Úvod » Články » 3x z Chesteru do světa

3x z Chesteru do světa

Hofmann Jaroslav, publikováno: 3. 9. 2009

První impuls k napsání tohoto článku přišel ve chvíli, kdy jsem listoval letošním červnovým číslem britského časopisu Practical Fishkeeping a našel tam materiál o úspěšném odchovu parmiček Denisonových, který se podařil zoo v anglickém Chesteru. V tamním nevelkém akvarijním pavilonu vystavují ale i jiné zajímavosti, třeba gary ománské. Ty sice asi nikdy nebudou patřit k masově oblíbeným akvarijním rybám, ale jiné, vzhledově atraktivnější gary, které se v posledních letech do Evropy dovážejí, by klidně mohly. Jinou pozoruhodností jsou tlamovci z Viktoriina jezera, kteří sice ještě nemají definitivní vědecké jméno, zato jsou však už vyhubeni v přírodě. A tak se zrodil článek o třech částech, které všechny začínají v chesterském Akváriu, ale rozbíhají se do celého světa.

Parmičky Denisonovy (Puntius denisonii)

Málokterý druh sladkovodních ryb způsobil v posledních letech takový rozruch mezi akvaristy jako tyto nádherné parmičky z jihoindického státu Kerala. Uvažíme-li jejich mimořádně atraktivní vzhled, nechce se ani věřit, že byly vědecky popsány Dayem již v roce 1865, tehdy jako Labeo denisonii. Akvaristický svět je však zaznamenal až zhruba o 130 let později. V roce 1995 vyhrála první cenu ve třídě „Nové druhy“ na výstavě Aquarama v Singapuru tzv. jižní forma a na dalším ročníku o dva roky později tzv. severní forma Puntius denisonii (Vogt, 2007). Jižní formu popsali v roce 1999 Menon, Rema Devi a Thobias jako samostatný druh pod jménem Puntius chalakkudiensis, česky parmička chalakkudienská. Postarali se tak o jistý zmatek mezi evropskými akvaristy – podle některých názorů totiž byly v počátcích importů těchto parmiček dovezeny do Evropy oba druhy pod společným označením P. denisonii, podle jiných však nebyl druh P. chalakkudiensis do Evropy dovezen nikdy a všechny importované ryby jsou skutečné parmičky Denisonovy. Oba druhy si jsou velmi podobné a nemusí být vždy úplně snadné je určit – především tehdy, jsou-li k dispozici pouze jedinci jednoho druhu a není možné přímé srovnání s druhem druhým. Parmička chalakkudienská žije výlučně v řece Chalakkudy, v menších skupinách a větších hloubkách než parmička Denisonova, dorůstá větší délky (15–20 cm), je plašší (nebo by se též dalo říci divočejší), aktivní především v noci. Zdá se, že přece jen existuje mezi oběma druhy jeden rozdíl i v kresbě, ačkoli někdy ne zcela zřetelný. Zatímco parmička Denisonova má v přední dolní části hřbetní ploutve jasně červenou skvrnku, která vybíhá po prvním paprsku vzhůru v podobě proužku, parmička chalakkudienská má červenou skvrnu velmi malou, za ní však ještě skvrnu černou, která u parmičky Denisonovy zcela chybí. Skutečné parmičky chalakkudienské vystavoval letos na norimberském veletrhu Interzoo Heiko Bleher v nádrži představující biotop řeky Meruvambayi, přítoku řeky Chalakkudy. (Aniž bych chtěl někomu plést hlavu příliš mnoho, musím doplnit, že v řece Meruvambayi žijí ve skutečnosti pouze parmičky Denisonovy, zatímco parmičky chalakkudienské nikoli. Bleher je však vystavil záměrně, právě proto, aby měla akvaristická veřejnost možnost spatřit méně známý druh.).

Parmička Denisonova
Jedna z parmiček Denisonových v chovné skupině v zoo Chester
Foto © Jaroslav Hofmann

Parmičky Denisonovy žijí ve státě Kerala na různých místech v povodí několika různých řek. Obývají mělčí toky, vytvářejí velká hejna, dorůstají většinou kolem 12–13 cm, maximálně 15 cm. I ony ale snadno utrpí šok, což byl jeden z důvodů, proč jejich cesta do Evropy trvala překvapivě dlouho – ve znamení parmiček Denisonových proběhlo norimberské Interzoo v roce 2004. K početně významnějšímu dovozu totiž nestačil odchyt na přírodních lokalitách v Indii – bylo potřeba, aby nejprve začali tento druh množit na farmách v jihovýchodní Asii.

V roce 2005 byla publikována první mimořádně stručná zpráva o výtěru (Anonymous, 2005) a péčí firmy Profi Akvárium byly parmičky Denisonovy také poprvé veřejně představeny u nás na rychnovské výstavě. Jak uvádí Dennicková (2008), ve stejném roce začal i příběh úspěšného odchovu v Chesteru, protože v březnu toho roku tamní Akvárium zakoupilo 30 nedospělých jedinců, kteří pocházeli z importu z Indonésie. Zmíněný první zaznamenaný výtěr parmiček Denisonových se podle velmi kusé zprávy odehrál spontánně a zcela nezamýšleně v německé velko- a maloobchodní firmě „aqua natura“ ve vodě o pH 5,7, celkové tvrdosti 2–3 °N a vodivosti 162 μS/cm. Žádné jiné údaje nebyly publikovány, pouze konstatování, že na rybách ve velikosti 12–15 cm nebyly patrny žádné pohlavní rozdíly.

Chronologicky pak následuje internetové sdělení amerického akvaristy vystupujícího pod nickem „cursor“ o úspěšném výtěru, opět zcela náhodném, odhaleném teprve při údržbě poněkud zanedbané nádrže, doprovázené snímkem jednoho ze dvou přeživších mláďat ve velikosti asi 6,5 mm. „Cursor“ choval osm parmiček asi rok ve zhruba pětisetlitrové nádrži společně s různými krunýřovci a sekavkami, voda měla teplotu 25,5 °C, CT 14 °N, UT 5,5 °N, pH nižší než 6,4 a obsahovala hodně dusičnanů (80–100 mg/l). Uvážíme-li, že Bleher udává v řece Meruvambayi teplotu 28,4 °C (v zimě o něco nižší), vodivost 51 μS/cm a pH 6,6, podobně třeba Subramanian (2005) na dvou rozdílných lokalitách shodně velkou měkkost (CT i UT nejvýše 0,5 °N, vodivost 72 μs/cm, pH 6,5, celkové množství rozpuštěných látek 30 mg/l), ale výrazně odlišnou teplotu (na jedné skoro 35 °C, na druhé jen 24 °C), vycházejí nám z toho parmičky Denisonovy zřejmě jako docela přizpůsobivý druh.

Parmička Denisonova
Subadultní jedinec parmičky Denisonovy
Foto © Jaroslav Hofmann

V Chesteru vypustili své parmičky po nezbytné karanténně do výstavní nádrže o objemu 1150 l, s dvěma výkonnými filtry zajišťujícími silné proudění vody teplé 28 °C. Ryby byly krmeny každý den kvalitním vločkovým krmivem, mraženými patentkami a vidlonožci (Mysis), dvakrát týdně dostávaly hovězí srdce a salát, s velkou chutí přijímaly také mražené dospělé žábronožky. Po roce, na jaře 2006, objevili i v Chesteru jedno jediné „neplánované“ mládě, které úspěšně vyrostlo a zařadilo se do chovné skupiny. V únoru 2007 bylo pozorováno poprvé tření – ryby se vytíraly nad oblázkovým substrátem a tření trvalo několik týdnů. Pravidelným odsáváním filtračních nádob shromáždili ošetřovatelé celkem 50 jiker, z nichž v samostatné nádržce odchovali 43 mláďat. Jako první potrava posloužily čerstvě vylíhlé žábronožky a jemně rozdrobené vločky, po nich pak nasekané patentky a vidlonožci. Ve věku jednoho roku měří mladí jedinci kolem 10 cm. Další tření dosud pozorováno nebylo.

