvlášť nároční, asijským druhům vesměs vyhovuje voda mírně kyselá, měkká až polotvrdá, o teplotě 24–25 °C.

Hrotočelec prstenčitý
© Jaroslav Hofmann
Hrotočelec jednopruhý
© Jaroslav Hofmann
K dalším aktuálně dováženým druhům patří hrotočelec zebrovaný (Macrognathus zebrinus)
© Jaroslav Hofmann

Důležitým faktorem, který musíme před nákupem hrotočelců zvážit, je jejich velikost. Od ní se odvíjí velikost potřebné nádrže a také sestava jejich spolubydlících. Velikost jednotlivých druhů je velmi rozmanitá. K největším patří druhy z druhové skupiny Mastacembelus-armatus, které v přírodě dorůstají délky 60–100 cm. Z častěji dovážených druhů k nim patří třeba hrotočelec ozbrojený (Mastacembelus armatus) nebo barevně asi vůbec nejkrásnější z hrotočelců, hrotočelec ohnivý (Mastacembelus erythrotaenia). Ačkoli v akváriích zůstávají tyto ryby zpravidla menší, i tak vyžadují nádrže o délce minimálně 120–150 cm a objemu od 500 l výše. Velikost hrotočelců souvisí také s tím, jaké ryby s nimi lze chovat v jednom akváriu. Hrotočelci jsou masožravci a do jídelníčku větších druhů patří běžně i menší ryby. Platí jednoduchá zásada – v bezpečí jsou před hrotočelci takové ryby, které se jim nevejdou do tlamy. Odchovy hrotočelců v akvarijních podmínkách jsou poměrně ojedinělé, ale byly už u některých druhů popsány – opakovaně se v akváriích přirozeným způsobem vytřeli hrotočelci indičtí (Macrognathus pancalus) nebo hrotočelci prstenčití (Macrognathus circumcinctus), hrotočelci siamští (Macrognathus siamensis) či hrotočelci jednopruzí (Macrognathus aral) byli rozmnoženi po hormonální stimulaci. V minulosti bylo rovněž publikováno několik zpráv o úspěšném rozmnožení, přirozeném i umělém, druhu označovaného tehdy Macrognathus aculeatus. Jak už jsme uvedli výše, identifikace těchto ryb je dnes prakticky nemožná. Doplňme proto jen, že z druhů, které mají řadu očních skvrn v hřbetní ploutvi, se dnes dovážejí nejčastěji právě hrotočelec siamský a hrotočelec jednopruhý.

Hrdložábřík mramorovaný
© Jaroslav Hofmann

Hrdložábříci (čeleď Synbranchidae) jsou biologicky velmi zajímavé a vzhledově velmi zvláštní ryby. Mají dlouhé válcovité tělo úhořovitého typu prakticky bez ploutví. Párové ploutve jim chybějí úplně, nepárové jsou vyvinuty pouze v podobě nevelkého ploutevního lemu bez kostěných paprsků. Další zvláštnost jim dala jméno – nemají dva žaberní otvory po stranách hlavy, ale pouze jeden malý příčný otvor pod hlavou na hrdle. Výjimkou je hrdložábřík mořský (Macrotrema caligans), pojmenovaný podle toho, že občas vstupuje i do brakické vody, má žaberní otvory normální velikosti, pod hlavou ale spojené. Kromě toho nemají hrdložábříci také plynový měchýř a žebra, zato ale dokáže většina druhů využívat atmosférický kyslík, zpravidla pomocí prokrvené sliznice žaberní dutiny či jakýchsi nadžaberních vaků. Neobvyklé je i to, že většina druhů je proterogynními hermafrodity.

Stejně jako hrotočelci, i hrdložábříci se s oblibou zahrabávají do substrátu dna, z něhož jim vykukuje pouze hlava
© Jaroslav Hofmann

Hrdložábříků existuje asi 20 druhů ve čtyřech rodech, které se vyskytují v Americe (od jihu USA po sever Argentiny), západní Africe, tropické a subtropické Asii a na severu Austrálie. Do akvárií se občas dováží hlavně jihoamerický hrdložábřík mramorovaný (Synbranchus marmoratus), ještě vzácněji některé asijské druhy z rodů Ophisternon či Monopterus. Hrdložábřík mramorovaný dorůstá v přírodě délky až 150 cm, a i když v akváriu zůstává podstatně menší (většinou max. 60–70 cm), dá se chovat pouze v opravdu velkých nádržích. Kromě toho jsou hrdložábříci masožravci se značně velkou tlamou, takže ideální je chov v samostatné nádrži s úkryty a jemnějším substrátem, kam se podobně jako hrotočelci rádi zahrabávají. Jako potrava poslouží nejprve nitěnky, patentky a žížaly, později třeba mražené krevety či rybí maso.

