Druhově nejpočetnější skupinou tanganických cichlid je tribus Lamprologini, který dohromady zahrnuje aktuálně 95 druhů v osmi rodech. Deset druhů je říčních, takže v Tanganice se vyskytuje 85 druhů. Mnohé z těchto ryb, které se vytírají na substrát a mláďata odchovávají volně, nikoliv v tlamě, jsou oblíbenými akvarijními chovanci.
Ani této skupině se nevyhýbají různé taxonomické problémy a názvoslovné zmatky. V roce 1985 byl především na základě některých osteologických znaků na lebce ustaven rod Neolamprologus, do něhož byla přesunuta řada druhů řazených do té doby do rodu Lamprologus. Při procházení starší literatury je na to třeba dávat pozor, navíc i po roce 1985 trvalo dost dlouho, než se pro přeřazené druhy začalo všeobecně používat nové rodové jméno, a aby to bylo ještě zamotanější, občas některý autor použil „iniciativně“ jméno Neolamprologus i pro druh, který přesunut nebyl a zůstal v rodu Lamprologus. Na druhé straně se stal rod Neolamprologus svého druhu sběrným taxonem, kam byla zařazena bez podrobnější analýzy řada druhů nově popsaných v 90. letech 20. stol. i po roce 2000.
Další „potíže“ jsou ale i s druhy, které v rodě Lamprologus zůstaly. Některé z nich jsou tanganickými endemity, jiné žijí v povodí řeky Kongo dobrých 1000 km od jezera. Výzkumy ukázaly, že devět říčních druhů rodu Lamprologus tvoří monofyletickou skupinu (jde o všechny potomky jednoho společného předka). Vzhledem k tomu, že typovým druhem je říční Lamprologus congoensis, mělo by se v takové situaci rodové jméno Lamprologus používat pouze pro říční druhy a pro druhy z jezera Tanganika by měl být ustaven nový rod. K tomu dosud nedošlo, a proto někteří autoři řeší situaci tím, že u jezerních druhů uvádějí rodové jméno v jednoduchých uvozovkách (např. vědecké jméno akvaristům dobře známého pestřence očkatého se pak píše ‚Lamprologus‘ ocellatus). I když je tento způsob přehlednější, všeobecnou podporu nezískal, a tak se lze často setkat s tím, že se rodové jméno Lamprologus píše u říčních i jezerních druhů stejně, bez uvozovek.
A to ještě není všechno. Novější fylogenetické studie založené zejména na studiu mitochondriální DNA už více než 20 let naznačují, že nejen rody Neolamprologus a Lamprologus, ale také Julidochromis a Telmatochromis nejsou monofyletické, nýbrž polyfyletické, tj. zahrnují druhy z různých vývojových linií. Molekulární systematika tribu Lamprologini se jen málo shoduje s tradiční používanou klasifikací založenou na vnějších morfologických znacích, jež vychází z práce M. Polla z roku 1986. V budoucnu nás tak zřejmě u této skupiny ryb čeká slušné názvoslovné zemětřesení.
Jednou z ikon mezi cichlidami z jezera Tanganika je pestřenec tanganický (Neolamproogus brichardi) přezdívaný občas i u nás podle svého německého názvu „princezna z Burundi“. Do Evropy se dostal mezi prvními tanganickými druhy už na konci 50. let 20. stol. (tehdy pod svým původním vědeckým jménem Lamprologus savoryi elongatus), k nám počátkem 70. let. Mírumilovné, většinou kolem 8, maximálně 10 cm dorůstající ryby jsou vhodné i pro akvaristy, kteří s chovem tanganických cichlid teprve začínají. Pokud mají k dispozici vhodnou vodu, polotvrdou a zásaditou, a správně zařízenou nádrž s větším množstvím kamenů a skalek, jež poskytnou rybám úkryty a také jeskyně ke tření (rostliny nutné nejsou), budou se v ní i množit. Ideální potravou, která odpovídá preferované dietě v přírodě, jsou živí nebo mražení korýšci (perločky, buchanky), doplnění občas larvami komárů či jiného hmyzu, ryby ale přijímají i umělá vločková krmiva.
Postupně bylo do Evropy dovezeno několik dalších podobných druhů, které tvoří dohromady jeden druhový komplex. Na prvním místě je třeba jmenovat pestřence skvělého (Neolamprologus pulcher). Ten byl stejně jako pestřenec tanganický původně vědecky popsán v roce 1952 jako poddruh pestřence hejnového (Neolamprologus savoryi). V roce 1974 se přišlo na to, že vůbec nejde o poddruhy pestřence hejnového, nýbrž o dva různé samostatné druhy, a tak se z tehdejšího Lamprologus savoryi pulcher stal Lamprologus pulcher. Pro Lamprologus savoryi elongatus muselo být při povýšení na samostatný druh zvoleno náhradní jméno Lamprologus brichardi, neboť druh Lamprologus elongatus v té době již existoval (popsal ho Boulenger v roce 1898, jde o dnešní druh Lepidiolamprologus elongatus, česky pestřenec protažený). Celý zmíněný druhový komplex se v literatuře označuje podle těchto tří druhů – nejčastěji jako „komplex Neolamprologus-brichardi“ či „komplex Neolamprologus-pulcher“, nejsprávnější je však označení „komplex Neolamprologus-savoryi“ – jednak proto, že tento druh byl popsán jako první, ale také proto, že pestřenec hejnový je v jezeře ze všech druhů komplexu nejrozšířenější a vyskytuje se na všech lokalitách, kde byl zaznamenán výskyt některého z dalších druhů. V akváriích se však dnes pestřenec hejnový nechová zdaleka tak často, jako některé jiné druhy z tohoto komplexu.
Do druhového komplexu Neolamprologus-savoryi postupně přibyly tyto druhy: pestřenec jemný (Neolamprologus gracilis), pestřenec modrooký (Neolamprologus marunguensis), pestřenec nádherný (Neolamprologus splendens) a pestřenec stejnobarvý (Neolamprologus falcicula), v jehož případě jde zřejmě o tzv. superdruh skrývající v sobě několik podobných, ale různých druhů. Vědecky popsán byl také pestřenec modroznaký (Neolamprologus crassus), považovaný dnes ale za totožný druh s pestřencem skvělým, stejně jako forma s nápadně žlutými až oranžovými ploutvemi dovážená pod obchodním označením „Daffodil“ (a v roce 2003 dokonce poněkud obskurně popsaná jako nový druh Neolamprogus daffodil v jednom ruském časopise). Svého času byl mezi akvaristy populární také pestřenec sluneční (Neolamprologus helianthus), považovaný dnes ale většinou za totožný druh s pestřencem nádherným.
Pestřenec hejnový se od ostatních druhů komplexu Neolamprologus-savoryi rozezná snadno, protože má jako jediný na těle příčné tmavé pruhy, kromě toho má rovně zakončenou ocasní ploutev bez prodloužených krajních paprsků nahoře a dole. Ostatní druhy se od sebe rozlišují daleko obtížněji. Dlouhá léta se zdálo, že užitečnou pomůckou může být přítomnost a tvar (uspořádání) dvou tmavých skvrn za okem a na okraji skřelí. U pestřence tanganického mají tyto skvrny podobu písmene T (skvrny se ale nemusí navzájem dotýkat) – přední skvrna směřuje od zadního okraje oka k zadnímu okraji skřele (někdy začíná už před okem, takže tvoří krátký proužek přes oko), zadní skvrna probíhá svisle, paralelně s okrajem skřele. Pestřenec skvělý má obě skvrny umístěné víceméně rovnoběžně svisle, skvrny se nikde nedotýkají. U pestřence nádherného tvoří tmavé skvrny písmeno V – přední vybíhá od zadního okraje oka šikmo dolů ke spodnímu okraji skřele, kde se setkává se zadní svislou skvrnou probíhající paralelně se zadním okrajem skřele. Další druhy tohoto komplexu žádné tmavé skvrny na hlavě a skřelích nemají (kromě pestřence hejnového, u něhož mají také podobu T, ale tento druh se dá odlišit podle jiných, výše uvedených znaků). Velmi podobní si jsou pestřenec modrooký a pestřenec jemný. Pestřenec jemný má mimořádně dlouze protáhlé okraje ocasní ploutve, někdy i ploutve hřbetní a řitní, a má nižší tělo, takže působí štíhlejším dojmem (výška těla odpovídá 28–29 % jeho délky). Pestřenec modrooký má okraje ploutví protáhlé méně a jeho tělo je trochu vyšší (výška těla odpovídá 30–35 % délky).
V případě pestřence nádherného tato určovací pomůcka stále platí – tmavé skvrny mají tvar V. U pestřence tanganického a pestřence skvělého je však situace daleko složitější. Podrobné studium přírodních populací, kterému se dlouhá léta věnuje Ad Konings, ukázalo, že na některých místech existují populace s netypickou kresbou pro daný druh. Překvapivé byly i výsledky studie založené na sekvenování mitochondriální DNA u těchto dvou druhů, které byly publikovány v roce 2007. Ukázalo se, že žádná ze studovaných populací obou druhů neobsahovala sadu znaků totožnou s některou jinou populací.
„Nejpříbuznější“ byly zpravidla sousední populace bez ohledu na to, jak vypadala jejich tmavá kresba na hlavě a skřelích. Na základě všech těchto údajů se zdá, že buď bychom měli každou z existujících populací (a je jich na padesát) považovat za samostatný druh, nebo musíme přijmout závěr, že všechny populace bez ohledu na tmavou kresbu patří k jednomu stejnému druhu – a jeho vědecké jméno v takovém případě musí na základě historické priority znít Neolamprologus pulcher (jméno Neolamprologus brichardi se objevilo až o 22 let později). Otázkou je, jak rychle si na tuto změnu zvykne akvaristická veřejnost, neboť jméno Neolamprologus brichardi je v povědomí akvaristů zakořeněno velmi hluboko.
„Princezny z Burundi“ mají velmi zajímavý způsob péče o potomstvo, na které se podílejí četní pomocníci – mláďata z předchozích výtěrů. S podobným způsobem odchovu mláďat se ale setkáváme i u některých dalších zástupců tribu Lamprologini, a proto se k němu vrátíme příště.
Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 9/2018.