Na Aquaramě 2007 poodhalil tajemství odchovů „ve velkém“ v jihovýchodní Asii Ignatius Mulyadi z indonéské firmy Laksana Aquarium (Evers, 2007). Od října 2006 do května 2007 tam parmičky Denisonovy čtyřikrát úspěšně odchovali po hormonální indukci a následném vymačkání jiker a mlíčí. K hormonálně indukovanému přirozenému výtěru v této firmě nedošlo, podařil se však jednomu malajskému chovateli, který dodává ryby pro singapurskou firmu Apollo Aquarium. Podle Mulyadiho jsou parmičky Denisonovy mimořádně choulostivé a citlivé na stres. Rodičovské ryby byly chovány ve dva metry dlouhé nádrži čištěné nejen výkonným filtrem, ale i UV-lampou. Denně se v ní měnilo 40–50 % vody, která měla pH 7,0–7,2, teplotu 26 °C a CT 3 °N. Stejná voda byla použita i pro oplodnění jiker, jejich inkubaci a odchov mláďat. Největším problémem je přivedení ryb do třecí kondice a vytvoření zralých jiker u samic. K tomu je třeba kromě velmi dobré kvality vody také bohaté krmení (patentky, kvalitní umělá krmiva obohacená komplexem vitaminů B, v žádném případě nepodávat nitěnky). Od jedné samice se podařilo získat maximálně asi 2600 jiker, líhnivost byla v rozmezí 80–90 %, plůdek se při 26 °C vykulil za 42 hodin. Po třech dnech se začalo s krmením vařeným žloutkem a naupliemi žábronožek, od 13. dne se přidávaly drobné perloočky, později i větší a od 30. dne také nitěnky. Odchov není úplně snadný, při každodenní výměně vody a dobrém krmení dosahují mláďata ve třech měsících délky 3–4 cm.

Gary známé i neznámé

Když jsem předloni v květnu navštívil zoo v Chesteru, bral jsem parmičky Denisonovy už jako běžnou věc, takže mě tam zaujaly především dva jiné druhy ryb. Prvním byla gara ománská (Garra barreimiae), a to ne jen tak ledasjaká, ale přímo její podzemní, v jeskyních žijící forma s redukovanýma očima. Rod Garra představuje velkou skupinu kaprovitých ryb nejblíže příbuznou rodu Labeo. V současnosti do něj patří přes 90 druhů a další jsou stále popisovány, jako třeba letos Garra findolabium (Li a kol., 2008). Žijí v širokém pásu tropů a subtropů sahajícím od Číny a jihovýchodní Asie přes Indii a Přední východ až do severní a střední Afriky, zhruba dvě třetiny všech druhů jsou asijské. Charakteristickým znakem všech je, podobně jako u příslušníků rodů Placocheilus a Discogobio tvořících s rodem Garra dohromady tzv. „skupinu Garra“, přeměna spodního pysku v přísavný orgán. Díky němu mohou gary žít i v rychle tekoucích vodách a živit se především řasami, které seškrabují z pevných povrchů podobně jako mnozí jihoameričtí krunýřovci.

gara ománská
Jeskynní forma gary ománské s redukovanýma očima
Foto © Jaroslav Hofmann

