Při našem posledním setkání s halančíkovci zamíříme do Ameriky, abychom se blíže seznámili s tamní čeledi rivulovití (Rivulidae). Většina jejích zástupců obývá Jižní Ameriku, ale některé druhy se vyskytují i ve Střední a na jihu Severní Ameriky.
Ještě před takovými 15–20 lety to vypadalo s americkými halančíkovci alespoň podle akvaristické literatury jednoduše – s trochou nadsázky jich naprostá většina patřila do jednoho ze dvou rodů: buď šlo o annuální vějířovku rodu Cynolebias, nebo o neannuálního rivula rodu Rivulus. V češtině tohle rozdělení zůstalo dodnes, kromě vějířovek a rivulů používá české názvosloví už jen pro pár annuálních druhů rodová jména moema, neofundul, pituna a renova. Zato ve vědeckém názvosloví nezůstal kámen na kameni, takže do čeledi dnes patří kolem 37 různých rodů, úplná shoda v tom nepanuje. Ještě horší je to s tím, do kterého rodu patří ten který druh – dokonce i dva základní referenční zdroje rybí taxonomie, tj. Eschmeyerův katalog ryb a FishBase, se dokážou lišit až tak, že třeba v rodu vějířovek Hypsolebias uvádí první z nich 47 druhů, zatímco druhý jen 22. Z praktického hlediska to někdy komplikuje vyhledávání informací. Pokud se nedaří se zvolenou kombinací rodového a druhového jména nic najít, bývá užitečné hledat i jen podle druhového jména. Třeba taková vějířovka guanambská byla vědecky popsána v roce 1993 jako Cynolebias fulminantis, poté byla přeřazena do rodu Simpsonichthys a nedávno ještě jednou do rodu Hypsolebias, druhové jméno fulminantis však má samozřejmě pořád stejné. Ale pozor, může se také stát, že druhové jméno je použito ve dvou různých rodech a oba druhy jsou platné – to v rozporu se zásadami zoologické nomenklatury není. Je to třeba případ dvou vějířovek – jedna se jmenuje Simpsonichthys zonatus (vějířovka guarapuavská) a pochází z jihovýchodní Brazílie, druhá Gnatholebias zonatus (vějířovka červenavá), případně Pterolebias zonatus (vědci se nemohou dohodnout, do kterého rodu má tento druh patřit), a pochází z Venezuely.
Úplně na začátku se musíme zmínit o rivulovi, který se sice v akváriích chová jen výjimečně, neboť barevně je zcela neatraktivní a jeho chov není úplně snadný, ale biologicky je naprosto unikátní. Jde o rivula mramorovaného (Kryptolebias marmoratus), který je funkčním simultánním hermafroditem, u něhož dochází k samooplození. Znamená to, že každý jedinec má část pohlavní žlázy samčí a část samičí a obě produkují současně zralé pohlavní buňky. Existence hermafroditů není mezi rybovitými obratlovci ničím zvlášť mimořádným, oboupohlavnost se vyvinula několikrát nezávisle na sobě asi ve 20 různých čeledích. Takové ryby mohou měnit své pohlaví, v některých případech i několikrát za život, ale výjimečnost rivula mramorovaného spočívá v tom, že produkuje jikry i mlíčí zároveň a že u něj dochází k samooplození. V tom je jedinečný mezi všemi obratlovci, přesněji řečeno byl do roku 2011, kdy byla brazilská populace dříve považovaná za rivula mramorovaného (severní okraj jeho areálu rozšíření sahá až na jih USA) popsána jako samostatný druh Kryptolebias hermaphroditus. Dnes tedy známe dva druhy funkčních simultánních hermafroditů, u nichž bylo prokázáno samooplození i v laboratorních podmínkách. U druhu Kryptolebias hermaphroditus zatím byli v přírodě nalezeni pouze oboupohlavní jedinci, zatímco u druhu Kryptolebias marmoratus se v přírodě velmi vzácně vyskytují kromě hermafroditů i samci. Hermafroditičtí jedinci se vyskytují ještě u třetího druhu, rivula očkatého (Kryptolebias ocellatus), ale u něj je poměr samců a hermafroditů zhruba 1:1 a nedochází u něj k samooplození.