Hrdložábříci mají impozantní tlamu
© Jaroslav Hofmann

Podle nejnovějších molekulárně genetických studií patří mezi hrdložábré také jehlounci (čeleď Indostomidae), kteří byli dříve tradičně řazeni k volnoostným (řád Gasterosteiformes, resp. podřád Gasterosteoidei v řádu Scorpaeniformes – ropušnicotvaří). Čeleď zahrnuje jediný rod s pouhými třemi druhy. Jehlounek barmský (Indostomus paradoxus) byl vědecky popsán už v roce 1929, další dva druhy teprve o 70 let později. Do akvárií se občas dovážejí jehlounek barmský (kromě Barmy se vyskytuje i v Thajsku, Malajsii a Kambodži) a jehlounek thajský (Indostomus crocodilus) známý dosud pouze z malé oblasti na jihu Thajska, zatímco třetí druh, jehlounek laoský (Indostomus spinosus), který se vyskytuje v povodí Mekongu v Laosu, Kambodži a Thajsku, se v importech objevuje jen zcela výjimečně.

Jehlounek barmský
© Jaroslav Hofmann
Sladkovodní jehly je nutno krmit výlučně drobnou živou potravou, jako jsou například perloočky a buchanky
© Jaroslav Hofmann

Zatímco dosud jsme se v tomto článku zabývali rybami většinou středně velkými až velkými, jehlounci stojí na opačné straně velikostního spektra. Jsou to subtilní rybičky dorůstající pouze 2–3 cm, které lze chovat i v malém akváriu o objemu kolem 20 l. Vzhledem k jejich charakteru je skoro ideální druhová nádrž, a to minimálně se 4–6 jedinci. Pokud bychom chtěli jehlounky ve větším akváriu přesto s někým kombinovat, nabízejí se jako vhodní společníci například malé druhy razborek rodu Boraras. Jehlounci rozhodně nejsou ryby pro začátečníky, ale pro zkušenější akvaristy mohou představovat zajímavou výzvu. Významným faktorem jejich úspěšného chovu je potrava. Vyžadují výlučně drobnou živou potravu – buchanky, nauplie žábronožek apod. Jehlounci se v akváriích již více než 30 let opakovaně úspěšně množí, jednou ze základních podmínek úspěchu je odkrmení potěru, v první fázi tou nejjemnější živou potravou (trepky, vířníci, po několika dnech mikry, nejmenší nauplie žábronožek zvládnou až kolem 10. dne věku). Mláďata rostou překvapivě rychle, některá měří ve třech až čtyřech týdnech věku už skoro centimetr. Rodičovský pár se vytírá do úzkých štěrbin a dutin, vhodně poslouží např. bambus nebo plastové trubky, sameček výtěr hlídá až do rozplavání larev.

Jehla bornejská
© Jaroslav Hofmann

Náročností chovu a především nutností zajistit jim trvalý přísun drobné živé potravy připomínají jehlounky rovněž sladkovodní jehly. Ty patří se svými více známými mořskými příbuznými, nejen jehlami, ale i populárními koníčky, do čeledi jehlovití (Syngnathidae), řazené podle nejnovější klasifikace ryb do samostatného řádu Syngnathiformes. Upozornit je třeba na skutečnost, že většina tzv. sladkovodních jehel obývá v přírodě především brakické vody, takže k úspěšnému dlouhodobému chovu vyžaduje přídavek mořské soli. To je třeba případ v minulosti asi nejznámější jehly africké (Enneacampus ansorgii) obývající atlantské pobřeží Afriky od Gambie až po Angolu. Aktuálně se v dovozech občas objevují i některé druhy rodu Microphis, například jehla krátkoocasá (M. brachyurus) z jižní a jv. Asie nebo jehla pruhatá (M. lineatus), která žije od jihu USA po Brazílii. Zkušenosti s nutností přídavku soli pro tyto druhy jsou různé, zřejmě záleží i na konkrétní populaci, z níž importované ryby pocházejí. Trvalý chov ve sladké vodě se opakovaně osvědčil u vůbec největšího a podle mnohých také nejkrásnějšího druhu z této skupiny, jehly bornejské (Doryichthys boaja). Podle literárních pramenů může dorůstat i více než 40 cm, v akváriích to ale zpravidla bývá jen kolem 25–30 cm.

Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 11/2020. Pro vydání na AQUATABu byl článek rozšířen o další fotografie.

SPONZOROVANÉ ODKAZY

NOVINKY Z BLOGU

ABECEDNÍ PŘEHLED TAXONŮ

HLEDEJ TAXON

Čeleď:

Rod:

Druh: