Úvod » Články » Hadohlavci

Hadohlavci

Hofmann Jaroslav, publikováno: 6. 11. 2016

Hadohlavci (čeleď Channidae) měly v akvaristice po dlouhá desetiletí špatnou a ještě horší pověst, kterou až v posledních zhruba deseti letech vylepšují nově dovážené menší a barevně atraktivní druhy.

Hadohlavci zahrnují přes 30 druhů rodu Channa (čtvrtina z nich byla vědecky popsána teprve v posledních 15 letech), které se vyskytují v jižní a východní Asii, a tři africké druhy patřící do rodu Parachanna. Jejich zvláštní jméno, které je stejné v mnoha jazycích, použil jako první už v 18. století německý ichtyolog Bloch, jemuž hlava těchto ryb svým tvarem a vzhledem šupin připomínala (oprávněně) hady. Hadohlavci jsou v mnoha ohledech biologicky velmi zajímavými rybami, k jejichž nejbližším příbuzným patří podle nejnovějších molekulárně-genetických studií jednak ostnáči (čeledi Nandidae a Badidae), jednak labyrintky, kterými jsme se podrobně zabývali v minulých číslech. S labyrintkami mají hadohlavci společnou schopnost využívat k dýchání kyslík ze vzduchu. Jejich párový přídatný dýchací orgán se označuje jako „nadžaberní komory“. Jde o dutiny po stranách hlavy nad jícnem, s nímž jsou spojeny a v jejichž sliznici jsou rozmístěny „dýchací ostrůvky“ s bohatě prokrvenými papilami. Schopnost využívat atmosférický kyslík se vyvíjí teprve u mláďat v určitém věku. U některých druhů hadohlavců je známo, že mláďata dýchají vzdušný kyslík fakultativně (pouze v případě potřeby), zatímco dospělci obligatorně (neobejdou se bez něj). Přinejmenším druhá polovina tohoto tvrzení ale neplatí obecně, protože některé druhy hadohlavců dýchají v dospělosti kyslík ze vzduchu pouze fakultativně.

Tvar hlavy a její ošupení připomínají u mnohých hadohlavců opravdu hada. U některých druhů (na snímku Parachanna obscura) poutají pozornost také nápadné, trubičkovitě protažené nozdry
© Jaroslav Hofmann

Vzhledem ke schopnosti využívat atmosférický kyslík nepřekvapí skutečnost, že některé druhy hadohlavců jsou schopny přemisťovat se po souši, a to přesto, že nemají trny v prsních ploutvích, které jako významnou oporu při tomto pohybu používají někteří podobně se přemisťující sumci keříčkovci. U některých druhů bylo také zaznamenáno v přírodě chování, které je dobře známo u bahníků – období sucha mohou přečkat zahrabáni ve vlhkém bahně.

Mládě hadohlavce tmavého (Parachanna obscura) v prodejní velikosti
© Jaroslav Hofmann
Dospělý hadohlavec tmavý
© Jaroslav Hofmann

Mimořádně zajímavé je také rozmnožování hadohlavců. U všech druhů je vyvinuta určitá forma péče o potomstvo, která však má u různých druhů různou podobu. Část druhů jsou paternální tlamovci – samec inkubuje vyvíjející se jikry ve svém hrdelním vaku. Jiné druhy se vytírají ve vodním sloupci, jikry s velkým obsahem olejových kapének stoupají k hladině, kde je pak rodiče hlídají. U některých druhů se objevuje i stavba pěnového hnízda, většinou však jenom v náznaku, nikoli v podobě kompaktního útvaru, jaký známe od čichavců. Jeden z rodičů zpravidla hlídá přímo jikry a později vykulený plůdek, zatímco druhý v určité vzdálenosti střeží třecí teritorium. Ve většině pozorovaných případů se o jikry starala samice, někteří chovatelé udávají, že o jikry pečuje větší ryba z páru (což bývá častěji právě samice). U obou typů péče o potomstvo hlídají rodiče určitou dobu i rozplavaný potěr.

Mladý dospělec hadohlavce červeného
© Jaroslav Hofmann

Hadohlavci jsou ryby velmi nenáročné na kvalitu vody a do značné míry přizpůsobivé. K zajištění optimálních podmínek je ale dobré vědět, odkud chovaný druh či forma (dovážejí se i hadohlavci nepatřící k žádnému dosud popsanému druhu) pocházejí. Mnozí hadohlavci totiž pocházejí ze subtropických oblastí a vyhovuje jim nižší teplota vody. Pro tyto druhy by neměla teplota přesahovat 24 °C, naopak po určitou část roku by měly být chovány při teplotách jen 14–16 °C. V závislosti na konkrétních podmínkách jim toto lze zajistit buď chladným přezimováním, nebo přes léto chovem pod širým nebem v zahradním jezírku apod. Nenároční, ve smyslu nevybíraví, jsou hadohlavci i z hlediska potravy.

K barevně nejkrásnějším druhům patří Channa pleurophthalma. Dosahuje ale velikosti 30–35 cm, takže se hodí jen do značně velkých nádrží
© Jaroslav Hofmann
K druhům, které se do běžných pokojových akvárií nehodí, patří také Channa lucius (délka kolem 40 cm), přesto se její mláďata občas objevují v importech
© Jaroslav Hofmann

Uznávám, že dosavadní informace zněly skoro jako reklama na akvaristiku, což na první pohled nejde moc dohromady se špatnou pověstí hadohlavců, kterou jsem deklaroval hned v úvodu. V čem je problém?

