Bahníci jsou jedny z nejpozoruhodnějších ryb na naší planetě. Jakkoli to někomu může připadat nemožné, chovají se i v akváriích, a to nejen v těch veřejných. A mláďata některých druhů se dokonce dovážejí občas i do akvaristických velkoobchodů, odkud je už jen krůček do maloobchodních prodejen.
Označení „živá fosilie“ se používá pro různé organismy, ale pro málokteré je přiléhavější než právě pro bahníky. Jejich nejstarší známé fosilie pocházejí z prvohor, ze spodního devonu, a jsou asi 400 mil. let staré. Na počátku druhohor, zhruba před 250 mil. let, už bahníci svou fyziologií a chováním odpovídali dnešním druhům a obývali prostředí s velmi výrazně kolísajícím vláhovým režimem. Fosilie řazené do stejných rodů jako dnes existující druhy jsou staré zhruba 145 (Neoceratodus), 100 (Protopterus), resp. 70 (Lepidosiren) mil. let. A ještě jednu skutečnost se sluší připomenout. Dvojdyšní (Dipnoi), jak se nazývá celá skupina bahníků včetně vymřelých forem, patří spolu s lalokoploutvými (Coelacanthiformes – známá latimérie) do vývojové větve Sarcopterygii, jež vede ke všem čtyřnohým obratlovcům včetně člověka. Jinými slovy – bahníci jsou blíže příbuzní čtyřnožcům než „ostatním“, tj. paprskoploutvým, rybám. Existují proto i názory, z hlediska kladistické taxonomie zcela oprávněné, že by se bahníci a latimérie neměli označovat jako „ryby“. V populárním textu tohoto typu si ale tuto nedůslednost můžeme dovolit.
Dnes existuje šest druhů bahníků, kteří se podle nejnovějších výzkumů řadí do dvou čeledí – do jedné (Neoceratodontidae) patří bahník australský (Neoceratodus forsteri), do druhé (Lepidosirenidae) jihoamerický bahník americký (Lepidosiren paradoxa) a čtyři africké druhy rodu Protopterus. Donedávna se africké druhy řadily do samostatné třetí čeledi, ale to není pro náš článek podstatné. Jméno „dvojdyšní“ naznačuje jednu z velkých fyziologických zvláštností bahníků – kromě žaber mají vyvinuty také plicní vaky, jejichž pomocí dýchají kyslík ze vzduchu. To jim umožňuje žít i v mělké, zakalené a velmi teplé vodě s minimem rozpuštěného kyslíku. Ba co víc, africké druhy a bahník americký žijí i v periodicky vysychajících tocích a dokážou přečkat také úplné vyschnutí svého biotopu. Včas se zavrtají do měkkého bahna, přičemž africké druhy ještě kolem sebe většinou vytvoří ochranný slizový kokon. Následně pak bahníci výrazně utlumí veškeré životní pochody a ve stavu estivace („letního“ spánku) přečkají období sucha. To většinou trvá řádově několik měsíců, ale zaznamenány jsou i případy několikaleté estivace, rekordmanem v tomto směru je bahník malý (Protopterus amphibius), u kterého byla v jednom případě doložena estivace dlouhá sedm let. Do stavu estivace ale všichni tito bahníci upadají pouze v případě, že to okolnosti vyžadují, u jedinců žijících v nevysychajících vodách (velká jezera, akvária) tento stav nenastává.
Bahník australský je vývojově nejpůvodnějším z dnes žijících druhů bahníků a od ostatních se v mnoha znacích odlišuje. Jeho tělo kryjí velké šupiny, párové ploutve jsou široké, veslovitého tvaru. Má pouze jeden nepárový plicní vak, kyslík ze vzduchu využívá pouze fakultativně, když množství kyslíku rozpuštěného ve vodě klesne pod určitou hranici, jinak dýchá žábrami. Není schopen přežít úplné vyschnutí vody, nikdy se nezahrabává do substrátu a neupadá do stavu estivace. Nepečuje o potomstvo, jeho larvy nemají vnější keříčkovité žábry. Druhy z Afriky a Jižní Ameriky jsou v mnoha ohledech jeho protikladem. Tito bahníci mají párové plicní vaky a částečně redukovaný žaberní aparát, takže kyslík ze vzduchu dýchají obligatorně (zhruba jednou za 15–45 minut) – pokud bychom jim v nadechování zabránili, tak se podobně jako labyrintky utopí. Mají drobné šupiny zanořené v kůži, takže jejich tělo působí na první pohled jako holé, prsní a břišní ploutvé jsou dlouhé, tenké, skoro niťovité. Jsou schopni estivace a přežití při úplném vyschnutí vody, samci hlídají snůšku a po vylíhnutí ještě nějakou dobu i larvy, které mají zpočátku vnější keříčkovité žábry. U afrických druhů (kromě bahníka východoafrického – Protopterus aethiopicus) jsou jejich zbytky nad prsními ploutvemi patrné i v dospělosti.
