Dříve než se dostaneme k všeobecně známým halančíkovcům, jako jsou třeba halančíci, vějířovky, štikovci či rivulové, věnujeme ještě jeden článek méně známým zástupcům tohoto řádu.
Ryby, o kterých dnes bude řeč, patří k vzácným akvarijním chovancům, na které v akvaristických prodejnách prakticky nelze narazit. Získat je lze přímo od chovatelů, přičemž je třeba počítat s tím, že se spektrum chovaných druhů dost rychle obměňuje.
Do čeledi halančíkovcovití (Cyprinodontidae) patří mnohé biologicky velmi zajímavé ryby s pozoruhodným přizpůsobením k životu ve vodách někdy s dost extrémními fyzikálními a chemickými vlastnostmi, případně s jejich značně velkým kolísáním. Kromě toho jde v mnoha případech o druhy kriticky ohrožené nebo dokonce ve volné přírodě vyhynulé.
Halančíkovci rodu Aphanius se vyskytují kolem Středozemního moře od Francie a Tuniska po Egypt a Izrael, na Blízkém východě a po obou stranách Rudého moře. Těžištěm jejich výskytu jsou Turecko a Írán. Většina druhů dorůstá velikosti 4–6 cm, je u nich vyvinut zřetelný pohlavní dimorfismus, samci jsou vždy nápadněji zbarveni. Zpravidla žijí v mělkých vodách s bohatým porostem vláknitých řas či submerzních vyšších rostlin. Na některých lokalitách jde o čistě sladkou vodu, na jiných o vodu v různém stupni brakickou nebo dokonce hypersalinní (s koncentrací solí vyšší než ve vodě mořské). Kromě halančíkovce Vladykova (Aphanius vladykovi), který se spokojí i s polotvrdou vodou, vyžadují ostatní druhy vodu velmi tvrdou, v některých případech ještě s přídavkem mořské soli v množství nejméně 1–3 g/l (např. halančíkovec pruhovaný – Aphanius fasciatus, halančíkovec turecký – Aphanius transgrediens, druh Aphanius arakensis popsaný vědecky teprve v roce 2012, ale už před tím se vyskytující v nádržích evropských akvaristů pod označením Aphanius sp. „Namak“ či „Namak River“). Až na výjimky jde o vodu neutrální až zásaditou, v kyselé vodě se těmto rybám nedaří a záhy hynou. (Jedním z mála druhů, které se v přírodě vyskytují také na lokalitách se slabě kyselou vodou, je opět halančíkovec Vladykovův, ale i u něj je pro dlouhodobý chov vhodnější volit vodu o pH minimálně 7,0.) Zkušenosti přinejmenším s některými druhy rodu Aphanius ukazují, že jsou to ryby, které se dokážou v jistém rozmezí přizpůsobit různým hodnotám vody. Například íránský halančíkovec perský (Aphanius persicus) byl úspěšně chován u jednoho akvaristy ve vodě o pH 7,0–8,5 a vodivosti 2100 μS/cm, u druhého ve vodě, jejíž vlastnosti se měnily v závislosti na množství dešťových srážek v rozmezích pH 7,0–7,5, CT od méně než 20 do více než 30 °N, UT od 5 do více než 10 °N, a u třetího ve vodě o pH 8, vodivosti 720 μS/cm, CT 17 °N a UT 9 °N.
Vzhledem ke kolísání teplot na přírodních lokalitách v rámci střídání dne a noci i během celého roku jsou to ryby teplotně rovněž velmi přizpůsobivé. U některých druhů (např. halančíkovec Vladykovův, halančíkovec Danfordův – Aphanius danfordii, Aphanius arakensis) by spodní hranice teploty vody neměla klesat pod 10 °C, jiné (halančíkovec turecký, halančíkovec orientální – Aphanius mento, halančíkovec pruhovaný) snášejí i teplotu kolem 4 °C. Horní hranice se pohybuje kolem 30 °C. Z uvedeného vyplývá, že nádrž s těmito halančíkovci nepotřebuje vytápění a že jde o ryby, které lze velmi úspěšně chovat od jara do podzimu pod širým nebem. V zimě jim pak prospěje několikaměsíční pobyt v chladnějším prostředí.
Halančíkovce rodu Aphanius je vhodné chovat v druhové nádrži. Pár nebo trio (samec a dvě samice) se dají chovat už v nádrži o objemu 30–40 l, vhodnější je však početnější skupina a větší akvárium. V přírodě se živí drobnými bezobratlými, v akváriu si zvyknou i na umělá krmiva, ale pravidelný přídavek živé či alespoň mrazené potravy je nutný především v době tření. Stejně tak je třeba rybám zajistit i určité množství rostlinné potravy. Pokud nemají k dispozici řasy, lze použít některé krmivo obohacené spirulinou.