Channa striata patří s 90 cm k největším druhům hadohlavců
© Jaroslav Hofmann

Problémů je hned několik. Většina hadohlavců jsou velké ryby, které ve své domovině běžně slouží jako konzumní. Nejen že se loví, ale chovají se i v akvakultuře. Relativně malých druhů vhodných pro běžnou pokojovou akvaristiku, tj. dorůstajících jen cca 10–20 cm, není mezi nimi mnoho. Většina druhů hadohlavců dorůstá v dospělosti od 25 do 40 cm, existují ale i druhy o délce 80–100 cm. K nejzrádnějším v tomto směru patří hadohlavec červený (Channa micropeltes), jehož mláďátka jsou velmi atraktivní, s dvěma tenkými podélnými proužky na těle, mezi nimiž se táhne širší cihlově červený pás. Dospělé ryby vypadají úplně jinak, daleko méně atraktivně, žádnou červenou barvu už na sobě nemají a ještě narostou do úctyhodné metrové délky. Změna zbarvení v průběhu života je typickým znakem hadohlavců a je třeba s ní počítat i u ostatních druhů, i když ne vždy v tak odlišné podobě. Akvaristé mají do jisté míry štěstí, že nejmenší druhy hadohlavců patří zároveň k barevně nejkrásnějším. Platí to především pro zatím poslední vědecky popsaný druh (teprve v roce 2013) Channa andrao ze severní Indie, který dorůstá většinou jen do 10 cm. V importech se objevoval už před svým pojmenováním pod obchodními označeními „blue bleheri“, „Assam“ nebo „Lal Cheng“. První z těchto názvů odkazuje na podobný, trochu větší a také velmi hezký druh Channa bleheri ze severovýchodní Indie, který dosahuje délky kolem 15 cm. Oba tyto druhy patří do druhové skupiny „gachua“, v níž najdeme většinu ze vzhledově nejhezčích hadohlavců. Někteří jsou také relativně malí – Channa orientalis (kolem 10 cm), Channa gachua (15–20 cm), Channa burmanica (15–20 cm) a Channa stewartii (25 cm), ale na druhé straně sem patří také v dospělosti minimálně půl metru dorůstající druh Channa barca a jen o něco menší Channa aurantimaculata (35–40 cm).

Druh Channa pulchra byl vědecky popsán teprve v roce 2007
© Jaroslav Hofmann
Channa stewartii
© Jaroslav Hofmann

Druhý problém spočívá v tom, že hadohlavci jsou predátoři, kteří se živí masitou potravou přiměřené velikosti. U všech druhů k ní patří ryby, u menších pak také různí bezobratlí, u větších naopak i další menší obratlovci (žáby, drobní savci apod.). V akváriu platí, že jakákoli ryba dostatečně malá na to, aby se vešla hadohlavci do tlamy, skončí dříve či později jako jeho potrava (i když se třeba zpočátku několik týdnů nebo i měsíců zdá, že s dobře krmenými hadohlavci budou moci dané ryby společně existovat). Současně s tím je třeba upozornit na značnou vnitrodruhovou agresivitu u hadohlavců. V každém akváriu, u každého druhu a u každých konkrétních ryb je však situace jiná, a proto nelze dát univerzální návod. V jednom případě žije dlouhodobě pohromadě bez problémů více jedinců jednoho druhu, v jiném zabije silnější ryba slabší i v případě páru, který se nedlouho předtím úspěšně vytřel.

K barevně nejkrásnějším hadohlavcům patří Channa bleheri
© Jaroslav Hofmann
Při detailním pohledu na hlavu Channa bleheri vyniknou nápadné póry systému postranní čáry
© Jaroslav Hofmann

Značná přizpůsobivost různým podmínkám prostředí, schopnost přežívat i v nepříznivých podmínkách a značná dravost činí z hadohlavců velmi nebezpečné invazivní druhy. Tam, kde nemají přirozené nepřátele, představují při větším namnožení velké nebezpečí pro původní ekosystémy. Z tohoto důvodu platí v mnoha státech USA (v několika byly zjištěny populace hadohlavců ve volné přírodě) už více než 10 let zákaz dovozu živých hadohlavců i jejich převozu mezi jednotlivými státy. U nás ani jinde v Evropě zatím žádná omezení jejich chovu nejsou.

Do Evropy se stále dovážejí i nejrůznější nové formy či druhy, které se nepodobají žádnému z dosud vědecky popsaných hadohlavců a které se označují jen jako Channa sp. Na snímku jedna z ryb dovezených do ČR počátkem roku 2015
© Jaroslav Hofmann

Obecně lze říci, že hadohlavce je vhodné (a v zásadě jedině možné) chovat v druhové nádrži. Akvárium musí být výborně zakryto, protože hadohlavci dokážou z nádrže mistrně unikat. Vyhovuje jim tlumenější světlo, plovoucí rostliny na hladině a členitý interiér s kořeny a různými dutinami či jeskyněmi. Někteří akvaristé doporučují chovat hadohlavce jednotlivě a k sobě je pouštět pouze na tření, což je způsob, který nejvíce odpovídá poměrům v přírodě.

V souhrnu platí, že hadohlavců se není potřeba bát, pokud jim však je chovatel schopen zajistit odpovídající podmínky. A určitě to nejsou ryby pro začínající akvaristy.

Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 12/2015.

SPONZOROVANÉ ODKAZY

NOVINKY Z BLOGU

ABECEDNÍ PŘEHLED TAXONŮ

HLEDEJ TAXON

Čeleď:

Rod:

Druh: