Na závěr povídání o cichlidách z jezera Malawi se zaměříme na jejich odchov v akváriu a přiblížíme si problematiku polychromatismu u některých druhů mbun.
Odchov mláďat není technicky vzato nijak složitý, po vypuštění z tlamy matky je potěr už tak velký, že bez problémů přijímá čerstvě vylíhnuté nauplie žábronožek. Úskalí však číhají jinde. Ve společné nádrži hrozí, že vystresovaná samice v určitém okamžiku vyvíjející se larvy vyplivne. Platí to především pro ne-mbuny, samice mbun většinou dokážou udržet potomstvo v tlamě, i když jsou vystresované. Řešením je přelovit samici s výtěrem do samostatné odchovné nádržky. Jenže odchyt je pro samici spojen také se stresem a může se stát, že při něm výtěr vyplivne. Proto je vhodné přelovovat samici co nejpozději (zejména u mbun, kde je nebezpečí předčasného vyplivnutí výtěru ve společné nádrži nižší) – čím více jsou mláďata ve chvíli předčasného vyplivnutí vyvinutá, tím větší je pravděpodobnost, že se je podaří úspěšně odchovat. Pokud ale ještě nejsou schopna samostatného pohybu, je třeba zajistit jejich neustálý mírný pohyb. Akvaristé v posledních desetiletích vymysleli nejrůznější typy zařízení označovaného jako „umělá tlama“, v němž cirkuluje voda tak, že se vyvíjející se zárodky neustále pomalu převrstvují – stejně jako v hrdelním vaku matky. Samici, která nosí výtěr, poznáme snadno i v případě, že jsme nebyli svědky tření, právě podle toho, že „žmoulá“, totiž pohybuje dolní čelistí do stran, a tím udržuje zárodky v mírném pohybu.
Kromě toho, že samice vyplivne zárodky předčasně, hrozí ve společné nádrži i opačný extrém, totiž to, že samice bude „přenášet“. V přírodě vypouští samice mláďata z tlamy někde v ústraní, kde ji neruší jiné ryby a kde nehrozí mláďatům bezprostřední nebezpečí od nějakého predátora. Ve společné nádrži se takové místo hledá často špatně – a tak se může stát, že třeba i čtyři týdny po výtěru, případně ještě déle, samice mláďata nevypustí. Podepisuje se to negativně nejen na její fyzické kondici (extrémně dlouhé hladovění), ale hlavně na stavu mláďat. Pokud potěr, který již stráví žloutkový váček, nemá možnost začít přijímat potravu z okolního prostředí, velmi rychle upadá do stavu podvýživy. Často pak dochází k paradoxní situaci. Samice ve snaze ochránit své potomstvo a vypustit ho až do klidného bezpečného prostředí ho ve skutečnosti zabije, protože pozdě vypuštěná podvyživená mláďata už často nemají šanci na zotavení a normální růst.
Tohle všechno jsou (společně s ekonomickým zájmem u vzácných, málo chovaných forem či druhů) faktory, které vedly k tomu, že akvaristé začali do umělých tlam „vyklepávat“ zárodky záměrně, často velmi záhy po výtěru – aby předešli případnému vyplivnutí nebo naopak nežádoucímu přenášení. Tato praxe je přinejmenším diskutabilní. Přirozený kontakt mláďat s matkou po celou dobu jejich vývoje je důležitým předpokladem normálního (nenarušeného) sociálního života těchto jedinců v dospělosti, což už potvrdily i některé laboratorní experimenty. Z mláďat odchovaných uměle, bez přirozeného kontaktu s matkou, mohou vyrůst sociálně deprivovaní jedinci, u kterých je vážně narušena schopnost péče o vlastní potomstvo nebo jiné projevy chování.
Na závěr se ještě na chviličku zastavme u zbarvení malawských tlamovců. Při letmém pohledu na jejich obrázky získáme dojem, že jsou to ryby převážně modré nebo žluté. Dojem je to sice správný, ale ne úplný – a navíc trochu ošidný. Samci mnoha druhů mbun a některých ne-mbun jsou opravdu modří, případně modročerní, samice pak stříbřité, béžové, hnědavé či žluté až oranžové. Existují ale výjimky – třeba u mbuny Lombardovy (Maylandia lombardoi) je tomu přesně opačně, samci jsou žlutí a samice modré. Situaci znepřehledňují dvě skutečnosti. U některých druhů se na dojmu, který získáme o jejich zbarvení při pohledu na akvarijní jedince, výrazně podílí selekce a „neviditelná ruka trhu“, která upřednostňuje komerčně atraktivní zbarvení, byť třeba v přírodě není typické, tj. převládající. A u některých druhů mbun existuje polychromatismus, tj. druh se v přírodě vyskytuje v několika různě zbarvených formách.
Jedním z typických příkladů, který dobře znají i naši akvaristé, je mbuna modrožlutá (Maylandia estherae). Samci tohoto druhu jsou modří, nejrozšířenějším zbarvením samic v přírodě je béžové až hnědé. Existují ale i populace (barevná forma O – „orange“), jejichž samice jsou oranžové a samci velmi světlí, skoro bílí, s růžovým nádechem. Vzhledem k větší atraktivitě oranžového zbarvení se v akváriích začaly šířit prakticky jen tyto samice, zatímco hnědé samice nikdo nezná. Akvaristé tak již několik desetiletí znají dvě formy označované jako „červená – červená“ (č/č – obě pohlaví patří k barevné formě O) a „červená – modrá“ (č/m – oranžové samice formy O a modří samci základní barevné formy). Starší akvaristé si pak ještě vzpomenou, že z minulosti znají tyto formy v souvislosti s druhovým jménem „zebra“ (zebra č/č, zebra č/m). Je to proto, že mbuna modrožlutá byla jako samostatný druh vědecky popsána teprve v roce 1995. Do té doby se mělo za to, že tyto ryby patří do druhu Pseudotropheus (později Maylandia, resp. Metriaclima) zebra, česky mbuna příčnopruhá.
Mbuna modrožlutá (stejně jako mbuna příčnopruhá) je také jedním z druhů, u kterého se, poměrně vzácně, vyskytuje barevná forma označovaná zkratkou OB (anglicky orange-blotch, tedy „oranžová skvrnitá“). Jde o ryby, jejichž základní zbarvení těla je žlutavé až oranžové, případně bělavé, a na něm je vytvořena stříkaná kresba, tj. nepravidelně rozmístěné černé skvrny nepravidelného tvaru a různé velikosti. Forma OB byla dosud zaznamenána pouze ve čtyřech rodech mbun (Maylandia, Labeotropheus, Tropheops a Genyochromis), celkem u více než 20 druhů. V naprosté většině případů jsou jedinci OB samice. Samci formy OB se vyskytují velmi vzácně, což souvisí s dědičností – alela pro OB zbarvení se dědí společně s determinátorem samičího pohlaví na genu W, podrobnější vysvětlení už přesahuje rámec tohoto článku. V akváriích se objevuje také jedna ne-mbuna se zbarvením OB – komerčně se označuje jako Aulonocara sp. OB. V tomto případě ale nejde o přirozený druh, ale o mezidruhového, uměle vytvořeného křížence! Na jeho počátku zřejmě stál samec některého tlamovce rodu Aulonocara a samice OB formy některého druhu mbun, kde se tato forma vyskytuje. Vzhledem k druhovému bohatství mbun i ne-mbun v jezeře Malawi zůstává nad tvorbou takových paskvilů rozum stát.
V souvislosti s rodem Aulonocara, který je taxonomicky jedním z nejsložitějších mezi všemi malawskými cichlidami, musíme zmínit ještě existenci dalších vyšlechtěných forem, jež jsou nápadné vysokým podílem červené barvy. U těchto ryb není vždy zdaleka jasné, zda jde také o křížence, nebo o výsledek šlechtění v rámci jedné formy, resp. druhu. Například barevná forma označovaná Rubin Red vznikla zřejmě v rámci formy označované Aulonocara sp. „stuartgranti maleri Chipoka“, přičemž někteří autoři se domnívají, že jde o formu patřící do druhu Aulonocara baenschi. (Dodejme ještě, že Aulonocara stuartgranti je platný druh, do kterého se dnes řadí i ryby považované dříve za samostatné druhy Aulonocara steveni a Aulonocara hansbaenschi. Kromě toho ale existuje ještě celá řada podobných nepopsaných forem, které se označují dovětkem v uvozovkách obsahujícím kromě jména stuartgranti ještě další označení.) Barevná forma Aulonocara sp. „Eureka“ je zase zřejmě výsledkem šlechtění sytě zbarvených jedinců s červenými tóny tlamovce Freibergova (Aulonocara jacobfreibergi). Naopak v případě té nejčervenější formy označované Fire Fish, případně Dragon Blood, jde o křížence možná i mezirodového, s původem zcela neznámým.
Atraktivní červeně zbarvená forma byla vyšlechtěna v akváriích rovněž u jedné mbuny rodu Labidochromis, jejíž přírodní forma se označuje Labidochromis sp. „hongi“. Červená forma nese označení „hongi Sweden“, jež napovídá, v které zemi se ji podařilo vyšlechtit.
Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 12/2017. Pro vydání na AQUATABu byl rozšířen o další fotografie.