Pro americké halančíkovce chované v akváriích častěji platí v hrubých rysech všechny hlavní chovatelské zásady, které jsme si popsali v minulém čísle u halančíkovců afrických. Z neannuálních druhů se objevují především různí zástupci rodů Laimosemion, Anablepsoides a Cynodonichthys. Většina těchto rivulů je v chovu vcelku nenáročná na složení vody, pro úspěšný odchov ale potřebují některé druhy vodu měkkou. Malé druhy, jako je třeba rivulus uzdičkatý (Laimosemion frenatus) nebo iquitoský (Anablepsoides speciosus) dorůstají jen 3–4 cm a dají se chovat i v malých druhových nádržkách. Barevně velmi pěkný je jen nepatrně větší (cca 4–4,5 cm) rivulus modropásý (Laimosemion xiphidius). Nejlépe mu vyhovuje přistíněná, hustě rostlinami osázená druhová nádrž, případně kombinace s malými klidnými a mírumilovnými rybami, jako jsou malé druhy pancéřníčků nebo krunýřovci rodu Otocinclus. Zrovna tento krasavec ale nepatří k snadno chovatelným druhům, vyžaduje i pro chov měkkou a mírně kyselou vodu. Jiným malým druhem (jen kolem 3 cm) je rivulus mahdijský (Laimosemion mahdiaensis), vědecký popsaný sice až v roce 2006, ale akvaristům známý již od 90. let minulého století jako Rivulus sp. „Mahdia“. I on ale patří k náročnějším druhům, které potřebují měkkou a kyselou vodu a rovněž spoustu různých úkrytů. U všech rivulů platí, že je třeba akvárium velmi dobře přikrýt (nebezpečí vyskakování ryb) a že jim vyhovuje nízký sloupec vody (nejlépe jen kolem 20 cm). Vytírají se do jemnolistých rostlin, mechů či třecích střapců, potěr se líhne v závislosti na druhu a teplotě vody za 2–3 týdny, jako první potravu zvládají mláďata nauplie žábronožek.
Už minule jsme se zmínili, že jihoamerické annuální druhy se při tření zavrtávají docela hluboko do substrátu, zatímco africké zůstávají na jeho povrchu. Neplatí to ale stoprocentně – například vějířovky rodu Plesiolebias se vytírají rovněž na povrchu substrátu. Jako substrát se nejčastěji používá rašelina, kterou je ale potřeba předem zbavit přílišné kyselosti tak, že se zhruba týden každý den vyvaří a řádně propláchne.
Krásné malé druhy vějířovek najdeme v rodech Simpsonichthys a Hypsolebias. Jsou velmi krátkověké, i v akváriu se málokdy dožívají více než jednoho roku. Vzhledem ke své velikosti dokážou spořádat až nečekaně velké množství potravy. Zpočátku je třeba krmit výlučně živou potravou (buchanky, dafnie, žábronožky, komáří a pakomáří larvy – podle velikosti ryb černé, patentky i koretry, grindal) a co nejpestřeji, po přivyknutí lze živou potravu doplňovat kvalitní mrazenou. Jikry se ponechávají mimo vodu většinou 3–4 měsíce při teplotě 24–28 °C, zalévají se chladnější vodou, někteří chovatelé doporučují použít měkkou vodu nebo přímo vodu z reverzní osmózy. Jikry se zalévají pouze nízkým sloupcem vody (1–2 cm).
K nejznámějším druhům patří vějířovka černoploutvá (Austrolebias nigripinnis), která se vyskytuje v oblasti od jižní Brazílie po severní Argentinu a do Evropy byla poprvé dovezena už na počátku 20. století. Samci dorůstají kolem 5 cm, samice zůstávají o 1–1,5 cm menší. Pro skupinu jednoho samce a tří až čtyř samic stačí druhová nádrž o objemu 30–40 l. Samci tohoto druhu jsou mezi sebou hodně agresivní, proto se příliš nedoporučuje varianta společného chovu většího počtu samců ve velké nádrži.
Další známé vějířovky patří do rodu Rachovia, v nádržích se občas objevuje například vějířovka pruhoocasá (Rachovia hummelincki) z Venezuely a Kolumbie. Samci dorůstají délky až 8 cm, samice zůstávají podstatně menší. O něco menší je vějířovka ohňoskvrnná (Rachovia pyropunctata), pocházející z oblasti kolem venezuelského jezera Maracaibo. Samci tohoto druhu jsou mezi sebou velmi agresivní, někdy dost ostře napadají i samice, které se nechtějí třít.
Vzhledově velmi nápadná a nezaměnitelná je vějířovka motýlovitá (Terranatos dolichopterus) z Venezuely, jejíž samci mají mimořádně dlouhé nepárové ploutve. Jde o středně velkou vějířovku (samci dorůstají kolem 5 cm, samice asi 3,5 cm), která se podobně jako ryby již zmíněného rodu Plesiolebias nezavrtává při tření do substrátu, takže stačí vrstva vysoká jen 2–3 cm. Většina chovatelů nechává jikry tohoto druhu mimo vodu dlouho, šest i více měsíců.
Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 4/2015. Pro vydání na AQUATABu byl rozšířen o další fotografie.
