Úvod » Články » Čtverzubci (2)

Čtverzubci (2)

Hofmann Jaroslav, publikováno: 17. 3. 2021

V současnosti jsou zdaleka nejpopulárnějšími čtverzubci v akváriích trpasličí druhy z rodu Carinotetraodon. Své místo tam ale mají i větší asijské druhy, u nás asi nejslavnější na konci 80. a v 90. letech minulého století, kdy se jeden z nich v nádržích našich akvaristů opakovaně úspěšně množil.

Do rodu Carinotetraodon patří aktuálně šest platných druhů. Do akvárií se v současnosti zdaleka nejčastěji dováží Carinotetraodon travancoricus, který pochází z Indie, konkrétně ze svazového státu Kérala na jihozápadě země. Ryby dorůstají délky jen kolem 2,5 cm, což svádí k představě, že jim stačí i maličká nádrž. Tady se dostáváme k první z kontroverzí, jež se v chovatelských zkušenostech s tímto druhem objevují. Podle zkušeností některých chovatelů stačí pro chov páru nebo tria (jeden samec a dvě samice) už akvárium o objemu kolem 20 l, i když takových 30–40 l je určitě lepší. Jsou ale také chovatelé, kterým se takto malá akvária neosvědčila a doporučují pro trio nádrž minimálně devadesátilitrovou. V každém případě by ale mělo jít o nádrž druhovou, kombinace s jinými rybami není vhodná.

Carinotetraodon travancoricus – samec
© Jaroslav Hofmann
Carinotetraodon travancoricus – samice
© Jaroslav Hofmann

Část jídelníčku by i u těchto malých čtverzubců rodu Carinotetraodon měli tvořit drobní plži, nejsou však pro ně tak zásadní jako pro větší druhy. Trpasličím čtverzubcům zuby zpravidla nepřerůstají. Také způsob lovu plžů je u nich jiný – nedrtí ulity, ale útočí na tělo plže, které z ulity vytrhávají. Výborným krmivem pro ně jsou živé i mrazené patentky, černé komáří larvy, koretry, blešivci, živé nitěnky, ale i živé perloočky, které se postupně naučí lovit.

Carinotetraodon irrubesco – samec
© Jaroslav Hofmann
Carinotetraodon irrubesco – samice
© Jaroslav Hofmann

Na kvalitu vody nemají žádné zvláštní nároky, většinou bez problémů vyhovuje běžná vodovodní voda. Velmi odlišné jsou ale zkušenosti různých chovatelů s jejich odchovem, resp. se složením vývojové vody. Druh Carinotetraodon travancoricus se tře opakovaně více dnů po sobě, nejvhodnějším třecím substrátem je velký kus některého mechu, jikry je třeba každý den ráno (tření probíhá zpravidla večer) odebírat do odchovné nádržky. Někteří chovatelé doporučují velmi měkkou vodu s tím, že v jiné jikry plesniví, případně se z nich nemohou vylíhnout larvy. Jiní chovatelé jak třeba v Německu, tak i u nás (Markéta Rejlková publikovala podrobný článek o odchovu tohoto druhu v roce 2019 v elektronickém časopise Akvárium) zaznamenali úspěch v běžné vodovodní vodě, další pak pro změnu dosáhli úspěšného vývoje jiker teprve ve vodě brakické. Rozdílné jsou i zkušenosti s první potravou pro mláďata. Někteří chovatelé uvádějí, že pro první dny je potřeba velmi drobná potrava typu miker a nejdrobnějšími naupliemi žábronožek lze začít krmit až po několika dnech, jiní mají zkušenost, že nauplie žábronožek přijímají larvy od začátku, a to dokonce ani ne čerstvě vylíhnuté, ale několikadenní. A různé jsou i zkušenosti s kousavostí a vnitrodruhovou agresivitou.

Tito čtverzubci k nám přišli v 80. letech minulého století jako Tetraodon leiurus brevirostris. Z pohledu současné taxonomie šlo pravděpodobně o druh Pao brevirostris
© Jaroslav Hofmann

Na rozdíl od velkých druhů čtverzubců lze u všech druhů rodu Carinotetraodon v dospělosti snadno rozlišit pohlaví. U druhu Carinotetraodon travancoricus mají samci žluté břicho s tmavým podélným pruhem v jeho středu a za očima mají tenké modravé „vrásky“, zatímco u samic je břicho bílé nebo nažloutlé bez podélného pruhu a „vrásky“ jim chybí.

Pao cochinchinensis je druhu Pao brevirostris velmi podobný
© Jaroslav Hofmann
Pao fangi
© Jaroslav Hofmann

Občas se v importech objevuje také druh Carinotetraodon irrubesco, který se vyskytuje na Sumatře (povodí řeky Banyuasin na jihu ostrova) a v indonéské části Bornea (povodí řeky Sambas na západě). Pochází z měkčích, mírně kyselých vod, což je i prostředí, které vyžaduje ke tření. Samci dorůstají kolem 4,0–4,5 cm, mají čistě bílé břicho a červenou ocasní ploutev. Samice zůstávají zhruba o centimetr menší, na břiše mají tmavou kresbu z proužků nebo teček a ocasní ploutev hnědou. Pro chov páru nebo tria je třeba větší nádrž, alespoň 60–80 cm dlouhá. Nejproblematičtější fází odchovu je odkrmení čerstvě rozplavaných larev, které vyžadují drobnější potravu než nauplie žábronožek.

Pao palembangensis
© Jaroslav Hofmann

Třetím druhem tohoto rodu, který se občas objevuje v akváriích, je Carinotetraodon lorteti, před nějakými 15–30 lety naopak nejhojněji dovážený malý čtverzubec, tehdy ale často pod označením Carinotetraodon somphongsi, což je jméno považované dnes za mladší synonymum. Vyskytuje se v Thajsku, Vietnamu a Kambodži, dorůstá délky 5–6 cm, takže se velikostně už přibližuje nejmenším zástupcům „velkých“ asijských sladkovodních čtverzubců rodu Pao.

Pao suvattii se s oblibou zahrabává do písku, takže vyžaduje vyšší vrstvu jemnějšího substrátu na dně
© Jaroslav Hofmann

Už v minulém článku jsme upozornili na to, že známé rodové jméno Tetraodon zůstalo pouze africkým druhům, zatímco asijští sladkovodní a brakičtí čtverzubci byli v roce 2013 rozřazeni do rodů nových, resp. staronových, z nichž nejpočetnější je s 14–15 druhy rod Pao (na platnost v roce 2013 popsaného druhu Tetraodon palustris panují rozdílné názory, podle některých nejde o nový druh, ale o ryby patřící do druhu Pao brevirostris). V akváriích se ale neobjevují zdaleka všechny. Problém ale je s identifikací některých z nich. Kromě několika druhů vzhledově specifických a jasně rozlišitelných (P. suvattii, P. baileyi, P. palembangensis), si je většina druhů vzhledově dost podobná a v některých případech se i překrývají jejich areály výskytu. Situaci komplikuje rovněž to, že hned osm z dnešních 15 druhů prošlo během posledních 45 letech různě dlouhým obdobím, kdy jejich taxon nebyl považován za platný a příslušné ryby byly řazeny do druhu jiného. Tak třeba druh P. barbatus byl považován za druh P. cambodgiensis, ale ten sám se zase určitou dobu považoval za totožný s P. leiurus. Za totožné s P. leiurus se ostatně po nějakou dobu považovaly i druhy P. cochinchinensis, P. cambodgiensis, P. bergii i P. hilgendorfii. Druh P. ocellaris byl zase nejdříve ztotožněn s druhem P. fangi a poté s P. cochinchinensis. Úplně stejnou cestou prošel i poddruh P. leiurus brevirostris, než byl nakonec znovu validován, a to dokonce jako samostatný druh. Časový úsek posledních 45 let, během nichž k těmto změnám docházelo, není náhodný. V roce 1975 totiž publikoval Dekkers svou revizi sladkovodních čtverzubců rodu Tetraodon, která je dodnes poslední. Všechny následné změny byly publikovány v jednotlivých pracích a celá tato skupina by si velmi zasloužila a velmi potřebovala revizi novou, která by pracovala rovněž s molekulárně-genetickými daty. Pro úplnost ještě doplňme, že v 90. letech minulého a v prvním desetiletí našeho století se většina druhů dnešního rodu Pao objevovala v části vědecké i akvaristické literatury pod rodovým jménem Monotrete, resp. Monotretus či Monotreta. Vysvětlení zcela přesahuje rámec tohoto článku, ale údaj může být užitečný při hledání informací v literatuře z oné doby.

Dichotomyctere ocellatus – mladý jedinec
© Jaroslav Hofmann
Dichotomyctere ocellatus – dospělá ryba
© Jaroslav Hofmann
Dichotomyctere fluviatilis
© Jaroslav Hofmann

Střední a starší generace našich akvaristů si jistě vzpomene, že od 2. pol. 80. let minulého století byli u nás docela populární a snadno sehnatelní čtverzubci, označovaní tehdy Tetraodon leiurus brevirostris. Dostali se k nám ze dvou zdrojů, z bývalé NDR a SSSR, a několika akvaristům se je poměrně záhy podařilo úspěšně rozmnožit. Z pohledu dnešní taxonomie šlo zřejmě o druh Pao brevirostris, i když při pohledu na fotografie tehdejších ryb si nelze nevšimnout jejich výrazné podobnosti rovněž s druhem Pao cochinchinensis. Společně s druhy Pao leiurus a Pao fangi  tvoří skupinu vzhledově velmi podobných druhů s obdobnými chovatelskými nároky. Dorůstají délky přibližně 10–12 cm, v dostatečně velkém akváriu (alespoň 150–200 l) s množstvím vhodných úkrytů (květináče, drenážní trubky apod.) lze chovat více jedinců pohromadě, kombinace s jinými druhy ryb není vhodná. Na složení vody jsou nenároční (teplota 24–25 °C, pH kolem neutrálu, CT kolem 10 °N), podstatné je, aby pravidelně dostávali ke krmení plže a mohli si průběžně obrušovat své „zuby“. Neznamená to ale, že by museli být plži jejich jedinou potravou, to vůbec ne, čtverzubci ochotně berou patentky, žížaly či moučné červy. V době rozmnožování si samec vytváří třecí teritorium, tření probíhá nejčastěji v dutině, někdy ale i jen na plochém kameni, po tření samec samici vyžene a sám pečuje o jikry až do vykulení plůdku. Jako první potravu lze použít nauplie žábronožek nebo drobné buchanky. Ve věku kolem dvou měsíců mláďata začínají přijímat potravu pouze ze dna a také se u nich začíná projevovat silná vnitrodruhová agresivita. V přírodě slouží tento mechanismus k tomu, aby se mláďata rozptýlila na co největším území, v akváriu je třeba vytvořit mláďatům co nejvíce úkrytů a také je velikostně třídit do několika nádrží.

Dichotomyctere nigroviridis – mladý dospělec
© Jaroslav Hofmann
Dichotomyctere nigroviridis – plně vzrostlý starší jedinec
© Jaroslav Hofmann

Vzácně se v importech objevují také druhy Pao suvattii (15 cm), Pao palembangensis (15–20 cm), Pao baileyi (12 cm) a Pao abei (10–12 cm), u všech byly v posledních 15 letech publikovány zprávy o úspěšném odchovu v akváriu.

Ojediněle se v dovozech objevuje rovněž čtverzubec Leiodon cutcutia. Dorůstá délky 9–10 cm, vyskytuje se na velkém území od Indie po Vietnam a dá se dlouhodobě chovat pouze ve sladké vodě
© Jaroslav Hofmann
Leiodon cutcutia
© Jaroslav Hofmann

Dalšími občas dováženými čtverzubci jsou tři druhy rodu Dichotomyctere (před rokem 2013 řazení rovněž do rodu Tetraodon), které se občas vzájemně zaměňují, i když v tomto případě k tomu není důvod, neboť se od sebe dají odlišit velmi snadno. Často se o nich tvrdí, že jsou stejně jako čtverzubci rodu Pao výlučně sladkovodní, což ale není tak úplně pravda. V největší míře to platí o nejmenším z nich, druhu Dichotomyctere ocellatus (do tohoto druhu patří i ryby dříve označované jako Tetraodon biocellatus), který dorůstá kolem 8 cm. Pochází z Kambodže, Malajsie a Indonésie, dlouhodobý chov ve sladké vodě nepřináší problémy, na druhé straně ale bylo opakovaně pozorováno, že stejně dobře se těmto rybám daří v mírně přisolené vodě (zhruba 10 g/l). Další dva druhy, Dichotomyctere fluviatilis a Dichotomyctere nigroviridis, dorůstají 15–17 cm a vyskytují se na velkém areálu v jižní a jihovýchodní Asii od Indie po Indonésii, přičemž často i v přírodě žijí v brakické vodě v ústí řek a při pobřeží. Pro úspěšný dlouhodobý chov těchto druhů je nutná brakická voda o obsahu soli 10–20 g/l. Druh D. ocellatus má jako jediný dvě nápadné oční skvrny – jednu na ocasním násadci a druhou pod hřbetní ploutví. D. fluviatilis má na hřbetě podobnou kresbu jako D. ocellatus, ale chybí mu oční skvrny a na bocích má kresbu z malých okrouhlých tmavých skvrn. D. nigroviridis má po celém těle na základním žlutavém zbarvení menší tmavé skvrny. Všechny tři druhy vyžadují pravidelně plže, nejlépe několik kusů každý den, kromě toho přijímají i další potravu podobnou jako jiní čtverzubci. Odchov D. ocellatus v akváriu není znám, další dva druhy se odchovat již podařilo, ale chybí podrobnější údaje.

Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 9/2020. Pro vydání na AQUATABu byl rozšířen o další fotografie.

SPONZOROVANÉ ODKAZY

NOVINKY Z BLOGU

ABECEDNÍ PŘEHLED TAXONŮ

HLEDEJ TAXON

Čeleď:

Rod:

Druh: