Odhlédneme-li od lokálních barevných forem, žije v Tanganice něco přes 210 platných druhů cichlid. Více než polovinu z nich tvoří tlamovci.
Druhy označované jako „substrátové“, tj. druhy, které nejsou tlamovci, patří všechny až na jedinou výjimku do tribu Lamprologini. Onou výjimkou je cichlida šupinkatá (Boulengerochromis microlepis), která je jediným zástupcem samostatného tribu Boulengerochromini. Tlamovci jsou vývojově daleko pestřejší, neboť patří do 12 různých tribů.
První akvaristicky významnou skupinou tanganických tlamovců je tribus Cyprichromini se dvěma rody – Cyprichromis a Paracyprichromis. Vzhledově velmi podobné ryby se původně všechny řadily do rodu Cyprichromis. Rod Paracyprichromis byl ustaven teprve v roce 1986 na základě rozdílů v počtu a uspořádání obratlů. Postupně se ale ukázalo, že toto rozdělení je více než oprávněné. Mezi zástupci obou rodů existují určité rozdíly ve způsobu života, odlišně u nich probíhá tření (i když v obou případech jde o maternální tlamovce) a vše potvrdily o 20 let později genetické výzkumy. Zatímco oba existující druhy rodu Paracyprichromis si jsou vzájemně blízce příbuzné, žádný z nich není blíže příbuzný ani s jedním druhem z rodu Cyprichromis. Podobný vzhled ryb obou rodů je krásnou ukázkou tzv. konvergentního vývoje, kdy v důsledku obdobného způsobu života a obdobných selekčních tlaků vzniknou vzhledově podobné druhy z různých vývojových linií.
Oba druhy rodu Paracyprichromis (tlamovec šeroploutvý – Paracyprichromis nigripinnis a tlamovec Brienův – Paracyprichromis brieni) se vytírají v těsné blízkosti svislých skal, někdy i u stěn či stropu jeskyní. Samice plave v poloze hlavou dolů, uvolňuje jikry a současně s tím samec, který je vedle nebo nad ní, uvolňuje mlíčí. K oplození jiker dochází ve vodě a samice je následně chytá do tlamky, jak klesají kolem ní dolů. Jiker z jednoho tření bývá málo a v přírodě se často na jejich oplození podílí několik samců. U obou druhů dorůstají samice délky kolem 8 cm, samci 10–11 cm. Jde o hejnové ryby, které je třeba chovat minimálně ve skupině osmi jedinců, lépe v ještě větší. Pro méně početnou skupinu stačí nádrž o objemu 200–300 l. Důležitá je ale výška nádrže, která by měla v optimálním případě činit 50–60 cm, aby rybám umožňovala rovněž vertikální pohyb. Oba druhy se v přírodě živí planktonem, živý či mražený plankton (buchanky, perloočky, žábronožky) je ideální potravou i v akváriu, v omezené míře ryby přijímají rovněž drobné larvy hmyzu a umělá krmiva.
Rod Cyprichromis zahrnuje aktuálně pět platných druhů a několik dalších barevných a tvarových forem, u nichž se předpokládá, že jde rovněž o samostatné druhy, zatím ale nepopsané. V akváriích se objevují všechny, asi nejčastěji se chová tlamovec žlutoocasý (Cyprichromis leptosoma) a tlamovec malošupinný (Cyprichromis microlepidotus). První z nich je menší, samice dorůstají kolem 8 cm a samci 10 cm, u tlamovců malošupinných je to u obou pohlaví o 2–3 cm více. Zásadní etologický rozdíl ve tření oproti rybám rodu Paracyprichromis spočívá v tom, že u tlamovců rodu Cyprichromis dochází k oplození jiker až v tlamě samice. Tření probíhá ve volné vodě ve velkých hejnech, kde si každý samec udržuje trojrozměrné teritorium, jehož hranice jsou vlastně určovány vzdáleností daného samce od okolních samců (v přírodě bývá tato vzdálenost v horizontálním i vertikálním směru kolem jednoho metru). Výjimkou je tlamovec paví (Cyprichromis pavo), který se tře podobně jako druhy rodu Paracyprichromis u vertikálních kamenů, resp. skal, v akváriích dokonce bylo pozorováno i tření na dně, v mělké jamce v písku.
I mimo dobu tření vytvářejí tlamovci rodu Cyprichromis obrovská hejna, často tvořená zástupci několika druhů dohromady. Živí se stejně jako tlamovci rodu Paracyprichromis především planktonem.
Z tribu Cyphotilapiini se docela často chovají oba druhy majestátně vyhlížejících tlamovců rodu Cyphotilapia, zatímco třetí a poslední příslušník tohoto tribu, tlamovec hlubinný (Trematochromis benthicola), se objevuje jen velmi zřídka. V rodu Cyphotilapia byl dlouho znám jediný druh, tlamovec čelnatý (Cyphotilapia frontosa), ale v roce 2003 byl popsán z jižní poloviny jezera druhý druh, tlamovec hrbohlavý (Cyphotilapia gibberosa). V té chvíli vypukl mezi akvaristy dodnes trvající zmatek ohledně druhového určení ryb, které chovají. Zamotal se do toho počet příčných pruhů na těle i intenzita modrého zbarvení, i když nic z toho ve skutečnosti rozlišovacím znakem není. Jediným rozlišovacím znakem mezi oběma druhy je počet řad šupin mezi horní postranní čárou a začátkem dolní postranní čáry: U tlamovce čelnatého jsou tyto řady dvě, u tlamovce hrbohlavého tři. Tlamovec čelnatý (severní část jezera) se vyskytuje ve dvou formách, které se v ideálním případě dají odlišit na první pohled. Ryby z naprosté většiny lokalit mají šest černých příčných pruhů (pět na těle a jeden přes oko), ale v okolí tanzanské Kigomy žije populace se sedmi příčnými pruhy (šest na těle a jeden přes oko). Počty pruhů na těle zdůrazňuji záměrně, neboť zatímco ve světové literatuře se používají označení „šestipruhá forma“ a „sedmipruhá forma“ podle celkového počtu příčných pruhů, v českém akvaristickém písemnictví převládá pojetí „pětipruhé“ a „šestipruhé“ formy (s tím, že „pruh přes oko se nepočítá“ – pravdou je, že někteří jedinci mají spíše tmavou skvrnu pod okem, než pruh přes oči a mezi nimi), což zmatek dále zvyšuje. Vědecká studie publikovaná v roce 2007 neprokázala mezi šesti- a sedmipruhou formou takové morfologické, resp. morfometrické rozdíly, které by umožnily popsat tyto formy jako dva samostatné druhy. Po tomto vysvětlení zdánlivě přehledná situace však má své „ale“. V jezeře byli pozorováni jedinci s variabilní kresbou neodpovídající základnímu schématu (šest a půl pruhu, dokonce i ryby s šesti pruhy na jedné a sedmi na druhé straně těla), ve střední části jezera se areály rozšíření „severního“ tlamovce čelnatého a „jižního“ tlamovce hrbohlavého překrývají (a nelze vyloučit jejich křížení) a dokonce i zdánlivě neotřesitelný rozdíl spočívající ve dvou nebo třech řadách šupin mezi postranními čárami se ukázal být poněkud diskutabilním (zjednodušeně řečeno kvůli nepravidelnému uspořádání šupin v této části těla u některých jedinců). A protože genetická studie zatím u těchto ryb žádná provedena nebyla, aktuálním výsledkem je to, že někteří ichtyologové dnes souhlasí s názorem už několikrát v našich článcích zmiňovaného Ada Koningse, podle kterého existuje v jezeře pouze jeden druh rodu Cyphotilapia, jemuž patří původní jméno Cyphotilapia frontosa, zatímco jiní se přiklánějí k existenci dvou druhů.
Jak česká jména naznačují, pro oba druhy jsou charakteristické mohutné čelní hrboly, zejména u dospělých samců. V obou případech jde o velké ryby – samci mohou dorůstat délky až 35 cm, samice zůstávají zhruba o 10 cm menší. V přírodě se živí hlavně rybami, nejčastěji tlamovci rodu Cyprichromis, dále pak měkkýši, hmyzími larvami a krevetami. S tím, že menší ryby, které se jim vejdou do tlamy, považují za kořist, je třeba počítat i v akváriu. Kromě značné velikosti se vyznačují i vyšší vnitrodruhovou agresivitou (přinejmenším některé populace), které se nejlépe čelí chovem velké skupiny, v níž na každého samce připadají alespoň 3–4 samice – to ovšem vyžaduje akvárium o objemu alespoň 1000 l. V nádrži o objemu 400–500 l se dá chovat skupina tvořená jedním samcem a několika samicemi, i když u některých populací byl zaznamenán vcelku bezproblémový chov například tří párů v zhruba čtyřsetlitrové nádrži.
Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 1/2019