Halančíkovci rodu Aphanius se třou dlouhodobě, zhruba od dubna do října. Samci si v době tření vytvářejí teritoria, která si hlídají před konkurenty a lákají do nich samice. Alfa samci jsou dost agresivní a neodbytní, akvárium proto musí být bohatě prostorově členěno a obsahovat dostatek úkrytů pro samice i slabší samce. Samice kladou jikry do rostlin (vláknité řasy, jemnolisté rostliny, mechorosty – vzhledem k potřebným hodnotám vody se rostlinám v akváriu s halančíkovci ne vždy daří, pro tření je lze nahradit např. trsy filtrační vaty nebo třecími mopy z jemné umělé vlny). Rodiče jikry i potěr žerou, takže je třeba jikry i s okolním třecím substrátem pravidelně odebírat do odchovné nádržky, případně vždy po několika dnech vyměnit celý třecí substrát. Jedinou výjimku představuje halančíkovec perleťový (Aphanius dispar), který dává přednost tření na dně nádrže. Ideálním třecím substrátem jsou pro něj kameny porostlé vláknitou řasou. U tohoto druhu je třeba poznamenat, že nové genetické studie potvrzují to, o čem si ichtyologové šuškali již dlouhá léta – že se totiž v obrovském areálu výskytu (od Egypta a Izraele po Somálsko a Pákistán) a v podobě vzhledově odlišných populací z různých lokalit ve skutečnosti skrývá pod jedním jménem několik různých druhů. Vývoj jiker trvá podle teploty vody 7–10 (někdy až 14) dnů, potěr je ihned po rozplavání schopen přijímat nauplie žábronožek nebo mikry.
Typickou rybou, kterou „odvál čas“, je halančíkovec floridský (Jordanella floridae). Choval se u nás a množil už před 2. sv. válkou, informace o něm najdeme také prakticky v každé akvaristické knížce z 50.–80. let minulého století. Už ke konci tohoto období ale nebylo nijak snadné narazit na tyto ryby v praxi, což se nezměnilo ani v posledních desetiletích. Jak jejich jméno napovídá, halančíkovci floridští jsou subtropické ryby z Floridy, dokonce tamní endemité. V případě tvrzení o výskytu v Mexiku na Yucatanu, které se v akvaristické literatuře často objevuje, jde o záměnu s příbuzným halančíkovcem nádherným (Garmanella pulchra). Ve své rozsáhlé revizi halančíkovců z roku 1981 dokonce Lynne Parentiová spojila oba druhy do rodu Jordanella, nicméně většina ichtyologů dnes stále uznává platnost samostatného rodu Garmanella.
Halančíkovec floridský dorůstá velikosti 5–6 cm a není nijak náročný. Snáší vodu o teplotě 18–30 °C, teplejší voda ale vcelku zbytečně zkracuje rybám život, ideální je chov při teplotě do zhruba 23 °C a odchov ve vodě asi o dva stupně teplejší. Na druhé straně ale je fakt, že dnes dovážené ryby nepocházejí z přírody, nýbrž z odchoven v jv. Asii, kde jsou zvyklé na vyšší teplotu. Na hodnotě pH (optimální je kolem neutrálu nebo lehce nad) ani tvrdosti (nemusí být nijak vysoká, pro odchov je dokonce třeba voda měkká) příliš nezáleží, žádoucí je přídavek mořské soli nebo alespoň NaCl (zhruba 4 g/l). Chov i odchov je jinak v mnohém podobný halančíkovcům rodu Aphanius. Ideální je v tomto případě druhová nádrž s jedním samcem a několika samicemi, jako první potrava pro potěr jsou vhodné asi první tři dny trepky. Navzdory dlouhým desetiletím chovu v akváriích existují stále protichůdné názory na to, zda samec nějakým způsobem pečuje o výtěr či ho alespoň hlídá. Většina chovatelů, kteří své zkušenosti s odchovem publikovali tiskem v posledních asi 30 letech, se shoduje na tom, že péče o potomstvo u halančíkovce floridského vyvinuta není. Někteří starší autoři ale popisují, že samec jikry hlídá, a s podobným tvrzením se lze občas setkat i na akvaristických diskusních fórech.
Velmi vzácně se v akváriích objevují také někteří halančíkovci amerického rodu Cyprinodon, jehož zástupci se vyskytují od jihu USA po sever Jižní Ameriky a na některých karibských ostrovech. Často jde o ryby žijící v extrémních podmínkách, některé druhy v přírodě vyhynuly a přežívají pouze v akvarijních chovech. Jejich konkrétní nároky se liší druh od druhu a mnozí z nich nejsou snadnými chovanci.
Velkou raritou jsou tři evropské druhy samaruků ze samostatné čeledi samarukovití (Valenciidae), všechny v přírodě kriticky ohrožené – samaruk španělský (Valencia hispanica) žije na malém území středomořského pobřeží Španělska, samaruk řecký (Valencia letourneuxi) v Albánii a Řecku, druh Valencia robertae, vědecky popsaný teprve v roce 2014, v Řecku. Do výčtu halančíkovců z podřádu Cyprinodontoidei, který tímto uzavíráme, je pak ještě třeba zmínit americké profunduly (čeleď Profundulidae) a funduly (čeleď Fundulidae). Především někteří fundulové rodů Fundulus, Lucania či Leptolucania se vzácně objevují v nádržích akvaristů specializovaných na chov halančíkovců.
Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 1/2015. Pro vydání na AQUATABu byl aktualizován a rozšířen o další fotografie.