Gary jsou mimořádně přizpůsobivé, a proto jejich chov v akváriích nečiní zpravidla potíže. Jedním z důkazů přizpůsobivosti v přírodě je i v Chesteru chovaná jeskynní forma gary ománské. Tyto ryby ztratily v důsledku života ve tmě zrak, stejně jako jiní jeskynní živočichové jsou prakticky bezbarvé, živí se zřejmě rostlinnými částmi, které se dostanou do jeskyní s pohybem vody, jako jsou třeba spadlé listy. Dalším důkazem velké adaptability je gara rudohnědá (Garra rufa), která se v posledních letech stala mimořádně populární jako pomocník v boji s lupénkou a některými podobnými kožními chorobami. Rybky ozobávají odlupující se kožní šupiny nemocných. Poprvé se takto začaly využívat gary žijící v turecké Anatolii v teplých pramenech v oblasti kolem města Kangal. Voda tam má teplotu kolem 35 °C, podle dosavadních výzkumů byla však přirozená potrava i této populace převážně rostlinná. Příznivý vliv okusování nemocné kůže garami na průběh kožních nemocí nezůstal dlouho utajen, za garami se začalo do Turecka jezdit a naopak gary se začaly vyvážet do některých evropských zemí. Dnes tento druh množí i někteří naši akvaristé a dokonce u nás existuje i možnost absolvovat léčebnou kúru s garami. Skeptici však tvrdí, že rozhodující pro utlumení příznaků choroby je ultrafialové záření a na způsobu odstraňování odumřelé kůže až tak nezáleží.

Gara žlutopruhá
Gara žlutopruhá
Foto © Jaroslav Hofmann

Mezi akvaristy se opakovaně traduje, že gary jsou výbornými pomocníky v boji se štětičkovými řasami. Seidel (2008) upozorňuje, že podle jeho zkušeností a experimentů tomu tak není; gary jsou výbornými likvidátory zelených řas, ale ruduch, mezi něž tzv. štětičkové řasy botanicky patří, si nevšímají. V tomto směru jsou daleko užitečnější parmouni rodu Crossocheilus.

Kullander a Fangová (2004) vědecky popsali před čtyřmi roky sedm nových druhů gar z Barmy, mezi nimiž je jeden, který se výrazně odlišuje od všech ostatních – gara žlutopruhá (Garra flavatra) je totiž docela atraktivně zbarvená, což se o ostatních garách říci rozhodně nedá. Druh, který navíc dorůstá velmi „příjemné“ velikosti pouze kolem 8 cm, jsem již českým akvaristům stručně představil dříve (Hofmann, 2006). Seidel udává, že nedávno zaslechl zprávy o jeho úspěšném rozmnožení v akváriu, ale bez bližších podrobností.

Vzácný „haplochromis“

Akvárium v Chesteru není zdánlivě příliš velké, má 22 výstavních nádrží, v nichž žije kolem 130 druhů ryb. V zázemí se však skrývá ještě 60 dalších nádrží, které slouží ke karanténním účelům, jako vytíračky a také pro speciální záchranné projekty. Jeden z nich se týká tlamovce z Viktoriina jezera, který ani nemá úplné vědecké jméno. V roce 1984 se sice v jedné práci objevilo jméno Haplochromis argens, avšak bez řádného vědeckého popisu. Většinou proto bývají tyto ryby označovány jako Haplochromis sp. 'argens', v poslední době také jako Yssichromis sp. 'argens'. Právě tak jsou uvedeny už od roku 1996 i v Červeném seznamu ohrožených živočichů s kategorizací EW – „extinct in wild“ neboli „ve volné přírodě vyhynulý“.