Z pohledu akvaristického platí pro všechny bahníky několik společných charakteristik. Bahníci jsou velké ryby – nejmenší bahník malý dorůstá kolem 40 cm (přesto se paradoxně právě tento druh v akváriích prakticky vůbec neobjevuje), bahník západoafrický (Protopterus annectens) 70–80 cm, bahník americký 60–100 cm, bahník australský 90–120 cm, bahník Dolloův (Protopterus dolloi) až 130 cm a bahník východoafrický 130–150 cm. To znamená, že vyžadují opravdu hodně velká akvária, řekněme, že délka kolem 2 m je pro menší druhy naprosté minimum. Je třeba, aby mezi hladinou a krytem bylo 10–20 cm volného prostoru zajišťujícího dostatek kyslíku. Nádrž musí být dobře přikrytá a kryt dostatečně shora zatížený, jinak hrozí únik bahníka z nádrže. Kromě toho, že jsou velcí, bývají bahníci i dost nesnášenliví, kousaví a ochotní považovat vše, co se jim vejde do tlamy, za potravu. Jednoznačně se proto doporučuje chovat pouze jednoho bahníka jako solitér v samostatné nádrži. Jako substrát je vhodný jemnější písek (někteří chovatelé doporučují chov bez substrátu), jako úkryt ideálně větší plastová trubka (nezapomínejme, že už i mladší bahníci mají průměr mužského předloktí, ne-li větší). Nedoporučují se kameny nebo jiné těžké předměty, protože u nich hrozí, že by s nimi mohl bahník například při úleku pohnout a případně i rozbít nádrž. Na vlastnostech vody příliš nezáleží, nejlépe polotvrdá, slabě kyselá až neutrální, pro africké a jihoamerické druhy o teplotě 24–30 °C. U bahníka australského kolísá teplota vody v přírodě zhruba od 13 do 30 °C, takže tento druh nevyžaduje trvalé vytápění. Krmení nečiní problémy, bahníci ochotně přijímají nejrůznější živou i mrazenou potravu a zpravidla snadno přivykají i na různé pelety a tablety (jako doplněk, rozhodně jimi nelze bahníka uživit jako hlavním krmivem). Bahník americký a australský ocení i přídavek rostlinné stravy v podobě různého ovoce či zeleniny.
U nás se v posledních letech občas objevuje v nabídce některých obchodů hlavně bahník západoafrický a bahník americký. Zatímco u prvního jmenovaného se dovážejí nejčastěji „dorostenci“ ve velikosti kolem 30 cm, u bahníka amerického to bývají pouhých 8–10 cm dlouhé roztomilé „žížalky“, tmavě hnědé a poseté nepravidelně rozmístěnými žlutými tečkami a skvrnkami. Pro běžného akvaristu rozhodně není dobrý nápad, chtít si tuhle rybičku koupit. Bahníci patří pouze do rukou zkušených chovatelů, kteří jim dokážou nabídnout kvalitní podmínky pro život. A ještě jednu poznámku – pořídit si bahníka je rozhodnutí na dlouhá léta, ba dokonce na celý život. Bahníci jsou totiž ryby značně dlouhověké, při slušné péči není u nich 20 let nic výjimečného. Rekordmanem v tomto směru byl samec bahníka australského, který přišel do veřejného akvária Shedd v Chicagu jako plně vzrostlý v roce 1933. Kvůli zdravotním obtížím spojeným s vysokým věkem byl utracen v únoru 2017, tedy po téměř 84 letech života v akváriu, kde ho za tu dobu vidělo přes 104 milionů návštěvníků. Původně se podle jeho velikosti soudilo, že do Chicaga přišel už zhruba jako dvacetiletý. Pozdější pozorování při odchovu mláďat v akvarijních podmínkách z vajíček sebraných v přírodě však ukázala, že při dostatku kvalitní potravy mohou mladí bahníci australští růst daleko rychleji, než se dříve předpokládalo. V každém případě ale tento jedinec svým věkem přinejmenším atakoval devadesátku.
Tento článek byl publikován v časopise Chovatel 2/2021.