Haplochromis sp. 'argens'
Dominantní samec Haplochromis sp. 'argens' je nádherně zbarvený
Foto © Jaroslav Hofmann

Osud tohoto druhu v přírodě je typickým příkladem dějů, jež se odehrály ve Viktoriině jezeru v druhé polovině 20. století. Do jezera s mimořádně pestrou ichtyofaunou haplochromních cichlid byli z hospodářských důvodů vysazeni v 50. letech robalové nilští (Lates niloticus), dravé ryby dosahující někdy i délky dva metry, pro něž se cichlidy staly hlavním zdrojem potravy. Zpočátku se zdálo, že se situace po této neuvážené introdukci nijak dramaticky nezměnila, jenže počátkem 80. let došlo k náhlému „výbuchu“. Počet cichlid ulovených do rybářských sítí klesl asi na desetinu někdejšího stavu, naopak dramaticky stouplo množství robalů. Na úbytku cichlid se sice podílely i další faktory (nadměrný růst tokozelek na hladině, odlesňování břehů spojené se zvýšeným splavováním půdy do jezera, nadměrný lov ryb), vliv robalů byl však rozhodující. Odhaduje se, že do 90. let vyhynula ve Viktoriině jezeře možná až polovina původního počtu druhů cichlid. Od počátku 90. let do dneška vymřelo minimálně 39 druhů, většina z nich z rodu Haplochromis.

Haplochromis sp. 'argens'
U podřízených samců je zbarvení nápadně světlejší a především v těle se blíží zbarvení samic
Foto © Jaroslav Hofmann

Druh Haplochromis sp. 'argens' měl štěstí v neštěstí – začal totiž být včas dostatečně známý a dostal se do akvarijních chovů, vesměs však nikoli zájmových, ale vědeckých. Tyto cichlidy se staly modelovými organismy pro různé, především etologické studie – např. Smith a Wootton (1994) na nich studovali, jakou zátěž pro samice představuje rodičovská péče (všichni „haplochromisové“ jsou maternální tlamovci). Když se ukázalo, že v přírodě se již tyto ryby nevyskytují, byla k dispozici akvarijní populace, která umožnila bezprostřední záchranu druhu, po níž by měla následovat i reintrodukce do původního přírodního prostředí. Uvidíme, jak se podaří ušlechtilé plány naplnit.

robalo nilský
Mladý jedinec robala nilského
Foto © Jaroslav Hofmann

Literatura

  • Anonymous (2005): První úspěšný výtěr parmičky Puntius denisonii. Aqualognews 64 in ATF 1, 9, 52.
  • Dennick, V. (2008): As nature intended… PFK, 6, 48–50.
  • Evers, H.-G. (2007): Erfolgreiche Vermehrung. Amazonas 3, 4, 4–7.
  • Hofmann, J. (2006): Gara žlutopruhá. ATF 2, 8, 30.
  • Kullander, S. O. & F. Fang (2004): Seven new species of Garra (Cyprinidae: Cyprininae) from the Rakhine Yoma, southern Myanmar. Ichthyol. Explor. Freshwaters 15, 3, 257–278.
  • Li, F.-L., Zhou, W. & Q. Fu (2008): Garra findolabium, a new species of cyprinid fish (Teleostei: Cypriniformes) from the Red River drainage in Yunnan, Cina. Zootaxa 1743, 62–68.
  • Seidel, I. (2008): Zuverlässige Algenfresser – die Saugbarben der Gattung Garra. Amazonas 4, 1, 22–29.
  • Smith, C. & R. J. Wootton (1994): The cost of parental care in Haplochromis 'argens' (Cichlidae). Env. Biol. Fish. 40, 99–104.
  • Subramanian, M. (2005): Collection Trips: Puntius denisonii. Publikováno na internetu: http://indianaquariumhobbyist.com
  • Vogt, D. (2007): Indien mit Überraschungen. Aquaristik 15, 1, 16–21.
  • Werner, A. (2006): Garra flavatra – Prächtige Saugbarbe aus Burma. DATZ 59, 2, 11.

Tento článek byl publikován v časopise Akvárium terárium 5/2008; www.akvarium-terarium.eu

SPONZOROVANÉ ODKAZY

NOVINKY Z BLOGU

ABECEDNÍ PŘEHLED TAXONŮ

HLEDEJ TAXON

Čeleď:

Rod:

Druh: